Stále slyšíme o nepřizpůsobivých občanech a vyloučených lokalitách či komunitách. Jinými slovy, že společnost se znovu roztřídila. Chvíli to vypadalo, že to nebudou kasty, ale spíš funkce. Chválená mobilita umožňovala půlku pracovního času si přivlastňovat nadhodnotu práce jiných a půlku prodávat, muset prodávat svou práci pod cenu, tedy jen za obnovu pracovní síly. Tyto funkce se mohly střídat a plynule migrovat mezi lidmi. Nově se tyto přístupy pevně lokalizují. Jedna funkce dopadá na ekonomické, a v jejich službách politické elity. O nemalém počtu dalších je rozhodnuto, že když nemají, tak jim bude ještě vzato, to, co by snad přece měli. Jejich děti se nechají umřít, protože rodiče se nechtějí asimilovat a nepřevzali pracovní morálku „bílého muže“. Mají tu drzost chtít být sami sebou.

Zbyl-li ještě v někom zbytek ochoty myslet a jednat humanisticky, a je-li to humanismus angažovaný, slyšíme od něj volání po rovnosti. Rovnost nezávisle na barvě pleti, na etnické příslušnosti, sociálním postavení, státní příslušnosti. Nic jiného přece nelze stavět proti progresivnímu vládou nařízenému kastování. Země nejblíže důslednému rovnostářství, země současného skandinávského socialismu (různě modifikovaného stranami socialistickými, křesťanskými a sociálně liberálními) vypadají jako blahobytné, bezpečné a spokojené.

Přesto se chci přimluvit za nerovnost. A dokonce nerovnost dvojího druhu. Jedna se uplatňuje v oblasti ducha, prostě v různých podobách kultury, ve vědě a vzdělání. Zde je prostor pro privilegia pro ty, kdo jsou v této oblasti lepší. Filosof je hoden naslouchání, pozornosti a respektu, i když netřímá v rukou zbraň a nemá na kontě šesti- či vícemístné částky v dobrých měnách. Nadání se musí podporovat, nenadaným se má dopřát vše, co pro své hledání a pro svou službu komunitě potřebují. Rovnostářství v této oblasti by znamenalo, že v galeriích by visely mazanice vedle veleděl, že transplantaci srdce by řídila uklízečka sálu, protože na ni dnes přišla řada a chirurg dnes uklízí. Zaměstnanci matematického ústavu by demokraticky hlasovali o tom, má-li √-1 výsledek v oboru racionálních čísel. Co bychom to zastírali, ve sféře ducha panuje nerovnost. Jsou tam privilegovaní a elitní. Ale běda, kdyby chtěl někdo tvrdit, že privilegia těchto novodobých do západního světa přenesených bráhmanů patří i do politiky. Kdyby po Platónově vzoru, někdo chtěl stavět filosofa na trůn. Filosofové na trůnu, jak máme odzkoušeno, začínají kultivací politiky a pokračují obchodováním s mafiány a pak velí podílet se na humanitárním bombardování, tedy nesou svobodu obyvatelstvu tím, že je masakrují.

Kdo by chtěl zpochybňovat rovnost při vší lidské různosti v oblasti práva a politiky? Tady má stejný hlas ve volbách profesor politologie a babička, která dává hlasy podle barvy kandidátovy kravaty. A nic nepomůže odvolávání na to, že jedni víc státu dali, tak by měli mít víc práva o něm rozhodovat. Ti, kdo by takto začali vládnout, by hned všechny své zásluhy zmařili tím, že opovrhli spoluobčany a nestálo jim za to, získat si jejich souhlas. Hierarchická, elitářská kultura se notně sytí z plebejských zdrojů a vyvažuje estetiku apollinskou vkusem dionýským. Ale přece vládne tam kvalita a ne kvantita. V politice se postupně už od antiky, přes středověká města a dál prosazuje tvrdošíjná rovnost nerovných.

Zvlášť důležitá je nerovnost v oblasti ekonomicko-sociální. Dnes je v ní vztah lidí postaven na hlavu. Vládne tam a odtud vstupuje do politiky vláda nejhorších, oligarchie, ba snad plutokracie, která se stylizuje do role kultivované elity. Oprávněným vůdčím principem na této úrovni je solidarita. Sdílení, spolupráce, a věřme či nevěřme, zvláštní péče o neúspěšné. A zvláštní zatížení nejúspěšnějších většími povinnostmi vůči obci. Ideologové řvou, že někdo chce jménem solidarity trestat úspěšné. Přitom jsme svědky, jak je úspěšným, kterým zbyl charakter, stydno za nesmyslná a urážlivá privilegia, kterými jsou obdaření. A jak využívají svého vlivu a prosazují pro sebe výrazně progresivní zdanění. 

Takže ano rovnost, ale i nerovnost. Dvě nerovnosti, kulturní preference nejlepších, kulturní aristokratismus, pokud nedegeneruje v nekulturní nadutost z jedné strany a zvýhodňování ekonomicky neúspěšných a zatěžování úspěšných, opce pro chudé jako druhá nerovnost. Obě tyto nerovnosti jsou tu proto, aby podpořili bazální občanskou rovnost. Občanská rovnost nenaplňuje svůj program zápasu tím, že by ze všech udělala párie, ale všem pomáhá získat něco z aristokratické důstojnosti.

Rovnost na správném místě, stejně jako nerovnost. Je-li principem ducha ve zdravé společnosti aristokratismus, pravidlem politiky a práva souběžně s tím plebejské rovnostářství a zásadou pozemské práce solidarita, jsou-li takto rozloženy svoboda, rovnost a bratrství jako tři principy, je vše na svém místě, společnost žije, je organická. V našich současných poměrech se do kultury (vědy i umění, a také do náboženství) prosazuje byznys s jeho pravidly, ovšem byznys privilegovaných nejhorších. Svoboda se protlačuje tam, kde rozbíjí komunitu, ve jménu kolektivistického rovnostářství se např. ve školství utínají hlavy nejlepších. Solidarita se pro danou chvíli chvěje v koutku, než bude zcela vykázána ze slušné společnosti. Inspirace tohoto druhu se v lepším případě prohlašují za neškodný naivní idealismus, horším případě za nebezpečnou protisystémovou praktikou, která si zaslouží trestu.

Ve společnosti, v níž bude duch víc než puch útrob nebo strašidlo na věži, kde duch bude dechem, životem a světelným principem, tam se věci zdravě uspořádají, protože tam bude dost svobodných lidí i v nesvobodných poměrech, kteří svrhnou tyrany a pokusí se obnovit zdravé a přirozené poměry.