Stále slyšíme o nepřizpůsobivých občanech a vyloučených lokalitách či komunitách. Jinými slovy, že společnost se znovu roztřídila. Chvíli to vypadalo, že to nebudou kasty, ale spíš funkce. Chválená mobilita umožňovala půlku pracovního času si přivlastňovat nadhodnotu práce jiných a půlku prodávat, muset prodávat svou práci pod cenu, tedy jen za obnovu pracovní síly. Tyto funkce se mohly střídat a plynule migrovat mezi lidmi. Nově se tyto přístupy pevně lokalizují. Jedna funkce dopadá na ekonomické, a v jejich službách politické elity. O nemalém počtu dalších je rozhodnuto, že když nemají, tak jim bude ještě vzato, to, co by snad přece měli. Jejich děti se nechají umřít, protože rodiče se nechtějí asimilovat a nepřevzali pracovní morálku „bílého muže“. Mají tu drzost chtít být sami sebou.

Zbyl-li ještě v někom zbytek ochoty myslet a jednat humanisticky, a je-li to humanismus angažovaný, slyšíme od něj volání po rovnosti. Rovnost nezávisle na barvě pleti, na etnické příslušnosti, sociálním postavení, státní příslušnosti. Nic jiného přece nelze stavět proti progresivnímu vládou nařízenému kastování. Země nejblíže důslednému rovnostářství, země současného skandinávského socialismu (různě modifikovaného stranami socialistickými, křesťanskými a sociálně liberálními) vypadají jako blahobytné, bezpečné a spokojené.