Tak jsem si po dovolené říkal, že už se nebudu zajímat o veřejné dění, ale sotva jsem se vrátil, hned se do mého života zase vplížily ty ukrutně absurdní myšlenky našich i světových neoliberálů. Už to připomíná situaci v normalizovaném socialismu, kdy se dolní lid posmíval blábolům o upevňování bratrských svazků se Sovětským svazem a zeměmi socialistického tábora a seshora se do úmoru tyhle kydy na nás valily z médií.

Když dnes slyším o nutnosti škrtat jen na výdajové stránce, o nutnosti snižovat daně firmám, aby nám neutekly, o nutnosti reformy důchodového pojištění vytvořením privatizace pojištění, o tom, že stát je největší zlo a daně, že jsou trest pro pilné, jak učí na ekonomkách naší nic netušící mládež, tak mě z té názorové veteše naskakují pupínky. Stačí se jen zamyslet nad tím, kam asi může dojít systém, který neustále preferuje 5 % nejbohatších a ubírá těm dole nebo těm uprostřed. Proti takovému hýčkání boháčů už protestoval nedávno i supermiliardář a třetí nejbohatší člověk na zeměkouli Warren Buffet, který se přimluvil za zavedení vyšších daní pro špičkově vydělávající, totéž požadovala před nějakou dobou skupina německých podnikatelů.

Pravicové strany dělají pro podnikatele, co jim na očích vidí, ale zároveň nevidí, že snižováním daní podnikatele pohřbívají a s tím i celý kapitalismus. Tolik oblíbeným snižováním daní nejbohatším se snižují příjmy státu, tím příjmy lidí a tím se dusí to, co je každému kapitalistovi nejdražší — celoplanetární konzum pokud možno úplně všeho a růst, růst, růst... Je přece známo, že konzum tvoří ze dvou třetin průměrní lidé, takže ta třetina nejbohatších to nevytrhne. Ať žije reformní podřezávání vlastní větve!

Opravdu vrcholným kouskem neoliberálního myšlení byl článek Aleše Roda z Liberálního institutu ZDE. Kromě toho, že v něm rozvíjí mezi neoliberály oblíbenou myšlenku daní jako trest nebo "diktát" a tedy něco nechutného a zavrženíhodného, pozoruhodná byla tato sentence : Je logické, že příležitosti k neefektivnímu jednání státu… klesají úměrně objemu prostředků, které stát v daném roce spravuje. To je zkrátka fakt.

Aleš Rod sice právem v článku kritizuje to, jak gang z politiků a byznysmanů si kouzelně přihrává do kapsy (nebo stranické pokladny) naše společné peníze, ovšem domyšleno do konce, je jeho logika ohromující. Rozkrádání společných peněz zabráníme nejlépe tím, když stát nebude mít PENÍZE ŽÁDNÉ! Bravo!

Když mi přestala vibrovat bránice, tak mně ztvrdly rysy. Napadlo mě totiž, že tohle je možná cíl toho úchvatného reformního úsilí celosvětových neoliberálů. Vyhladovět stát a potom v televizi prohlásit: Vážení spoluobčané, náš stát nemůže plnit své ústavou dané funkce, protože nemá dostatek prostředků, a proto jsme se rozhodli jeho zbývající funkce zprivatizovat. Od 1.1. příštího roku přechází důchodový systém, zdravotnictví, školství, doprava, armáda, soudnictví, policie, vězeňství … do soukromých rukou.

Už vidím, jak podnikatel celý žhavý zajišťuje v celé zemi výuku na základních školách, zajišťuje lékařskou péči pro staré a děti, platí a každoročně ochotně valorizuje důchody, financuje železnici, armádu. věznice... A jak my platíme ty nehorázné ceny, které by to všechno stálo. Když bude konjunktura, tak možná ano. Co ale udělá, když nám mannhatanští chlapci, kvůli nimž zřejmě my všichni na světě kmitáme, oznámí, že jsou nervózní, anebo že, Alláh nás ochraň od všeho zlého, majetek spekulantů spadl o 50 %?! Pak řekne podnikatel sorry, teď na školy, nemocnice, důchody, vlaky nemám? A vy pane, ten kriminál si budete muset zaplatit, jestli chcete, abychom vás zavřeli. Jinak si musíte počkat.

V Americe, kde mají pouze soukromé zdravotní pojišťovny, tedy zřejmě jakýsi předobraz všech neoliberálů, zemřelo v roce 2006 asi 22 000 lidí, protože nemělo zdravotní pojištění a pojišťovny odmítly pojistit celou jednu třetinu lidí ve věku mezi 60 — 65 lety, protože takoví nemocní týpci by se jim přece nevyplatili. To je tržní princip ve zdravotní praxi. O reformách zdravotnictví jsem psal ZDE.

Jediní, kteří se z těchto pseudoreforem mohou upřímně těšit, jsou podle mého soudu všichni ti nahnědlí a zarudlí spoluobčané našeho Absurdistánu. Díky zhoršující se ekonomické situaci jim začnou přibývat sympatizanti a hnědákům se může uvolnit cesta k moci, dokonce demokratickou cestou, aniž by museli používat svou obvyklou rasovou demagogii. Stačí se naoko vzít za sociálně slabé a vyloučené. Podle nedávné zprávy o snížení spotřeby POTRAVIN o 6 % je k takovému vývoji našlápnuto, zvláště když díky zvýšení DPH v příštím roce cena potravin ještě stoupne. Lidé sedí na peněženkách v očekávání dalších reformních hrůz. Takové prorůstové politice lze jen zatleskat!

Americký ekonom Nouriel Roubini, nejdříve posmívaný coby "Dr. katastrofa", a poté, co již v roce 2005 předpověděl krach finančního sektoru po nezodpovědně poskytovaných úvěrech americkými bankami, což se v roce 2009 do písmene vyplnilo, byl náhle tiskem přezdívaný Casandra". Tento harvadský ekonom, nyní v žebříčku 100 největších myslitelů světa na 4. místě, napsal v letošním srpnu:

Nedávné demonstrace sahající od Izraele až po Anglii a vzrůstající nevole v Číně — a brzy tomu tak bude i v jiných rozvinutých a vynořujících se ekonomikách — jsou projevem stejného problému a napětí. Vzrůstající nerovnosti, bídy, nezaměstnanosti a beznaděje. Už i střední třída na celém světě pociťuje, jak je drcena snižujícími se příjmy a mizícími příležitostmi. A Roubini dále pokračuje:

Abychom tržní ekonomice umožnili, aby fungovala tak, jak by měla a může, musíme se vrátit ke správné rovnováze mezi trhem a poskytováním veřejných statků. To znamená opustit anglosaský model neregulovaných trhů a voodoo ekonomiky a model deficitního sociálního státu kontinentální Evropy. Oba modely jsou porouchané.

Správná rovnováha dnes vyžaduje vytváření pracovních příležitostí částečně pomocí finančních injekcí, které budou zacíleny na výrobní infrastrukturu. Vyžaduje též více progresivního zdanění. Více krátkodobých finančních stimulů se střednědobou a dlouhodobou splatností. Podporu centrálním bankám ze strany měnových institucí, aby se zabránilo ničivým útokům na banky. Snížení zadlužení insolventních domácností a jiných ekonomických aktérů v tísni. Přísnější dozor a regulaci zdivočelého finančního systému. Rozbití bank, které jsou příliš velké, než aby mohly zkrachovat, a oligopolních trustů.

Po nějakou dobu budou muset rozvinuté ekonomiky investovat do lidského kapitálu, kvalifikace a sociálního zabezpečení, aby se zvýšila produktivita a pracujícím v globalizované ekonomice se tak umožnilo soutěžit, být flexibilní a prosperovat. Alternativou je, tak jako ve 30. letech, nekonečná stagnace, krize, měnové a obchodní války, omezení pohybu kapitálu, finanční krize, insolvence státu a mohutná sociální a politická nestabilita.

↗

Central park, Hooverovy městečka třicátá léta.

↗

Střední Slovensko léto 2011.

Dojdeme s neoliberálním učením také sem?