Jedna z nejbizarnější věcí, které se mi v životě udály, byla v prvním roce mého pobytu v ČR. Pronajal jsem si byt, který byl ve starém domě, s tou zvláštní architekturou rozdělených velkých bytů s vysokými stropy, což můžeme ve starších činžácích běžně vídat.

Nepřekvapovalo mě, když mě po otevření dveří na patře uvítala dlouhá chodba, v níž byly další troje dveře, z nichž jedny vedly do mého bytu, zatímco další byly zamčené a zdánlivě nepoužívané.

Po více než měsíci mého zabydlování mě jednou ve tři ráno vzbudil můj tehdejší přítel se slovy „hele, na chodbě leží nějaká stará ženská a volá o pomoc.“ Myslel jsem, že mluví až o chodbě se schodištěm. Ale k mému překvapení jsem po opuštění postele zjistil, že se jednalo o chodbu v mé bytě.

Na zemi ležela žena potřísněná obsahem bažanta. Měla totiž od své dcery, která mi byt pronajala, nakázáno, aby o ní přes den nebylo ani vidu, ani slechu. Samozřejmě by tento článek mohl být i o tom, jak jsou v Čechách cizincům běžně najímány byty s regulovaným nájmem, samo sebou, že na černo, a bílí inkasují nájem a neplatí daně, prostě jak sami Češi podvádějí stát a zároveň nadávají na Cigány, že zneužívají výhod poskytovaných státem. Ale zaměřím se spíše na jeden z původů kolektivní psychózy, jíž v posledních měsících trpí etničtí Češi.

Tím chci navázat na to, co jsem minulý týden načal, a sice na výchovu dětí. Je mi jasné, že jako jihoameričan bych podle vás měl být zvyklý na to, že se matka plně věnuje výchově dětí a domácím pracem, ale sám jsem měl matku pracující a nepřítomnou. Proto jsem neměl žádný kulturní šok z toho, že matka zde nemá tolik fyzického kontaktu s dětmi, jako je tomu jinde. To, co jsem si uvědomil je, že i ve fyzické nepřítomnosti mé matky ve vzduchu visel etický kodex a kodex chování, který nespočíval v dohledu a kontrole, nýbrž v cítění toho, co je správné. A zde jsem zpozoroval, že v tom systému (který samozřejmě nejen tady panuje) dítě dělá to, co matka chce, ale už nepřemýšlí a už vůbec ne polemizuje o tom, zda je to správné. A to proto, že nedostane jasný vzkaz o tom, co je ze subjektivního hlediska správné, ale spíš co je třeba udělat pro to, aby se dosáhlo spokojenosti matky. Mám pocit, že i tohle je jeden z kořenů vzteku místních lidí, když někdo porušuje řád.

Není dne, abych neviděl nějakého „švejka“, který chce mít „papírově“ klid a zůstat nadále v řádu, jinak řečeno kolaboruje s nesprávnou věcí i když s ní sám vnitřně nesouhlasí, ale snáze vede ke klidovému stavu. „Nedělej vlny!"

A co že to má společného s tou starou paní v mé chodbě?

Když jsem porozuměl tomu, co se vlastně stalo a zavolal jsem najímatelce, pouze mě poprosila, abych její matce pomohl zpět do postele a že se ráno zastaví. To, že její matka byla špinavá jí vůbec nezajímalo, prý je na to zvyklá. Prostě jen zavěsila, že chce spát.

Když jsem šel dolů zaklepat na dveře jakéhosi doktora, který to měl okázale napsané na dveřích, odmítl mě s tím, že pod něj ta žena nespadá, a tedy že to není jeho práce. Myslel jsem, že to je jen nějaká zlá žena, která kašle na svou matku a jeden špatný soused, který kašle na nějakou stařenu. Později jsem ale zjistil, že s tou ženou de facto vyrůstali, že ji zná celý život, žili v jednom domě. Podobný, nicméně už ne tolik telenovelistický, přístup má spousta dalších lidí, což vím z osobní zkušenosti nebo jsem to slyšel od přátel, známých a i neznámých lidí. Působí to, jako by to nebyl problém jen těch několika lidí, ale problém kulturní, celospolečenský.

Je mi jasné, že každou větu začínající „Češi jsou...“ nemluví úplně o celé společnosti, ale o těch nejviditelnějších. Stejně tak jako já, když netančím sambu, nemohu popírat tvrzení, že Brazilci tancují sambu. Takže navzdory všem výborným matkám v české společnosti jsem bohužel poznal spoustu těch, které jsou pouze autoritativní a neschopné budovat bližší osobní vztah s dítětem.

Druhý den mě zarazilo, když ta mladá žena dorazila do bytu a rozhovor obou žen se nesl v duchu komandování dcery matkou (která byla ještě špinavá) zda už udělala to, to a to, zda už byla na poště, proč má na sobě tohle... Zdálo se mi, že vlastně nebyla špatná ta dcera, nýbrž špatná matka, protože kdyby matka byla dobrá, dcera by na ní nekašlala. Začal jsem rozumět tomu, proč tolik babiček žije o samotě a mladí je navštěvují de facto z povinnosti o Vánocích.

Opět zdůrazňuji, že to není stoprocentní pravda, ale že to je velmi rozšířená skutečnost, jež opět opakuje mé tvrzení toho, že zde se až moc lidí nějak chová jen z vypočítavosti k autoritám. Snad i protože doma málokdo slyší, že hodnotné je bojovat za správnou věc, i za nějaký ideál. Naopak, Češi se velmi často drží svého hesla „drž hubu a krok“. Je za moudré považováno jen nenápadně vyčkávat.

Tak jak mohou Češi chápat Romy a jejich styl života, který je volnomyšlenkářský, bez řádu a nepřizpůsobivý? Jenže: kdo má tedy právo určovat, které kulturní hodnoty jsou ty, kterým se mají ti druzí přizpůsobit? Nejsou Romové Češi? Komu patří Česká republika? Jak dlouho jsou Romové na česko-slovenském území?

Etnikum je označení pro skupinu obyvatel se společnými rysy, chováním a jazykem, jinak se chová člověk z Krkonoš a jinak ze Slovácka, jiné priority má Pražák, jiné venkovan. Romové jsou v očích cizinců jen Češi z nižší třídy.

Češi nekradou jako Romové, ale kdyby nekradli vůbec, neobjevovaly by se v Rakousku cedule „Češi nekraďte!“ Chorvati by neupozorňovali na nepořádek nechávaný českými občany na plážích. Zkrátka nevidím nic, co by dělali Romové a nedělali Češi. Rozdíl je v kvantitě.

Tady platí, že špatné je krást. Ale pouze tehdy, když Tě někdo uvidí. Bylo pro mě zajímavé, když po všechny ty roky, co jsem pracoval v médiích, každou chvíli za mnou přišel nějaký spolupracovník např. s nabídkou publikování skrytého PR a mluvili o tom tak otevřeně, jako by být lehce zkorumpovaný nebyla ostuda. Společnost od něj neočekává, že se za to stydí. Znám to z domova v Jižní Americe.

Tato společnost se však liší v tom, že nepožaduje, aby člověk bral v úvahu i ostatní. Zatímco Romové jdou pro dávky (které, mimochodem, ale k věci, sami nevytvořili, ale na které mají právo), neznám ani jednu jedinou českou matku, která, ač nepotřebuje, nešla by si mateřskou vybrat. Nejznámějšími příklady budiž poslankyně Talmanová, poslankyně Kaslová, atd. Proto argument, že Romové zneužívají sociální dávky od Čechů, zní poněkud pokrytecký, vzhledem k tomu, že úsilí získat od státu i podvodně co největší množství sociálních dávek je mezi etnickými Čechy národním sportem...

Nejsurrealističtější pro mě je vidět, jak Češi nekřičí, že je absurdní, že ta paní, která je symbolem otevřeného boje proti neplatičům, Řápková, nevěděla ani, kde sídlí její alma mater. Jak člověk, který evidentně získal univerzitní vzdělání prapodivným způsobem může být nejen primátorem, ale přímo i bojovníkem proti „nepřizpůsobivým“! Co je větší korupce? Tohle a nebo jít si pro dávky, na které mám ze zákona nárok? A to samozřejmě platí i pro Čunka a na další podobné zloděje kříčící „chyťte zloděje!“

Psychologicky jsem prakticky mučil svého přítele, který má typický rasistický názor na Romy tím, že jsem mu neustále ukazoval během každodenní života, v tramvají, v baráku atp., mladé bílé Čechy, kteří dělali totéž, co údajně dělají jen Romové - bordel, kravál, povalečství a záškoláctví.

Nakonec se mi ten rasismus jeví spíš jako závist těch Čechů, kteří pravidla dodržují, protože jsou na to zvyklí a nemají odvahu.

Moraváci se nebudou přizpůsobovat Čechům jenom proto, že jsou většina. Gayové se taky nepřestanou líbat nebo vodit za ruce jenom proto, že si to většina nepřeje. Demokracie není diktaturou většiny, ale je to o schopnosti soužití různorodých skupin.

Češi si myslí, že česká kultura je nějakým způsobem lepší než ta romská... A to je jiný způsob rasismu. „My nemáme nic proti Romům, pouze proti jejich chováni...“

Klíčem k vyřešení tohoto problému jsou šance. Mám-li šanci studovat, jestliže má země má pracovní příležitosti, kam se mohu hlásit se svým vzděláním, pokud mi bylo dovoleno jíst zdravě, aby se mi mozek vyvinul k plným schopnostem, pokud jsem vyrostl, aniž bych slyšel, jak jsem já a mí lidé „strašní“, pravděpodobně se nestanu kapsářem, leda že bych měl zvrácenou touhu po nebezpečných sportech...