Jedna z nejbizarnější věcí, které se mi v životě udály, byla v prvním roce mého pobytu v ČR. Pronajal jsem si byt, který byl ve starém domě, s tou zvláštní architekturou rozdělených velkých bytů s vysokými stropy, což můžeme ve starších činžácích běžně vídat.

Nepřekvapovalo mě, když mě po otevření dveří na patře uvítala dlouhá chodba, v níž byly další troje dveře, z nichž jedny vedly do mého bytu, zatímco další byly zamčené a zdánlivě nepoužívané.

Po více než měsíci mého zabydlování mě jednou ve tři ráno vzbudil můj tehdejší přítel se slovy „hele, na chodbě leží nějaká stará ženská a volá o pomoc.“ Myslel jsem, že mluví až o chodbě se schodištěm. Ale k mému překvapení jsem po opuštění postele zjistil, že se jednalo o chodbu v mé bytě.

Na zemi ležela žena potřísněná obsahem bažanta. Měla totiž od své dcery, která mi byt pronajala, nakázáno, aby o ní přes den nebylo ani vidu, ani slechu. Samozřejmě by tento článek mohl být i o tom, jak jsou v Čechách cizincům běžně najímány byty s regulovaným nájmem, samo sebou, že na černo, a bílí inkasují nájem a neplatí daně, prostě jak sami Češi podvádějí stát a zároveň nadávají na Cigány, že zneužívají výhod poskytovaných státem. Ale zaměřím se spíše na jeden z původů kolektivní psychózy, jíž v posledních měsících trpí etničtí Češi.

Tím chci navázat na to, co jsem minulý týden načal, a sice na výchovu dětí. Je mi jasné, že jako jihoameričan bych podle vás měl být zvyklý na to, že se matka plně věnuje výchově dětí a domácím pracem, ale sám jsem měl matku pracující a nepřítomnou. Proto jsem neměl žádný kulturní šok z toho, že matka zde nemá tolik fyzického kontaktu s dětmi, jako je tomu jinde. To, co jsem si uvědomil je, že i ve fyzické nepřítomnosti mé matky ve vzduchu visel etický kodex a kodex chování, který nespočíval v dohledu a kontrole, nýbrž v cítění toho, co je správné. A zde jsem zpozoroval, že v tom systému (který samozřejmě nejen tady panuje) dítě dělá to, co matka chce, ale už nepřemýšlí a už vůbec ne polemizuje o tom, zda je to správné. A to proto, že nedostane jasný vzkaz o tom, co je ze subjektivního hlediska správné, ale spíš co je třeba udělat pro to, aby se dosáhlo spokojenosti matky. Mám pocit, že i tohle je jeden z kořenů vzteku místních lidí, když někdo porušuje řád.

Není dne, abych neviděl nějakého „švejka“, který chce mít „papírově“ klid a zůstat nadále v řádu, jinak řečeno kolaboruje s nesprávnou věcí i když s ní sám vnitřně nesouhlasí, ale snáze vede ke klidovému stavu. „Nedělej vlny!"

A co že to má společného s tou starou paní v mé chodbě?