Demokracie je už z principu nutně soužitím v různosti. A tak i úsilí o dosažení sociálně spravedlivého světa musí zahrnovat úsilí lidí různé orientace. V tomto případě bezvěrců s věřícími, lidí odlišně vnímajícími význam víry a rozumu ve vývoji lidské kultury, stejně jako lidí s rozdílným důrazem na duch či materii. Jedni i druzí existovali, existují a existovat budou. Nalezneme je v podstatě napříč celým politickým spektrem.

Bezvěrec nemá potřebu interpretovat skutečnost prostřednictvím víry. Když vysloví domněnku, následuje po ní rozumový akt. Bezvěrci dává rozum důležité odpovědi na jeho otázky. K uchopení světa mu slouží především empirie a pak hypotézy, které různými metodami testuje a  s pomocí praxe verifikuje. Bezvěrectví přitom není cynicky pyšné, má svá muka pochybností, jak se jeho svět rozumového poznání otevírá novým souvztažnostem a novým pravdám.

Znamená to, že bezvěrci je duchovní rozměr a transcedence člověka cizí ? Že v otázkách vlastní či společenské psychologie nemůže nalézt s věřícími společnou řeč, nebo že se spolu nemohou sejít při uskutečňování praktických úkolů? K. Marx označoval historii náboženství za opium lidstva, Sigmund Freud za kolektivní neurózu. Víru ale lze také chápat jako projev intimní sféry lidské psychologie. A rozum pak může zkoumat třeba to, jak se víra rodí z intimních osobních pocitů a z obtížně sdělitelných emocí, z psychologické struktury člověka. Podobně jako lze např. chápat svět imaginace jako zvláštní odraz reálného světa v lidské mysli.

Racionální lidé z výše uvedených důvodů nemusí sdílet posvátné vytržení z idealistického smyslu duchovna. Ani bezvěrci netvrdí že se lidská existence vyčerpává rozumem, ale logos obsažený v našem universu může být zkoumán i bez předpokladu jeho ideálních kořenů. Znalosti o složité neurochemii mozku či o vzniku vědomí na určité úrovni komplexity systému ukazují, že atributy „duše“ jsou rozumově zdůvodnitelné. Dokonce si lze představit určitou „duši“ i v člověkem kyberneticky vytvořené Artificial Inteligence (přitom tento „Ghost in the Machine“ není předmětem Stvoření). Rozum prostě staví věci "mimo svatyně", je profánní. Tento přístup ale nevylučuje jeho tolerantní soužití s věřícími.

Nutkání k víře je psychologicky pochopitelné, protože svět je nekonečný a nekonečně složitý. Rozumové uchopení světa i sebe sama je možné, ale zároveň nás samozřejmě zatěžuje vědomím své aktuální omezenosti. Akt víry pomáhá člověku účastnit se  bez přílišného břemene pochybností na přijetí řádu skutečnosti, který by jinak zůstal vzdálen jeho disponibilním rozumovým schopnostem. Existenciální postoj člověka, který se svěřuje náboženské transcedenci, je příkladem takové víry. Nemusí jít ale vždy o náboženství, v jehož duchovním „matrixu“ figurují i takové kulisy víry jako jsou andělé, démoni či nesmrtelné duše. V existenciálním postoji lidí může být někdy předmětem víry dokonce i z racionálních kořenů vyrůstající ateismus.