Skutečnost, že lidská práva nebudou prioritou stávající vlády, se ukázala hned na začátku. Post ministra pro lidská práva byl zrušen a zůstal pouze post zmocněnce. Rozdíl z vnějšího pohledu nepatrný, ve faktickém významu ale naprosto zásadní: Ministr či ministryně se totiž účastní zasedání vlády a tudíž možnost ovlivňovat nejrůznější agendy ve prospěch lidských práv a rovných příležitostí má nesrovnatelně větší.

Poradce a zmocněnkyně

Nejenže byla lidská práva v úřednické hierarchii ponížena, ale vládní představitelé zároveň dlouho marně hledali osobnost, která by na post zmocněnce po Michalu Kocábovi nastoupila. A tak se první osobou zodpovědnou oficiálně na Úřadu vlády za lidská práva ve funkci premiérova poradce stal Roman Joch, bývalý ředitel superkonzervativního fundamentalistického Občanského institutu, odpůrce antidiskriminačního zákona a konceptu lidských práv tak, jak je dnes vnímán mezinárodními institucemi. Lidskoprávní organizace proti jeho jmenování dokonce protestovaly. Když pak Nečasova vláda po půl roce hledání konečně našla, přišla s nynější zmocněnkyní Monikou Šimůnkovou — osobou naprosto neznámou většině těch, kteří se na poli lidských práv v naší zemi léta angažují, osobou bez zkušenosti se státní správou, která ani nebyla výraznou osobností dlouhodobě se v boji za lidská práva angažující. Dnes, po pěti měsících jejího působení, lze konstatovat, že se naplnily obavy v době jejího jmenování: jedná se o nevýraznou úřednici, která pokud vůbec na veřejnosti vystoupí, pak se striktně drží hesla „hlavně nic kontroverzního“. Nakonec není se čemu divit: Vláda, které je lidskoprávní agenda lidských práv úplně ukradená, si na takový post žádného aktivního bojovníka či bojovnici posadit nemůže.

Vládní poradní orgány

Poradní orgány byly založené předchozími vládami. Jejich členky a členové (lidé z ministerstev, nevládního sektoru, krajů či relevantních institucí) mají vládě dávat podněty na zlepšení situace v nejrůznějších oblastech — co Rada projedná a schválí, to musí vláda projednat. Činnost řady těchto orgánů, které patří v rámci administrativního aparátu pod zmocněnkyni, ovšem zoufale stagnuje. Rada vlády pro lidská práva, ze které již v únoru pro její nečinnost vystoupila Anna Šabatová, se sešla až po roce Nečasova vládnutí, Výbor pro práva dítěte zasedl poprvé v červnu. A Rada pro rovné příležitosti žen a mužů se pro jistotu nesešla vůbec, neboť tato problematika zaujímá na vládní černé listině neoblíbených lidských práv čelní místo.

Státní dotace, neblaze proslulý Bátora a ministr Dobeš

Aby se nepohodlné lidskoprávní organizace pro jistotu nemohly ani domáhat financování ze státního rozpočtu (neřkuli z něj něco dostat), zmizela oblast „lidská práva“ z každoročně vyhlašovaných Oblastí státní dotační politiky pro nestátní neziskové organizace. Pravda, některé skupiny mají své vlastní speciální dotační tituly (zdravotně postižení, Romové,…), ale bude-li se chtít některá z organizací zabývat lidskými právy komplexně, má smůlu. (Mimochodem dotační oblast s názvem „rovné příležitosti žen a mužů“ zmizela z tohoto dokumentu již za vlády Topolánkovy.)

Další neuvěřitelnou ránu utrpěla lidská práva v ČR, když se ministr školství Dobeš pokusil jmenovat svým náměstkem Ladislava Bátoru, hosta oslav sedmdesátých narozenin páně prezidentova, bývalou jedničku na kandidátce Národní strany a exponenta podivného nacionalistického uskupení DOST. Proti se vyjádřil i sám premiér Nečas, budiž mu za to čest a sláva. Bátora se tenkrát na ministerstvu stal „pouhým“ poradcem, aby se ale od července stal ředitelem personálního odboru. Ministr Dobeš ho obhajuje jako velkého odborníka na personalistiku a ekonomiku. Každý soudný člověk, který slyšel Bátorův rozhovor na Radiožurnálu či viděl jeho vystoupení v České televizi, ho ovšem může považovat za odborníka jedině v oblasti hloupých vytáček (kdo jste neviděli a neslyšeli, vřele doporučuji!).

Ministr Dobeš je vůbec expert: ještě než angažoval pana Bátoru, systematicky zlikvidoval útvar zabývající se jedním z nejvíce propíraných lidskoprávních problémů u nás — (ne)rovným přístupem dětí ke vzdělávání. Týká se jak dětí romských, jejichž disproporčně velký podíl je vzděláván na takzvaných základních školách praktických (tedy podle programu pro lehce mentálně postižené), tak dětí s nejrůznějšími formami zdravotního postižení či dětí-cizinců. Protože v jeho dobré úmysly zlepšit tuto situaci už nikdo nevěří, na jaře vypovědělo Dobešovu ministerstvu spolupráci 50 odbornic a odborníků, kteří chtěli na systému inkluzívního vzdělávání (ten by měl onen rovný přístup zajistit) spolupracovat. Ani to ale ministrovým křeslem nezatřáslo.

Temné vyhlídky

Člověk by čekal, že kompetentní vládní představitelé se budou zajímat o dopady svých rozhodnutí na nejrůznější skupiny obyvatel. Obzvláště při přípravě takzvaných reforem, po jejichž zavedení budou chudí ještě chudší a všechny zranitelné skupiny ještě zranitelnější. Vládou včera projednávaná Zpráva o stavu lidských práv skrývá spoustu podnětů, nad kterými by bylo více než vhodné se zamyslet. Obávám se ale, že nikoho z Nečasovy vlády to vůbec nezajímá. Vyhlídky na zlepšení situace v naší zemi a dosažení lidskoprávních standardů vyspělých zemí tedy zůstávají temné. Za první rok vládnutí dávám vládě za čtyři, ale bojím se, že příští rok to bude na propadnutí.