Kdyby záleželo na české pravici, byl by bývalý americký prezident už prohlášen za svatého. Česká pravice ale naštěstí není Vatikán, takže po Reaganovi byla jen pojmenována pražská ulice, a „svatořečení“ zůstalo na úrovni oslavných projevů na mezinárodní konferenci v Praze.

Což o to, Reagan si jistě zaslouží uznání přinejmenším za to, že svým tvrdým postojem k Sovětskému svazu, včetně odhodlání vyhrát s tehdejším Kremlem válku ve zbrojení, akceleroval pád sovětského komunismu, rozpad sovětského bloku a konec bipolárního světa. Na druhou stranu jsou trochu úsměvné pokusy obdivovatelů Reagana tvrdit, že jeho politika byla hlavním důvodem pádu komunismu.

Stejnou roli hrál ještě před příchodem Reagana polský papež, stejně jako úspěch Solidarity, vznik disidentských hnutí pod vlivem Helsinských dohod, či neschopnost sovětského komunismu hospodářsky soutěžit se Západem po nástupu postindustriálních společností v západních zemích. Ani Michal Gorbačov nespustil perestrojku a glasnosť jen kvůli tlaku Reaganových USA.

Mechanistický výklad historie ve stylu „Reagan = hlavní důvod konce sovětského komunismu“ je spíše dokladem o ideologickém výkladu dějin českou či americkou pravicí než objektivním hodnocením. Na to si budeme, jak se zdá, ještě muset počkat.

Součástí takového hodnocení možná bude také skutečnost, že to byl právě Reagan (v tandemu s Margaret Thatcherovou ve Velké Británii), kdo začal v praxi uplatňovat ideologické postuláty ekonomických neoliberálů, což vedlo k postupnému oslabení společenské solidarity, privatizaci státu a rozšíření ideologie osobního sobectví pod heslem maximalizace individuálních svobod.

Deregulace trhu, s níž začal právě Reagan, je spoluodpovědná za rozsáhlé machinace finančního kapitálu, které vedly až k ekonomické krizi v roce 2008.

Až do Reaganova nástupu k moci se Americe, a to přinejmenším od konce 2. světové války, dařilo postupně snižovat podíl nejbohatší skupiny lidí na kontrole celkového bohatství a rovnoměrněji distribuovat bohatství této nejbohatší země na světě mezi její obyvatelstvo. Reaganova ideologie osobního úspěchu, doprovázená neoliberálním útokem na údajně zbytnělý stát, vedla mimo jiné zcela logicky k nárůstu kriminality působené lidmi, kteří už neměli ekonomicky a společensky co ztratit, takže bylo nutné posilovat represivní složky.

USA dnes mají největší počet vězňů na hlavu na světě. Zatímco ještě v roce 1972 měly USA pouhých 174 tisíc vězňů, v roce 2010 to bylo bezmála milión a půl.

Během Reaganovy vlády také došlo k několika skandálům, které sice souvisely se zdánlivě bohulibými snahami šířit demokracii, ale obcházely pravidla demokratické hry v USA. Jako příklady mohou posloužit skandál známý jako Irán-Contras nebo podpora pro nikaragujského diktátora Manuela Noriegu.

Jakkoliv se dnes někteří zanícení tvůrci Reaganova údajně mimořádného historického odkazu snaží tohoto amerického prezidenta vykreslovat jako muže idejí a politického stratéga, pravdou je, že Reagan nebyl žádný génius. Jeho nejsilnější politickou devizou byla neobyčejná komunikační dovednost a charisma, jakož i schopnost vybrat si kvalitní spolupracovníky.

Jeho historický odkaz těží z toho, že působil v období na konci studené války, v němž se dobře uplatnilo jeho černobílé, poměrně jednoduché vidění světa.

Reagan byl bezpochyby významný politik své doby. Jeho dědictví je ovšem uměle nafouknuté tím, že sovětský blok se sesypal krátce po konci jeho prezidentství. Kdyby k tomu došlo o pár let později, což se klidně mohlo stát, bylo by jeho místo v historii poněkud jiné.

Historii ale píší vítězové, a tou byly v daném okamžiku nejenom reaganovsko-bushovské USA, ale na mnoho let také, a možná ještě více, neoliberální doktrína a s ní spojená interpretace světa.

Tahle éra se, jak se zdá ovšem chýlí ke konci. Nejenom proto, že upadá význam USA, ale i proto, že stále více lidí si uvědomuje, že vypjatý ekonomický liberalismus, který politicky posvětili Reagan a Thatcherová, se v podobě globálního kapitalismu stává nebezpečím nejen pro ekonomickou stabilitu ale i pro samotnou liberální demokracii.