V souvislosti se stávkou odborů byla rovněž zorganizována akce „mladých lidí“ (ČT 24), kteří vyjádřili nesouhlas se stávkou tím, že odmítli opustit metro. Jejich heslem bylo „Odboráři všech zemí vyližte si prdel!“ Shodou zvláštních životních dějů jednoho z organizátorů této „stávky proti stávce“ osobně znám. Říkejme mu pěkně po kafkovsku Kavárník K. Tušil jsem, že na něj ještě někdy v životě narazím.

Včerejší akce ve mně vyvolala vlnu vzpomínek na tuto podivuhodnou postavu. Kavárník K. není černobílá bytost. Kavárník K. má ovšem zcela černobílé vidění. Za několik let, co jsem mohl setrvávat v jeho blízkosti a pracovat v jeho službách, jsem ho poznal jako muže, který dokáže být lidský a vřelý a současně je ukázkovým příkladem neoliberálního fanatika. Vzpomínám si, jak se zlobil, když popravili Sadama Hussajna, protože vášnivě nesouhlasí s trestem smrti. Neváhal se pohádat s téměř celou společností. A vybavuje se mi, jak starostlivě pomáhal jednomu bezdomovci. Vynořuje se mi, jak se vášnivě přel s jedním katolickým konzervativcem o tom, zda jsou levicoví radikálové nebezpečnější než pravicoví. Kavárník K. se tehdy zastal levičáků. A vynořují se mi i jiné vzpomínky. Jedné noci, v alkoholovém transu, kdy padlo za vlast mnoho panáků slivovice, mě shledal hodným, abych si vyslechl jeho vizi světa. Byl to podivně mrazivý trans. Oslava totalitní kapitalistické vize vrcholila snem o světě, kde i policie bude v soukromých rukou. Na moji námitku (moc jsem jich mít nemohl, protože Kavárník K. vedl nepřetržitý monolog), jak by to bylo s majiteli takové policie a jejich případnými proviněními, odpověděl lakonicky, že by se to „nějak zařídilo.“

Kavárník K. je fanatický antikomunista, antikomunismus je hermeneutickým klíčem ke všem jeho občanským postojům. Antikomunistické běsnění se pak následně přelévá téměř na všechny další přisluhovače komunismu (sociální demokraty, levicové liberály, odboráře atd.). Nedivil bych se, kdyby i prezidenta Obamu podezíral z komunismu. Kavárník K. není demokrat. Demokratický étos založený na střídání směrů a ideologií u moci je mu cizí. Je to křižák bojující proti zlu. A se zlem je možné zápasit raketami a bombami respektive výsměchem a nenávistí. Současně má jeho křižáctví (pan Kopecký se neurazí) „švejkovský“ šmak. Skutečnost, že zorganizoval blokádu metra, mě nepřekvapila. Kavárník K. je zvláštní figura. Jedno je jisté, jeho celoživotní boj s komunismem se na něm podepsal. Možná je to tím, že si boj s opravdovými komunisty užil jen pár let jako mladíček. Vždycky mě fascinovala až bolševicky jednotná názorová atmosféra panující v jeho přítomnosti. O levicovém zlu a pravicovém dobru se tu nediskutuje. Kavárník K. se také rád vyhřívá na výsluní mocných. Mezi návštěvníky jeho salónu patří několik „předních pravicových politiků a novinářů“. Ti se zde setkávají s několika „předními pražskými umělci“. Prostě pražská pravicová idylka. A tuhle idylkou prostupuje jen napůl přiznaný sen o světě, v němž nejsou sprostí odboráři, hnusní levičáci a míroví štváči, sen o světě, kde „socky“ konečně ví, kde je jejich místo, kde Rusko dobrovolně mizí z mapy a všude vše střeží americké rakety (ovšem bez bolševického negra v Bílém domě) — prostě svět svobodných lidí, svobodných zbraní, svobodného trhu!

Nedávno jsem o této „stávce proti stávce“ mluvil v jednom baru se svým přítelem, říkejme mu pro změnu malíř M. I ten je svéráznou pražskou postavou. Malíř, umělec, DJ, muž, který si vždy dává načas, přirozený rebel proti uspěchanému světu, v němž vládne konkurence a výkonnost. Radikálním politickým postojům a gestům se vždy vyhýbal, jeho srdci je blízký „zelený havlovský humanismus“. Levicový radikalismus mu je spíše cizí. O politice se spolu bavíme spíš jen tak na okraj, spojují nás jiná témata. Přesto Malíř M. na „stávku proti stávce“ reagoval překvapivě ostře. Řekl mi, že snad jen v „lidově demokratických režimech“ se vyskytují lidé, kteří organizují stávky proti stávce. V demokratických zemích se takhle chovají jen náckové. Běžní lidé tam vyjadřují stávkujícím solidaritu, protože to vychází z jakéhosi základního společenského étosu. Lidé, kteří se takhle chovají, jsou svazáčci, uzavřel své rozjímání Malíř M., a připomínají bolševiky. Bohémský malíř se odborářů zastal.

Kavárník K. a Malíř M. mají původně podobná východiska: havlovský „sametový“ patos, ekologické cítění (oba jsou vášniví cyklisté) a bohémskou náturu. Tato východiska je ovšem přivedla k naprosto odlišným závěrům. Kavárník K., aniž by si to uvědomoval, je už několik let na cestě k autoritativnímu pravičáctví, na své „lidsko-právní“, anarchistické kořeny už zapomněl, vyměnil je za přízeň „bojovníků s terorismem a komunismem“. Malíř M. dospěl ke skutečnému humanismu, ač není zaměstnanec, pochopil, že stávkovat proti stávkujícím v sobě nese podivně nahnědlou pachuť.