Výborně, na Kubě teď bude politický mandát omezen na deset let. Takže Raúl Castro muže vládnout „jen“ do svých 89 let. Jeho viceprezident José Ramón Machado Ventura tak může vládnout až do svých devadesáti. A v podstatě celá vyšší politická třída na Kubě je nejen stará, je přímo sakra stará. Parta kámošů z dob, kdy El Comandantem Fidelem sesadili zkorumpovaného diktátora Fulgencia Batistu, který z Kuby udělal jen hromadu nepořádku a kasino pro Amíky.

Ale ta parta, která je u moci už víc než padesát let, neuměla doposud vytvořit novou generaci, která by byla schopná a ochotná je následovat. Nebo se na ni dívají jak staří dědové na své dávno dospělé vnuky, ve kterých vidí jen neschopné a nevydováděné mladé kluky. A ti dědové teď říkají, jak ukončí šestý komunistický kongres: „Počkejte... Do teď jsme zkoušeli izolovat zemi, věznili a mučili jsme ty, kteří nesouhlasili s vůlí našeho vůdce, nenechávali jsme naše lidi, aby si o sobě rozhodovali sami. Ale máme nový plán! Milión vás vyhodíme, nebudeme vyplácet důchody, necháme vás podnikat, ale vy nám budete platit polovinu z toho, co vyděláte, nebude moct bez našeho svolení cestovat a už vůbec nám nebudete remcat do našeho vládnutí, protože my to víme nejlíp. No to je dobrej kšeft, ne?"

Zkrátka na Kubě vzniká „diktátorský thatcherismus“. Nejen že to, co je na Kubě, už není komunismus, ale to, co ho nahradí, je kapitalismus bez lidské tváře. Navíc řízen partičkou důchodců.

Ale Kuba je Disneyland levice. Jak mladé děti z celého světa ve dvacátém století snívaly o Disneylandu jako o místě, kde vládla jejich představa dokonalé země, Kuba se stala ekvivalentem Disneylandu pro levičáky z celého světa. Che Guevara je jejich Mickey Mouse a Fidel Kačer Donald. Jenže, stejně jako by děti nedokázaly žít v Disneylandu dýl jak týden dovolené, protože by jednoduše zešílely, tak by levičáci, a to především z Evropy, nepřežili kubánskou realitu.

Říct, že ta situace nastala kvůli americkému embargu, znamená záměrně ignorovat fakt, že Kuba má rozsáhlé komerční vazby na Kanadu, Španělsko, Brazílie, Rusko, Čínu a další země celého světa. Argument, že americký trh je pro Kubu  přirozeným odbytištěm díky své velikosti a relativní blízkosti, nebere v úvahu to, že v Americe vládne velký protekcionismus, tzn. že konzumují jen minimum produktů zahraniční provenience. I kdyby nebyly komerční vztahy s Amerikou celá ta léta embargovány, nebylo by to ještě zárukou toho, že by byla Kuba bohatá: stačí se podívat na to, že USA se svými sousedy z Latinské Ameriky obchoduje, ale tito sousedé na tom nejsou o moc lépe než Kuba.

A stará mantra o tom, že Kuba zajišťuje nejlepší úroveň pro své obyvatele v rámci celé Latinské Ameriky, se rozpadá, když se podíváme například do Chile nebo Brazílie. Tyto země jsou zářným příkladem toho, že skutečný problém jihoamerických zemí byla nevyvinutá politická kultura, kde místo chytrých administrátorů vládli populističtí caudillos, mezi něž mimochodem patří i Fidel Castro. I když Lula má též profil charismatického člověka s velkou osobností, přenechal péči o ekonomiku skutečným a inteligentním administrátorům, včetně své následnice v prezidentském úřadě Dilmy Rouseffi. Tím dokázal, že není třeba socialismu a hlavně není potřeba cenzury médií, věznění politické opozice, ani omezování práva na cestování a už vůbec není třeba konfiskace. Že je možné poskytovat chudším obyvatelům důstojnou úroveň bytí a umožnit jim rozvoj, vzdělání, a tím i zvýšení životní úrovně.

Takže to, co Lula dělal, jen dokazuje, že tam, kde se vyskytovaly slumy a tzv. favely, nebyl skutečným problémem kapitalismus, ale vláda dogmatiků. A Fidel je čestným členem tohoto spolku.

V zemích Latinské Ameriky vládli pouze představitelé staré elity, kteří buď kašlali na chudáky, nebo prostě nerozuměli tomu, co mají dělat. Navíc si většinou pomáhali jen mezi sebou. Nebo vládli populističtí nevzdělaní lídři, kteří nebyli schopni pomáhat komukoli jinému než vlastním bankovním kontům ve Švýcarsku. A po několika desetiletích vojenské diktatury se několik latinskoamerických zemí snažilo aplikovat neoliberalismus, který z chudých udělal ještě chudší a zlomil střední třídu. Bohatí, jak jinak, ještě více zbohatli.

Stačí aplikovat míchaný systém, kde se obchod a byznys může svobodně rozvíjet, jenže zároveň je vytvořena silná páteř zákonů, která brání základní práva zaměstnanců a stanovuje, že jistá procenta rozpočtů regionů a měst jsou určena výhradně na vzdělání či zdravotnictví. Podpory pro rodinu jsou adresovány hlavně ženám, aby jim bylo zajištěno důstojné a slušné chování ze strany manželů a také proto, že ženy bývají schopnější administrátorky a mají menší tendence utrácet za zbytečnosti, na rozdíl od mužů. Opravdu není třeba, aby u moci zůstávala jedna a ta samá banda, a je přímo nežádoucí, aby si po tolika neúspěšných letech přiklepli další funkční období, ve kterém budou ještě neférovější a tvrdší.

Víme, proč s tím nešťastní Kubánci mnoho nenadělají: nemají zbraně, celý život přežívají s malým množstvím nekvalitního jídla, přestože jsou na tom o něco lépe než Haiťané, i co se týče zdravotnictví a dětské úmrtnosti. Ze stejného důvodu, proč v současnosti neexistuje připravená skupina odborníků, která by ty páprdy nahradila u kormidla, neboť v podobném patriarchálním systému, kde je všechno řízeno shora, lidé prostě ztrácejí iniciativu.

Ale co je nepochopitelné, je, že levicově smýšlející inteligentní lidé z celého světa jednoduše nevidí nebo ignorují fakt, že na Kubě nevládne socialismus, nýbrž feudalismus v područí rodinného klanu.

V čem je vlastně rozdíl mezi systémem na Kubě a těmi, které se rozpadají v arabském světě? Copak v obou případech nejsou u moci jedni a ti samí po několik desetiletí, vládnoucí pevnou rukou? Není snad v obou případech cenzura a potlačování opozice či svobody projevu? Ale hlavně, že mladá generace nemá žádnou perspektivu, žádná spojení na vládnoucí garnituru? Proč musejí ti, kteří na Kubě s tímto systémem nesouhlasí, být vězněni jako laboratorní krysy v pokusu o socialismus, který průkazně nefungoval, viz novými opatřeními?

Zbyla jenom diktatura staříků. Je to, jako kdyby byl Fidel Brežněv, Raúl byl Andropov, po nich ať rychle přijde nějaký Černěnko a doufejme, že se co nejdřív objeví nějaký Gorbačov, aby konečně ukončil ten nefungující systém zmítající se v křečích. To, že se většina Kubánců měla za Batisty hůře než posléze za Castra, se dá srovnat, jako že se většina Rusů měla hůře za cara než za Stalina. Problém je, že tihle pánové dokázali dostat spoustu lidí z extrémní chudoby do chudoby. A tím to haslo.

Teď už tedy není důvod nechávat u moci ty, kteří byli už tak dlouho neschopní a nelidští, aby se až do skonání sebe samých pokoušeli o další řešení. Říct, že hodně Kubánců fandí Castrům a jejich systému, je jako říct, že se najde hodně Tunisanů či Egypťanů tesknících po starém pořádku, zejména ve starší generaci. Ale naprostá většina mladé generace nevidí důvod, proč by měla být nějak omezována a odříznuta od zbytku světa.

Že by Kuba mohla skončit hůř, když padne Castrova diktatura? To by se dalo říct i o Tunisu nebo Lybii. Ale v 21. století už je diktatura snad přežitek. Proč by neměli lidé mít právo se sami rozhodnout, jakým směrem se bude ubírat jejich země, i kdyby se rozhodli špatně? Neexistuje sebemenší důvod, proč nemít zdravotnictví, vzdělání a další věci zdarma i bez diktatury. Svět už dávno není rozdělen na USA a SSSR. Tak neexistuje ani žádný strategický důvod, proč by měla Kuba dál existovat jako izolovaný ostrov.

Je to jako ve filmu „O slavnosti a hostech“ od režiséra Jana Němce, kde jsou lidé pozváni na slavnost, ale za tu zábavu a jídlo, aniž by to věděli, tam budou muset zůstat a chovat se tak, jak chce hostitel.

To, že Castro nahradil Castra, asi značí, že v budoucnu současného Castra nahradí Castrová, Raúlova dcera Mariela, a pokud ne ona, tak to bude její bratr Alejandro. Takže snílci a nevidomí: Kuba není socialistický stát, ale tropická monarchie, kde Castrův rod vládne neomezeně a klidně si dovolí být neúspěšný šest desetiletí, ale přesto nepředat moc někomu kompetentnějšímu.