Nikdy jsem na Kubě nebyl, ale ten ostrov mě zajímá, možná i proto, že to vypadá jako by to byly ostrovy dva.

V jednom pohledu se Kuba podobá souostroví Gulag, je to jedno velké vězení, kde obyvatelstvo trpí pod krutou nadvládou komunistické totalitní diktatury tak nesnesitelným způsobem, že to některé ctihodné české politiky a občanské aktivisty nutí k tomu, aby se čas od času nechali na Václavském náměstí zavřít do zvlášť k tomuto protestnímu účelu zřízených klecí.

Kubě je u nás věnována značná veřejná pozornost. Není to ale jako třeba v Německu, kde se skupiny vyjadřující solidaritu s určitou zemí tvoří spontánně, zdola a snaží se pak obyvatelům dané země pomáhat a v jejich prospěch působit na veřejnost a ovlivňovat politiku své země. U nás politické rozhodnutí předchází občanským aktivitám. A ani to není naše rozhodnutí. Česká republika se na Kubu „zaměřila“ v devadesátých letech na požádání Spojených států, a to tak, že začala zaujímat protikubánské postoje na mezinárodním fóru a podporovat odpůrce Castrova režimu. O změnu režimu na Kubě usiluje i společnost Člověk v tísni, také s přímou americkou podporou; aktivně v tomto smyslu vystupují i Českobratrská církev evangelická a některé další organizace a samozřejmě média hlavního proudu.

Asi nejjednodušším měřítkem odlišení upřímného zájmu o prosazování univerzálně platných lidských práv i na Kubě od motivů ideologického boje za rozšíření kapitalismu je zřejmě postoj k věznici na americké základně Guantánamo, kde jsou vězněni a donedávna byli mučeni (dnes už údajně mučeni nejsou) lidé zbavení všech práv, ať byli vinni, nebo ne.