Neonacistické pochody jsou znamenitým testem liberální demokracie i celé české společnosti. Ukazují, jak by se liberálně demokratické instituce a česká společnost postavily k tomu, kdyby se tu masově prosazovalo ultrapravicové hnutí. Představme si, že situace je podobná jako v Německu ve třicátých letech. Jak by se naše instituce zachovaly? Jak jsme viděli na postupu policie v Novém Bydžově a v Krupce, policie by asi začala rozhánět těch několik odvážlivců, kteří by demonstrovali proti řádně nahlášenému pochodu hnědých košil. Na základě pervertovaného výkladu shromažďovacího práva, jednoho z pilířů liberální demokracie, by jednala jako prodloužená ruka SA, čistila by jí cestu.

Žijeme v dobách, kdy nelze vyloučit vzestup extrémní pravice. Je namístě se ptát, zda by se dnešní liberálně demokratické zřízení dokázalo vypořádat s extrémní pravicí lépe než Výmarská republika. Je dnešní liberální demokracie schopnější než Výmarská republika, co se týká obrany proti extrémní pravici?

Jak to vypadá, jediným obranným mechanismem je pouze zákaz činnosti. Ale to není zrovna účinné. V roce 2010 Nejvyšší správní soud rozpustil Dělnickou stranu, ale ta se hned přejmenovala na Dělnickou stranu sociální spravedlnosti a působí dál. Na zákroku policie v Novém Bydžově a Krupce bylo zarážející i to, že policie usilovně chránila pochod strany, která je přímou nástupkyní vloni rozpuštěné Dělnické strany.

Pouhý zákaz nikam nevede, a je spíš kontraproduktivní. Jak vědí lacanovci, zákaz nějaké věci obnovuje cestu ke slasti-jouissance, protože slast-jouissance vzniká mimo jiné z toho, že zákaz přestoupíme. Pokud jedinou hrází proti extrémní pravici jsou čistě právní opatření, je to na pováženou. Jejich nezamýšleným účinkem může být posílení extrémní pravice. A má současný liberálně demokratický režim na skladě jiné prostředky?

Co potom soudíte o těchto prohlášeních? „Nemůžeme přijmout současný bezbřehý ekonomický, právní i politický liberalismus založený na sociálním sobectví s absencí solidarity, redukující život na pouhé ekonomické využití s cílem vytvořit z člověka bezcitnou konzumní bytost.“ Nebo „Zastavme krizový růst nezaměstnanosti. Vycházíme z faktu, že práce není zboží v běžném slova smyslu, nýbrž je pro člověka nutností a má svůj hluboký mravní a sociální význam“. A co o tomhle? „Požadujeme, aby vlastnictví výrobních prostředků, budov apod. bylo nejen soukromé, ale i družstevní a státní. Zejména podporujeme vznik podniků se zaměstnaneckými akciemi, v kterých zaměstnanci jsou ve vztahu k zaměstnavateli jeho partneři, a podílejí se na čistém zisku podniku, jakož i odpovědností za jeho chod.“

Že to jsou prohlášení nějaké nové radikálně demokratické iniciativy? Ne, jsou to programové body Dělnické strany. S extrémní pravicí to není tak jednoduché. V jejím programu se nepíše jenom o rasismu a xenofobii. Dočteme se spíše o požadavcích jako jsou práva zaměstnanců, zaměstnanecká participace, ochrana kulturního dědictví, důsledné prošetření privatizačních podvodů… A hlavním heslem je: jít proti proudu.

Tyto požadavky se nedají odbýt jako pouhý populismus, protože nejsou tak zcela neoprávněné a našli bychom je také u radikálně demokratických iniciativ. Dá se to říct tak, že extrémní pravice uhnětla směs oprávněných požadavků a rasismu. Tím se snaží změnit vnímání rasismu. Proč je rasismus špatný, když je promíchán s oprávněnými požadavky? Přesně v tomto bodě se skrývá největší nebezpečí: rasismus a xenofobie se touto cestou stane legitimní.

Jedinou účinnou odpovědí na vzestup rasismu a xenofobie je tudíž to, že levicové strany začnou prosazovat požadavky neprivilegovaných. Jde totiž o to, aby tu byly strany, které hájí zájmy neprivilegovaných a zároveň příkře odmítají rasismus a xenofobii. Je to asi jediný reálný způsob, jak zbavit rasismus jeho společenské přitažlivosti. Rasismus pak může být vnímán jako klín štěpící neprivilegované na vzájemně znepřátelené skupiny. Rasismus brání solidaritě všech neprivilegovaných. Rasismus je i proti těm, kteří jsou rasisty.

Pokud se to levici podaří, pak to bude právě ona, kdo zachrání liberální demokracii před tím, aby jednou skončila jako Výmarská republika.