Mluvit o odcházení Václava Klause dva roky před koncem prezidentského mandátu, navíc v době, kdy jsou média v souvislosti s Odcházením plně zaujata jeho předchůdcem, se může leckomu zdát nemístné. Jenže je stále zřejmější, že sám Klaus si začíná uvědomovat, že je na odchodu, a činí tudíž stále více politických kroků a gest jen proto, že v březnu 2013 na něj čeká nepředstavitelné: po dvaceti letech bude poprvé bez vysoké funkce.

Ačkoliv do funkcí ministra financí, předsedy strany, vicepremiéra, premiéra, předsedy Parlamentu a prezidenta ho nepochybně vynesl demokratický proces, přesto se jeho situace v lecčems podobá hlavám různých autoritářských států, které si po letech vládnutí už nedokáží představit život bez moci a „dvora“ — tedy bez lidí, kteří svému lídrovi zajišťují nejen jeho každodenní „provoz“, jenž je zcela mimo kontext starostí běžného života, ale také ho svým oddaným přitakáváním zbavují případných pochybností nad kritikou a opozicí vůči němu.

Pro Klause je vidina politického prázdna v březnu 2013 nepochybně o to děsivější, že se svou mocenskou rolí splynul mnohem více než Václav Havel, který si i proto dělá z odcházení od moci ve své hře a filmu tak trochu legraci. Klaus nemá na rozdíl od Havla příliš mnoho toho, co by mohl české veřejnosti a světu nabídnout jako „nepolitik“. Historie si ho nebude pamatovat jako odvážného disidenta ani jako nadaného dramatika, ba ani jako výjimečného ekonoma.

Byl především nadaným politikem, jenže i v této oblasti už dávno vystřílel veškerou intelektuální munici a jeho reformní elán se už dávno změnil jen v machiavelistické udržování moci. Ve své současné podobě, v níž si ve světě vysloužil pověst politického výstředníka, je „nepoužitelný“ i pro jakoukoliv čestnou funkci v rámci mezinárodního společenství.