Přání Bohuslava Sobotky, aby se za rok a půl konaly předčasné volby, působí na první pohled sympaticky a dokonce kurážně. Ale pokud by mělo povýšit z předsjezdové rétoriky k praktickému plánu, bylo by právě zapotřebí vyložit, jakým způsobem má nejsilnější česká strana v úmyslu předčasné volby vyvolat. Cesty k tomu vedou totiž patrně pouze dvě: ta první spočívá v rozpadu vládní koalice, ta druhá v lidovém hnutí, které nabude takové síly, že vládu k vyvolání předčasných voleb donutí.

A pak je tu samozřejmě ten zvláštní interval. Proč ještě celý rok a půl? Pokud Bohuslav Sobotka zná třeba ještě nějakou jinou cestu vedoucí k předčasným volbám, jak může být tak surový a nutit nás ještě celý rok a půl Nečasovu parodii na vládnutí snášet?

Je třeba říct, že Nečasův kabinet demokratickou legitimitu k vládnutí už pozbyl. Dokonce vládní listy Lidové noviny a Mladá fronta Dnes v týdnu palcovými titulky ohlásily, že vládní strany před volbami lhaly, když slibovaly, že daně se zvyšovat nebudou. Dokonce i na jednom z politicky nejzaostalejších míst v Evropě, na Pražském hradě, si všimli, že to, co se nazývá důchodovou reformou, je skrumáž nahodilých a nepromyšlených kroků, jejichž jediným společným rysem je připravit občany o další peníze ve prospěch sponzorů a členů vládních stran. Takže proč ještě rok a půl?

Snad proto, že se příští rok uskuteční krajské a senátní volby? Bohuslav Sobotka zřejmě předpokládá, že se opozici podaří učinit z nich cosi na způsob referenda o Nečasově vládě. Má patrně za to, že po nich se stane politická pozice režimu neudržitelná a volání po předčasných volbách zesílí natolik, že si je kabinet nebude moci dovolit už ignorovat. Ale proč by nemohl? Podívejte se na Dobeše...

Vždy bude platit, že předčasné volby nelze vyvolat jinak než ústavně konformní cestou. A čím beznadějněji bude pozice vládních stran vyhlížet, tím menší budou mít ochotu se svých pozic vzdát. Budou si chtít vládnutí, jakkoli umolousané, dobešovské, prodloužit, a to tím spíš, čím menší bude jejich naděje, že nadcházející volby zvládnou.

Přitom patrně jediná strana, od níž by bylo možno očekávat, že by mohla vládní koalici opustit na základě čehosi upomínajícího programové důvody, jsou Věci veřejné.

Tedy ta strana, která svou schopnost myslet na vlastní budoucnost dala právě výmluvně najevo způsobem, jímž naložila se svým ministrem školství. Považte, zda se může ministr ještě více znemožnit a zesměšnit, ještě důkladněji prokázat, že nemůže vykonávat svěřený úřad. Kdybych byl ředitelem školy, takovému ministru bych nedovolil překročit její práh v obavě o mravní kondici mých svěřenců.

A je na místě si tu připomenout příklad Bursíkovy a Liškovy Strany zelených, u níž bylo možno předpokládat alespoň o krapet větší politickou kompetenci a ohleduplnost ke své vlastní budoucnosti, než s jakou můžeme počítat u Věcí veřejných. Ani jim žádné antisociální opatření, žádný skandál, žádné z řetězce prohraných voleb, ba ani hluboký propad voličské přízně nedovolily vymanit se ze zhoubné trajektorie a opustit vládu v mnoha ohledech podobnou té dnešní, jíž se účastnili. Vždyť vládnout je tak sladké. Liška by mohl vyprávět.

Navíc postoj vedení ČSSD vůči Věcem veřejným jako ke straně pražské galerky či Ferdy Mravence a jeho berušek, byť by byl sebeblíže pravdě, nemůže v nich ani krapet povzbuzovat motivaci k opuštění vládních partnerů, kteří své případné pohrdání alespoň nedávají tak okázale najevo. Pokud ČSSD vůbec připouští, že by Věci veřejné mohly přivodit předčasný konec vlády, měla by se vůči nim chovat mnohem lstivěji.

Pokud se totiž nerozpadne vládní koalice v důsledku vnitřních pohybů, zbývá už jenom jedna cesta k jejímu předčasnému konci: vnější tlak. Výrok Bohuslava Sobotky o tom, že neopustí-li vláda jeden ze svých zběsilých plánů, v tomto případě sjednocení sazby DPH na dvaceti procentech, měla by ČSSD po vzoru ProAlt začít organizovat demonstrace sama, naznačuje povědomí o limitech působení ve Sněmovně při současném rozložení sil, a zdravou touhu nejen po stranicko-politické, ale po mnohem širší, občansko-politické konfrontaci.

Okolnost, že se ČSSD hodlá pod novým vedením radikalizovat, to jest vrátit se ke kořenům, rozvzpomenout se na občanské metody politické práce, jimiž historicky dosahovala největších úspěchů, je na místě přivítat. Příklad akce lékařů ostatně ukazuje, že vláda je vnitřně slabá a dobře zorganizované občanské kampani, která má sílu způsobit reálné obtíže běžnému provozu republiky, nedokáže čelit.

Je zřejmě jediná cesta, kterou něco takového může imitovat občanské hnutí, jež neusiluje o dílčí ústupek vlády, ale o její odstoupení: a tou je časově neomezená generální stávka s požadavkem předčasných voleb. Pokud Bohuslav Sobotka odhaduje, že zhruba do příštího podzimu potrvá, než pokusy Nečasova režimu na lidech nejapně nazývané reformami vyčerpají trpělivost nekonečně shovívavého českého občanstva natolik, aby se v nadkritickém množství k takové akci odhodlalo, je jeho odhad možná přesný.

Ale konkrétní úvahu, jež vedla právě k takovému termínu, by nám měl poodhalit. A buď jak buď jako případná hlava občanského a politického hnutí za co nejrychlejší ukončení Nečasova režimu, by snad měl vždy a všude vystupovat se záměrem, aby skončil co nejdříve. K tomu, co provádí, vláda demokratický mandát nikdy nedostala, a není důvod to snášet ani o den déle, než bude nezbytně nutné.