První. Nikdo by neměl věřit této vládě, že peníze vybrané ze zdražení základních životních potřeb, půjdou do penzijního systému. Velice dobře si pamatuji, že Klaus mně osobně již v prvé polovině roku 1990, při schvalování základního nárysu ekonomické transformace, konkrétně pak privatizací, řekl, že výnosy privatizace půjdou na financování důchodů a zdravotnictví. Tedy na ty sféry, na které měly, podle politiky KSČ, „zesoukromničované“ fabriky původně vydělávat. Na slibované nešla pak ani koruna. Naopak, důchodový účet byl nárazově rozkrádán na krytí rozpočtových ztrát. Polistopadová moc je mafií, tedy minimálně klikou lhářů. Kdo lže, tan podle lidové moudrosti i krade a podle mých zkušeností, kdo krade, tan ve vypjatých situacích i zabíjí. Máme se tedy na co těšit.
Druhé. Vláda sociálního nečasu si jako jednu z priorit uložila boj s korupcí. Což byla víc jak předvolební reklama, protože již v preambuli vládního prohlášení se prohlásila za vládu rozpočtové odpovědnosti, vládu práva a boje proti korupci. Tím se dostala do vlastní pasti. Všechny tři vyjmenované priority totiž v žádném případě není schopna plnit současně. Korupci by totiž musela odhalovat ve svých řadách, nikde jinde k ní totiž nemůže docházet. Buďto proto bude bojovat proti korupci, což by musela provádět podle Nečasova hesla „padni, komu padni“, nebo se naopak semkne a bude tyranizovat devadesát procent veřejnosti zaškrcením jejího životního standartu. Že v tom případě nepůjde o vládu práva je nabíledni, protože to může být pouze vláda privilegovanosti oněch deseti procent, maximálně.