Vzplane i v USA třídní boj?
Vít KlímaSvět se zatajeným dechem sleduje průběh lidových povstání v arabských zemích. Málokdo si dovolí položit otázku, zda se něco obdobného může přihodit i v nejvyspělejší kapitalistické zemi - USA.
Otázku, zda v USA nevzplane třídní boj, najde čtenář v závěru článku "How the middle class became the underclass“, publikovaném na webu CNN.
V jeho úvodu je umístěn graf, který ukazuje, jak se v minulých 100 letech v USA vyvíjely příjmy průměrných daňových poplatníků (modře) a jak 5 % nejbohatších Američanů (červeně).
×
Diskuse
K tomuto tématu existuje strhující celovečerní dokumentární film/přednáška profesora ekonomie Richarda Wolffa z University of Massachusetts, který je dostupný také on-line:
http://www.capitalismhitsthefan.com/
http://www.capitalismhitsthefan.com/
SH
Myslím si, že i ta sebevětší diferenciace v příjmech není motorem třídního boje, ale tak maximálně staronovým střetem o moc. Proto tolik řečí salonních sociologů a politologů o střední třídě, která jediná se, hnána závistí, může chtít rvát o moc. Třídní boj, to je něco zhola jiného. Ten nastává, když dostatečné množství lidí zchudne natolik, že je to vžene do bezhlavého odporu, protože již nemají co ztratit.
ON
March 7, 2011 v 15.36
Tohle považuji za poněkud nepřesné. „O širokou střední třídu se opírá i koncepce sociálního státu Bohuslava Sobotky. Střední třída, jak ukazuje výše uvedený graf, pomalu, ale jistě zaniká – a to i v nejbohatší zemi na světě – v USA. Pomalu, ale jistě se mění v „underclass“. Odtud odvozuji, že hybatelem nové společnosti nemůže být zanikající střední třída, ale jen občanská společnost a její iniciativy.“
Jednak je otázka, zda proces oslabování střední třídy (či lépe střední vrstvy - pojem třídy je poněkud jiná optika) je nezvratný. Myslet si to, znamená vycházet z nějaké podoby deterministicky pojaté „pauperizace“ společnosti, v jejímž rámci funguje soukromé vlastnictví a trh. Asi ano, pokud by logika trhu a soukromovlastnických transakcí naprosto ovládla politiku (stát) a občanskou společnost. Sociální stát rozvíjený od počátku dvacátého století, jemuž se dostalo mocných impulsů hlavně po druhé světové válce, ukázal, že jsme tomu schopni čelit. Trhu, soukromému vlastnictví se omezil (či vymezil) společenský prostor pro jeho víceméně zdárné fungování, ke slovu se dostala veřejná politika a občanská společnost. Díky tomu byla pauperizace zastavena, střední vrstva posílila.
Od osmdesátých let s nástupem neoliberalismu a počátkem demontáže sociální státu (tedy v důsledku nových a často úspěšných pokusů kolonizovat veřejné soukromým) střední vrstva stagnuje a dokonce slábne. (Ovšem asi různě. Autorem uváděný graf z USA nelze zobecnit na situaci všech vyspělých evropských zemích, i když ve většině z nich platí, že sociální nůžky se rozevírají.) O co tedy jde? Účelem je radikálně odmítnout neoliberální politiku a vrátit se k politice demokratického sociálního státu v nějaké podobě odpovídající dnešním podmínkám. To má samozřejmě své předpoklady, jejichž naplnění nebude jednoduché. Současná nadvláda neoliberální politiky ale neznamená, že „there si no alternative“ (TINA) Potud je zmíněná koncepce B. Sobotky (resp. socdem), vycházející z obhajoby a rozvíjení sociálního státu, stále zaměřena na podporu středních vrstev jako významného sociálního pilíře demokracie
a stabilizátora sociální soudržnosti.
Pak je tu otázka, zda ve vyspělých zemích dosáhne za případné dlouhodobé vlády neoliberálů pauperizace střední vrstvy té hranice, kdy se v ní v ní jaksi samo o sobě „probudí“ třídní vědomí a třídní boj vzplane v plné parádě a smete stávající pořádky. Hurá! Tak si představuje část radikální levice. Předpokládat ale, že bída promění masy z „třídy o sobě“ v „třídu pro sebe“, aby se uvolnil potřebný emancipační potenciál společnosti, je šílenost. Tady s autorem souhlasím, že „underclass“ nemůže být hybnou silou pokroku, i kdyby se do jejího čela opět postavila sebeosvícenější strana (jako že komunisté to tedy nebyli). Myslím si ale, že důsledkem dlouhodobé neoliberální politiky je spíše růst nerovnosti mezi nejvyšší vrstvou a zbytkem společnosti než absolutní pauperizace. Relativní chudoba jistě poroste, ale největší část společnosti se bude stále pohybovat nad pásmem chudoby a její bezprostřední sociální status bude natolik ještě snesitelný, že ji bude udržovat na distanc vůči nějakému masovému spontánnímu (!) zapojení do třídního boje. Spíše než pocitem chudoby bude tato masa zatížena permanentním pocitem sociální nejistoty.
Říkat, že nelze spoléhat na střední třídu, ale na občanskou společnost a její iniciativy, je ale problém potud, že schopnost občanské společnosti postavit se neoliberální politice (chcete-li vést účinný třídní boj, čímž míním schopnost čelit kolonizaci společnosti logikou kapitálu
a peněz, nehledě na různé formy vedení tohoto boje), předpokládá relativně silnou sebevědomou občanskou společnost a takovou tato společnost nebude bez relativně silné střední vrstvy, jakkoli sociálně znejistělé. Střední vrstvy a nikoli pauperizovaná populace vytvářejí občanskou společnost a zvyšují její kritický emancipační potenciál proti kolonizaci společnosti kapitalismem.
Shrnuji: Jde o to bránit rozmáhání chudoby, oslabování středních vrstev, stavět se za jejich zájmy a získávat jejich srdce pro demokratickou nápravu společnosti (parlamentní politikou v součinnosti s kritickými občanskými iniciativami). Opakuji: představa, že nás pauperizace dovede do „socialismu“ (dávám jako pracovní pojem do uvozovek), nás vrací do předpotopních představ „boje proti kapitalismu“. Bídné sociální poměry plodí jen bídné emancipační (totiž pseudoemancipační) projekty.
Jednak je otázka, zda proces oslabování střední třídy (či lépe střední vrstvy - pojem třídy je poněkud jiná optika) je nezvratný. Myslet si to, znamená vycházet z nějaké podoby deterministicky pojaté „pauperizace“ společnosti, v jejímž rámci funguje soukromé vlastnictví a trh. Asi ano, pokud by logika trhu a soukromovlastnických transakcí naprosto ovládla politiku (stát) a občanskou společnost. Sociální stát rozvíjený od počátku dvacátého století, jemuž se dostalo mocných impulsů hlavně po druhé světové válce, ukázal, že jsme tomu schopni čelit. Trhu, soukromému vlastnictví se omezil (či vymezil) společenský prostor pro jeho víceméně zdárné fungování, ke slovu se dostala veřejná politika a občanská společnost. Díky tomu byla pauperizace zastavena, střední vrstva posílila.
Od osmdesátých let s nástupem neoliberalismu a počátkem demontáže sociální státu (tedy v důsledku nových a často úspěšných pokusů kolonizovat veřejné soukromým) střední vrstva stagnuje a dokonce slábne. (Ovšem asi různě. Autorem uváděný graf z USA nelze zobecnit na situaci všech vyspělých evropských zemích, i když ve většině z nich platí, že sociální nůžky se rozevírají.) O co tedy jde? Účelem je radikálně odmítnout neoliberální politiku a vrátit se k politice demokratického sociálního státu v nějaké podobě odpovídající dnešním podmínkám. To má samozřejmě své předpoklady, jejichž naplnění nebude jednoduché. Současná nadvláda neoliberální politiky ale neznamená, že „there si no alternative“ (TINA) Potud je zmíněná koncepce B. Sobotky (resp. socdem), vycházející z obhajoby a rozvíjení sociálního státu, stále zaměřena na podporu středních vrstev jako významného sociálního pilíře demokracie
a stabilizátora sociální soudržnosti.
Pak je tu otázka, zda ve vyspělých zemích dosáhne za případné dlouhodobé vlády neoliberálů pauperizace střední vrstvy té hranice, kdy se v ní v ní jaksi samo o sobě „probudí“ třídní vědomí a třídní boj vzplane v plné parádě a smete stávající pořádky. Hurá! Tak si představuje část radikální levice. Předpokládat ale, že bída promění masy z „třídy o sobě“ v „třídu pro sebe“, aby se uvolnil potřebný emancipační potenciál společnosti, je šílenost. Tady s autorem souhlasím, že „underclass“ nemůže být hybnou silou pokroku, i kdyby se do jejího čela opět postavila sebeosvícenější strana (jako že komunisté to tedy nebyli). Myslím si ale, že důsledkem dlouhodobé neoliberální politiky je spíše růst nerovnosti mezi nejvyšší vrstvou a zbytkem společnosti než absolutní pauperizace. Relativní chudoba jistě poroste, ale největší část společnosti se bude stále pohybovat nad pásmem chudoby a její bezprostřední sociální status bude natolik ještě snesitelný, že ji bude udržovat na distanc vůči nějakému masovému spontánnímu (!) zapojení do třídního boje. Spíše než pocitem chudoby bude tato masa zatížena permanentním pocitem sociální nejistoty.
Říkat, že nelze spoléhat na střední třídu, ale na občanskou společnost a její iniciativy, je ale problém potud, že schopnost občanské společnosti postavit se neoliberální politice (chcete-li vést účinný třídní boj, čímž míním schopnost čelit kolonizaci společnosti logikou kapitálu
a peněz, nehledě na různé formy vedení tohoto boje), předpokládá relativně silnou sebevědomou občanskou společnost a takovou tato společnost nebude bez relativně silné střední vrstvy, jakkoli sociálně znejistělé. Střední vrstvy a nikoli pauperizovaná populace vytvářejí občanskou společnost a zvyšují její kritický emancipační potenciál proti kolonizaci společnosti kapitalismem.
Shrnuji: Jde o to bránit rozmáhání chudoby, oslabování středních vrstev, stavět se za jejich zájmy a získávat jejich srdce pro demokratickou nápravu společnosti (parlamentní politikou v součinnosti s kritickými občanskými iniciativami). Opakuji: představa, že nás pauperizace dovede do „socialismu“ (dávám jako pracovní pojem do uvozovek), nás vrací do předpotopních představ „boje proti kapitalismu“. Bídné sociální poměry plodí jen bídné emancipační (totiž pseudoemancipační) projekty.