Kdo je muž na Hradě?
Táňa FischerováPolemiku o Václavu Klausovi stále provází zbytečné emoce. Přitom by stačilo se na celý problém podívat věcně. Co je vlastně dobrého na Václavu Klausovi...
Václav Klaus pronesl další ze svých novoročních projevů. Deník Referendum dopředu odhadl jeho dikci a prakticky se nezmýlil. Projev sám byl zcela prázdný, bez odvahy, nových myšlenek, koktejl starých klišé, negace byla sice jemněji zabalená v igelitu slov, ale byla přítomna. Překvapení se nekonalo a ani se konat nemohlo. Překvapením je však vždy znovu jeho hodnocení z pera novinářů a úst politiků. Většina jemně chválila a vyzdvihla jednotlivé věty, aniž je byla schopna posoudit v kontextu, menšina byla tu lehce, tu více lehce kritická.
Co se s námi děje? Nejsme už schopni vidět povrchnost a manipulaci? Kde zůstalo kritické myšlení a kde odvaha? Kde je zdravý rozum? Co dělá Václava Klause tak mocným? Je to úcta k člověku, který zastává prezidentský úřad? Když byl prezidentem Václav Havel, straničtí lídři ani media si servítky nebrali. Dělá to tedy jeho krytí velkou politickou stranou?
Nechci Václava Klause urážet ani se mu vysmívat. Ale je už konečně třeba říci slovy Hanse Christiana Andersena a jeho pohádky O císařových nových šatech, že císař je nahý. Pokud se najde nějaký kritický jednotlivec, je vždy nařčen z osobní animozity a urážen. Ale naše společnost by už konečně měla najít odvahu pojmenovat věci bez emocí a střízlivě, zcela věcně říci, kdo je muž na Hradě.
Václav Klaus připomíná kdysi mocného boha Krona, který požíral vlastní děti. Bylo to otcovství zatvrdlé, otcovství neschopné vlastní proměny. Nakonec byl Kronos svržen a nahrazen jinými bohy. Václav Klaus je muž nemocného myšlení. Není schopen chápat nové proudy (pravdy), ztělesňuje obraz starého světa, jednostrannost názoru a ztuhlý dogmatismus. Je materialista, neschopný duchovnějšího pohledu. (A to přesto, že v letošním projevu zmínil „cosi, co nás přesahuje“, je to v jeho ústech jen zmínka bez kořenů, v jeho životě nenajdeme nic, co by tato slova mohlo potvrdit.) Přiřadí-li se k tomuto základnímu pohledu jeho charakterové vlastnosti, jako je ješitnost, ctižádost a touha ovládat druhé, je obraz Václava Klause hotový.
Jistě by se v jeho životě i činech našly také věci pozitivní, tak jako u každého člověka, ale v jeho případě jsou spíše výjimkou, která potvrzuje pravidlo. Hlavní proud je bohužel příliš silný. Není proto náhodou, že se Václav Klaus obklopil skupinou lidí stejného názoru, kteří jsou jeho zrcadlovým obrazem a zbavil se tak možnosti růst. Z pověstí známe krále minulosti, kteří se převlékli do šatů obyčejného člověka a šli mezi lid, protože věděli, že z referencí svého okolí skutečnou pravdu nikdy nepoznají. Václav Klaus v životě nevyslovil jediné slovo sebekritiky, jediné slovo pochybností o vlastních činech.
Přitom právě on byl nejmocnějším mužem od roku 1989. Byl mocným ministrem financí, předsedou několika vlád, předsedou Sněmovny a předsedou nejmocnější strany v zemi. Stav dnešní společnosti je především jeho dílem. Svého času mu v tom sekundovali Miloš Zeman a Vladimír Železný. Toto trio má největší odpovědnost za dnešní podobu země. Z úst prezidenta Klause nikdy nezaznělo slovo o korupci, nikdy nekritizoval praktiky v zemi, jejichž byl otcem, nikdy zkorumpované mocné ekonomické hráče, ba s mnohými se dával vidět na veřejnosti. Dnes nám v projevu „moudře" radí, že „o ekonomický pokles se máme podělit všichni a dnes.“
Václav Klaus je naším údělem. Na svém místě není náhodou. Zosobňuje náš stín. Naše nejhorší vlastnosti. Populismus, nízkost, strach a čecháčkovství. Jsme nemocní spolu s ním. Naše myšlení onemocnělo také díky němu. On je naším základním úkolem. Pojmenovat svůj stín, narovnat se a začít se uzdravovat. Dokud to nedokážeme, budeme mít nemoc v sobě. Je to důstojný úkol, jenom je už třeba konečně začít.
Na rysech Klausovy velezrady ta jeho novoroční řeč 2010 už mnoho nepřidá ani neubere.
Jinak díky za skvělý článek. Dost už bylo Klause.
Je však třeba také říci, že Václav Klaus je velmi schopným technologem moci, který nemá žádného silného politického protivníka. Je iluzí si myslet, že jako prezident nedělá politiku. Je politický člověk každým coulem. Jeho političtí oponenti mu však nejsou schopni vzdorovat. A zůstávají o několik koňských délek za ním. Je to ještě horší. Vůbec mu nekladou odpor. Vyklidili pole a nejdou s ním do žádných střetů, takže otesánek bobtná a bere si stále víc. Václav Klaus nastoluje témata, přitahuje pozornost, prostě určuje agendu. Je dobré si připomenout, že Jiří Paroubek před volbami v roce 2006 vytáhl sociální demokracii z velmi nízkých čísel k slušnému výsledku právě proto, že byl schopen, tehdy nový a neokoukaný a médii ještě tolerovaný, několikrát výrazně a statečně čelit Václavu Klausovi.
Sociální demokracie se v těchto volbách musí utkat i s Václavem Klausem, nejen s ODS. Nikdo jiný to udělat nemůže. Je totiž jeho jediným opravdu přirozeným oponentem. Nelze očekávat, že Klause do přijatelných mezí vykážou média. Je to politický úkol, musí se ho chopit politici. Média mohou napomoci, ale utkat se s Klausem musí politická síla. Jen ta může významně snížit jeho škodlivý vliv na společnost. Je iluzí si myslet, že je ve Václavu Klausovi možné hledat částečného spojence proti ODS. To, že sociální demokracie v říjnovém dobrodružství ve věci Lisabonské smlouvy de facto rezignovala a nehájila důsledně smlouvu proti prezidentovu neústavnímu, absurdnímu a populistickému požadavku, byla zásadní chyba. Každou chybu lze napravit, v politice není nic definitivního, ale musí se o chybě vědět, a musí být jako chyba uznána. Pokud sociální demokracie bude bojovat jen proti ODS a před střety s Klausem, ideovým otcem ODS, bude uhýbat, neporazí ani ODS.