Různých reakcí a komentářů ohledně prezidentova novoročního projevu sdělovací prostředky zveřejnily už dost. Mně z projevu Václava Klause utkvěly dvě myšlenky. První z nich zní: „Je nezodpovědné, když si některé profesní či sociální skupiny nárokují, že se právě jich tento všeobecný pokles netýká.“ (Myšlen pokles hospodářství v roce 2009 a schodek státního rozpočtu.) Pan prezident tu zjevně apeluje na naši solidaritu.

Pan prezident ovšem zapomněl na to, že vskutku jsou profesní a sociální skupiny, které mají na netečnost vůči státním dluhům a státním úsporným opatřením plné právo. Jsou to právě ty profesní skupiny, které stát přiměl k velkému uskromnění už v časech hospodářské konjunktury. V dobách, kdy naopak jiné skupiny na jejich úkor ze státního rozpočtu nad poměry bohatly. Právě v době největšího hospodářského rozmachu se každým rokem omezovala státní podpora vědě, kultuře, vzdělávání. Mnohé užitečné kulturní a společenské instituce bojovaly o holé přežití, schopní a erudovaní lidé byli státem, jenž jinde prominentně mrhal penězi, stlačeni do pozic sociálně nedostačivých.

Stát, jenž se na jedné straně chlubil blahobytem některých rodin, jiné zákeřně rozvracel: vzdělaní a schopní živitelé rodin se ocitli v pozici outsiderů, takže z jejich jinak společensky užitečné práce se vlastně stal koníček či projev osobní pýchy, jež pozvolna vzala možnost takto postižené rodině účastnit se „standardního společenského života“. Jakou solidaritu teď po nás chce právě ten prezident, který se jako předseda vlády velice přičinil, aby stát cíleně z velké části inteligence udělal v „televizně blahobytném životním stylu společnosti“ nedostačivé nekňuby?

Oponent namítne, že mám-li na mysli různé kulturní činitele, například herce, pak existují stovky těch, kteří dosvědčují pravý opak jako kňubové velice dostačiví. — Ano, ale často souvisí právě s onou „televizní realitou“, před níž pan prezident rovněž varuje: a to je ta druhá jeho myšlenka, která mě zaujala: „Žijme více v realitě skutečné než v realitě televizní.“ Jisté je, že na současném rekordním schodku státního rozpočtu (prý až 200 miliard) se podílí neúprosná agitka „televizního blahobytu“, která lidi vede k požitkům, jež neodpovídají — ne snad jejich možnostem, protože ty si dokážou přisvojit — ale skutečné hodnotě jejich práce. S nadhodnocováním určitých výkonů (často jen pomyslných), o nichž jsem tu psal někdy minule, souvisí podhodnocování jiných, což obé svědčí o státem znetvořeném trhu.

Celé „profesní a sociální skupiny“ splácely náš dluh už dávno — myslel jsem si. Ale ony nic nesplácely, jak vidíme dnes, ony jenom doplácely těm nadhodnocovaným — a dluh stejně rostl.

Každý z nás, kdo někdy něco praktického či obecně užitečného dělal nebo organizoval, ví, co úsilí člověka stojí, aby jenom neprodělal. Co sil a schopností je třeba vynaložit, aby podnikání přineslo i nějaký zisk. Pozoruji znamenité podniky, jako je třeba Zbirovia ve Zbirohu, Buzuluk v Komárově nebo porcelánka Haas a Cjzjek u Horního Slavkova a další, kterým po letech velikého úsilí „udržet se nad vodou“ konečně zbudou nějaké peníze na úpravu nádvoří, opravu fasády atd. V tom úsilí „držet se nad vodou“ jsou příkladné i pro nás, kteří se živíme prací duševní. „Držet se nad vodou“, to je ta, jak říká pan prezident, „skutečná realita“ podnikatelů, techniků, dělníků, rolníků, učitelů a vůbec inteligence — tedy celých profesních a sociálních skupin, které státu nic nedluží.

Z pozic účastníků skutečné reality je více než očividné, kdo tedy státu dluží. Opulence je příliš zjevná. Ekonomové to musí vědět také, politická reprezentace by to měla respektovat. Pokud však politikové včetně prezidenta budou záležitost (dluh) způsobený „televizní realitou“ takříkajíc delegovat profesním a sociálním skupinám „reality skutečné“, pak pravé příčiny zametají pod koberec a naši krizi ještě umocňují.