Když jsem se připravoval na úkol napsat o Klausově dnešním projevu sloupek, napadlo mě podívat se na vývoj jeho myšlenek v čase. Četl jsem dosavadní novoroční projevy jeden za druhým a zjistil, že mají všechny úplně stejnou formální šablonu.

Vždy v nich vloni k něčemu docházelo a došlo, vždy se v nich má každý postarat o sebe, ale nemá přitom zapomínat na seniory, vždy v nich občany obtěžují nadměrné zásahy státu; a kromě něj v nich vždy ještě i někdo další ohrožuje svobodu: tu komunisté, tu dirigisté, tu etatisté, tu alarmisté, tu ekologisté. Český prezident obývá svět plný nadpřirozených bytostí, které mu nahánějí hrůzu.

Jeho novoroční projev je po formální stránce sevřený jako sonet, nesestává ale ze strof a rýmů, nýbrž z těchto částí: rekapitulace, prognóza, starostlivost, poradna, provokace a nakonec blahosklonné požehnání všem, dojemné jako jelen v říji na měsíčním svitem zalité pasece v biedermeierovém obýváku.

Klausova záliba v kýči a jí odpovídající kondelíkovský jazyk plný docházení, zdrobnělineček, repetic z ledabylosti, pocoucovské mravokárnosti a samolibosti nepoznané snad ani v Antice, je sám o sobě sice nesnesitelný, ale kdyby šlo jen o něj, nestál by za řeč. Skutečně k nevystání jsou myšlenky, které v něm formuluje.