Jako každoročně proběhl i letos po poledni na Nový rok rituál politického pokání hledícího zpět a politické naděje hledící vpřed. Hlava státu nás do posledního roku prvního desetiletí třetího tisíciletí doprovodila projevem. Pokání bylo spíše zástupné, vyznání spíše cizích než vlastních politických hříchů. A chyběl mu prvek, který k pokání v tradičním pojetí patří, totiž změna smýšlení, řekněme pořadí hodnot, a následná změna jednání.

Pokud jde o vyjádřenou ctnost naděje, je skromná, drží se při zemi. Odmítá pohledy do vzdálené budoucnosti. Výhled na sto let pokládá bývalý prognostik již za sci-fi. Je však otázkou, oč se očekávání možného příznivého obratu v životě státu opírá. Odpověď nám nabídlo vyznání víry, které v projevu zaznělo vedle pokání a naděje. Pan prezident navrhuje, aby kompas ukazující směr další ekonomické a politické cesty byl založen na víře v rozumnost chování skutečně svobodných občanů, a nikoli na důvěře ve spásnou roli státu. Potvrdil své krédo, jemuž je věrný v posledních čtyřech desetiletích.

Jistě neočekáváme od státu spásu nesmrtelných duší, jak se tradičně říkávalo. V tomto smyslu nás víra Václava Klause správně varuje před modlářstvím. Možná však míní spásu čistě profánní, dejme tomu, záchranu a uchování. Je však pozoruhodné, že důvěru vůči státu zpochybňuje jeho nejvyšší představitel. Zahrnuje do požadované nedůvěry i sebe? Zřejmě se vmýšlí do druhé strany a vyslovuje plebejskou emoci, již by bylo možno vyjádřit takto: zde jsme my obyčejní lidé a tam je stát.

Přístup sebevědomých občanů ke státu je ovšem opačný. Mohli bychom parafrázovat slavný výrok připisovaný francouzskému králi Ludvíku XIV. a říci: stát, to jsme my. Stát není vrchnost, před níž se buď plazíme, nebo proti ní rebelujeme. Rozumnost svobodných občanů se projevuje v uspořádání a jednání státu stejně jako v jejich individuálních a skupinových iniciativách.

Politici se rádi ohánějí demokracií, jíž podle etymologie slova řeckého původu charakterizují jako vládu lidu. Možná by stačilo říci skromněji, že jde o vládu se souhlasem té části lidu, která pokládá za potřebné se k věci vyjádřit. Ve sporu o předčasné volby se však prosadilo pojetí, že demokracie je především vláda zákona. My občané rozpoznáváme, co je spravedlivé a zavazujeme se to dobrovolně plnit. Těm, kteří nejsou ochotni přistoupit na tuto roli státu svobodných občanů, se tato pravidla ukládají pod sankcí.

V situaci, kdy zákony jsou pro celé sektory českého společenského života cárem papíru (a to je pojetí z úplně jiného systému), zní prezidentova výzva nenechme si od nikoho přikazovat, co máme dělat nebezpečně. Ano, náš stát není vrchnostenský a můžeme dělat vše, co nám zákon výslovně nezakazuje. Orgány veřejné moci však nesmí činit nic víc než to, co jim ukládá zákon. Spíše nechme právo, aby přiměřeně usměrňovalo jednání jednotlivců a institucí, a trvejme na jeho uplatnění tam, kde dosud nerozhoduje spravedlnost, nýbrž majetek a politický vliv.

V ceremonii připomínající tradiční kajícnost a nové vykročení se zdá být zcela namístě výzva, abychom jednali v souladu s vědomím, že existuje cosi, co nás přesahuje. Tato pasáž bývala v projevech předchozího obyvatele Hradu zdůrazněna silněji a formulována méně ostýchavě. Nezbude nám než podle prezidentského doporučení hledat tuto transcendenci každý sám za sebe a pro sebe.

I důvěra ke  svým přirozeným zájmům a motivům je namístě, ovšem spolu s kritičností a hlavně s tím, co je pro člověka charakteristické právě jako pro člověka, totiž s ochotou tyto danosti překračovat a uskutečňovat se (individuálně i sociálně) ve svobodném, tvůrčím jednání. Budeme-li prostě jen spoléhat na to, že se svými narušenými přirozenými instinkty jsme součástí něčeho přesahujícího, zůstaneme otroky přírodní determinace a pak bude naše proklamovaná svoboda nakonec jen spinozovskou poznanou nutností.

Prezident se vyrovnal i s těmi, kteří se prý snaží vnucovat, že je třeba zastavit ekonomický růst a společenský pokrok. Lze to číst tak, že se znovu staví na stranu těch, kteří společenský pokrok vidí ve stále větším blahobytu. Tato ideologie hamižnosti je iracionální. Opomíjí, že to, co si zde přidáme, jsme jinde ubrali. Bohatství vydobyté novými technologiemi je odejmuto těm, kteří měli méně štěstí.

Bohatství Severu je vykoupeno rostoucí bídou velkých částí Latinské Ameriky, Afriky a Asie. Růst je možný za cenu odebírání neobnovitelných přírodních zdrojů. S tímto počítat, být kritický k neomezenému růstu (a růstu růstu, jak říkává Václav Bělohradský) nemusí být hysterické, jak to spěšně diagnostikoval profesor Klaus. Může to být pozice odpovědného hospodáře, který pečuje o udržitelný život. Své krédo Pokroku prezident naštěstí v projevu vyvážil slovy, ve kterých slyšíme nový tón: Šetřit — tedy chovat se racionálně a odpovědně k tomu, co nám příroda nabízí — je absolutní povinností každého a vždy.

Václav Klaus se domnívá, že nežijeme z benevolence minulých generací a že nic nedlužíme generacím budoucím. V rodinném životě je to tak, že generace rodičů se podle potřeby omezuje ve prospěch potomků. Možná to opravdu není benevolence, ale jen prostě jen instinkt zachování rodu. V prezidentově novoročním proslovu střídavě přichází ke slovu archetyp pečlivého, šetrného hospodáře s archetypem bojovníka a dobyvatele.

Nacionalistům jeho typu je blízký styl conquistadorů. Dobýt a zužitkovat nové zdroje, to je v jejich pojetí právě pokrok. Někdo by si mohl myslet, že je to jinak, že agresivita vůči přírodě a vůči slabším článkům společnosti, byť pokročilá, není tak žádoucí. Někdo by si mohl přát pokrok v humanitě, tedy směřování spíše k šetrnosti vůči přírodě a k sociálně odpovědnému chování.

Za rok znovu zazní fanfáry, hlava bude opět promlouvat ke svému tělu, jímž je stát, respektive k nám, údům státního těla. Pokud čas bude k Václavu Klausovi milosrdný, bude to znovu on, kdo provede novoroční televizní rituál. Letošní pokání a letošní naděje už budou nenávratně v minulosti. Propadnou se do nicoty a zachovají se pouze jejich elektronické stopy. Tento typ světských obřadů nemá totiž sílu vyvolat věčné pravzory z říše idejí a promítat je do sociální a kulturní matérie našeho světa. Společnou řeč, vzájemný respekt a porozumění však hledat můžeme, ale musíme se o to přičinit s Václavem Klausem, a když to nebude možné, tak i proti němu.