Jako každoročně proběhl i letos po poledni na Nový rok rituál politického pokání hledícího zpět a politické naděje hledící vpřed. Hlava státu nás do posledního roku prvního desetiletí třetího tisíciletí doprovodila projevem. Pokání bylo spíše zástupné, vyznání spíše cizích než vlastních politických hříchů. A chyběl mu prvek, který k pokání v tradičním pojetí patří, totiž změna smýšlení, řekněme pořadí hodnot, a následná změna jednání.

Pokud jde o vyjádřenou ctnost naděje, je skromná, drží se při zemi. Odmítá pohledy do vzdálené budoucnosti. Výhled na sto let pokládá bývalý prognostik již za sci-fi. Je však otázkou, oč se očekávání možného příznivého obratu v životě státu opírá. Odpověď nám nabídlo vyznání víry, které v projevu zaznělo vedle pokání a naděje. Pan prezident navrhuje, aby kompas ukazující směr další ekonomické a politické cesty byl založen na víře v rozumnost chování skutečně svobodných občanů, a nikoli na důvěře ve spásnou roli státu. Potvrdil své krédo, jemuž je věrný v posledních čtyřech desetiletích.

Jistě neočekáváme od státu spásu nesmrtelných duší, jak se tradičně říkávalo. V tomto smyslu nás víra Václava Klause správně varuje před modlářstvím. Možná však míní spásu čistě profánní, dejme tomu, záchranu a uchování. Je však pozoruhodné, že důvěru vůči státu zpochybňuje jeho nejvyšší představitel. Zahrnuje do požadované nedůvěry i sebe? Zřejmě se vmýšlí do druhé strany a vyslovuje plebejskou emoci, již by bylo možno vyjádřit takto: zde jsme my obyčejní lidé a tam je stát.