Fotografie Miroslava Tichého jsou úkaz
Věra JirousováVýstava Podoby pravdy na Staroměstské radnici uvádí poprvé v Praze impozantní dílo, které svému podivínskému tvůrci přineslo v osmdesáti letech věhlas světového umělce.
Galerie hl. města Prahy představuje obsáhlý soubor prací charismatického fotografa, jehož černobílé snímky vás přimějí žasnout nejen nad přirozeným půvabem ženského světa na malém moravském městě, ale i nad touhou zachytit okamžiky štěstí v proudu pulsující skutečnosti.
Miroslav Tichý (1926) se narodil v Kyjově u Brna a na konci čtyřicátých let minulého století studoval malbu na pražské AVU. Po neúspěšném studiu (neschopen přizpůsobit se konvencím) se vrátil do rodného města, kde od šedesátých do sedmdesátých let vytvořil vlastnoručně vyrobeným fotoaparátem tisíce magických fotografií žen.
Svoje snímky se silným erotickým nábojem fotografoval s obsedantním zaujetím voyera kdekoli: na ulici, na koupališti i na hřišti, při nákupech i běžných pochůzkách nebo setkáních. Na jeho snímcích defilují ženské postavy v nestrojených pozicích, štíhlé i pěkně zaoblené dívky, nohaté slečny i statné zralé dámy s patřičně vyvinutým popředím i pozadím.
Paradoxní je, že v epicentru veškerého tělesného pokušení autorovi uvěříme, když v promítaném autorském dokumentu (2008) na videu říká: „Pocity mě nikdy nezajímaly, mě krása nezajímá, ani ženské; zajímám se jen o své představy.“ Jeho posedlost nedbá o estetický výraz, nekonstruuje kompozice, týká se imaginace, touhy a samotného záznamu života.
Silnou stránkou výstavy je perfektní instalace, která tvoří fascinující živoucí proud fotografických záznamů a umožňuje smysluplný vhled do mnohovrstevné struktury umělcova díla. Jakkoli práce Miroslava Tichého otevírají řadu možných přístupů a interpretací (z hlediska psychoanalýzy i archetypů, symbolů i dekonstrukce), zůstávají především autentickou výpovědí o své době.
Na jedné straně můžeme ve vystaveném souboru vnímat, že autorovy fotografie vyzařují jasnou auru přítomnosti, na druhé víc než tíha nostalgie doléhá na člověka trpké svědectví o extrémním nároku na osamělého tvůrce, tedy cena, kterou umělec „ve své době“ platí za svobodné tvoření. Zvláště v poměrech maloměsta není považován za víc než za neškodného blázna.
Vždyť také Miroslav Tichý „svou nezávislou společenskou pozici“ komentuje: „Svět je nesympatický…, vzpomínky pro mě nic neznamenají, jen výsledky.“
Ženy i nymfičky vnášely do jeho žití i tvoření světlo uspokojení. Těkavý pohled umělce se jim nedívá do tváře a není lascivní. Jen pozorně sleduje, jak se nezachytitelné stopy a podoby pravdy mihnou jako výmluvné představy intimity a štěstí ve výstřihu, na okraji sukně nebo v přirozeném sedu na lavičce v parku s nohou přehozenou přes nohu.
Výstava zahrnuje umělcovy snímky z mnoha soukromých evropských sbírek v Paříži, Londýně, Berlíně i Praze a provází ji stejnojmenná a výpravná publikace, kterou vydalo nakladatelství Kant.
Miroslav Tichý: Podoby pravdy. Kurátor Gianfranco Sanguinetti, Staroměstská radnice, Galerie hlavního města Prahy, Staroměstské nám. 1, Praha 1. Výstava potrvá do 6. března 2011.
http://blog.h-aluze.cz/miroslav-tichy-podoby-pravdy-dojmy/