Při nedávné jinak nekonfliktní politické debatě mě jeden z diskutujících šokoval výrokem, který jsem pochopil jako problematizaci svobody jakožto politického tématu. Prý je to politická agenda pravice. Na moje námitky a námitky dalších přítomných odpovídal, že tak je to vnímáno. Nevyslovil se, čemu v politice připisuje nejvyšší hodnotu. Protože to nebyla zrovna aktuální otázka, téma jsme opustili a nechali otevřené. Touto událostí se jen zpřítomnilo občasné diskusní téma socialismus versus liberalismus.

Ukázalo se sice, že socialisté i liberálové jsou souhlasně kritičtí k současným politickým poměrům, ale jejich příznivci jsou vůči sobě navzájem takto podezíraví. Stoupenci, řekněme, důsledné levice sledují, že se dnes vládnoucí politické strany dovolávají liberální tradice. Jak tedy může liberál současné vládní konstelaci oponovat, obávají se. Jeho kritika přece nemůže být dostatečná. Musí, jak se domnívají, souhlasit s dnes převažující liberální ideologií a může si nanejvýš přát kosmetické změny. V tomto smyslu byl kritizován Manifest radikálního liberalismu, se kterým v září loňského roku přišli Jan Štern a Jiří Pehe. Nedůvěra vládne i opačným směrem. Liberálové sice opravdu radikálně kritizují jmenovitě globální kapitalismus a mluví o mafiánských strukturách a oligarchii, jenže opak tohoto systému pohybující se v politice pod vlajkou socialismu jim je podezřelý. Nečíhá nakonec za každou snahou o sociální spravedlnost pokušení vládnout diktátorsky nebo aspoň hrozba necitelné byrokracie? Taková je zase jejich obava.

Mně spor socialistů s liberály poněkud zpochybňuje typický současný pravicový postoj k tématu občanských svobod a lidských práv. Vždyť výtka takřečeného „humanrightismu“ je namířena směrem do levé části politického spektra. K tomu se připojuje má osobní zkušenost s několika lidmi, kteří byli odpůrci minulého despotického režimu a leccos si za to vytrpěli, ale jejich inspirace je marxistická. Dnes jejich životní zaměření logicky vyústilo v důslednou, svým způsobem profesionální ochranu práv jednotlivců a skupin, zejména různých menšin, včetně přistěhovalců. Přesvědčuje mne to, i když mé myšlenkové východisko pro politickou orientaci je jiné, že sociální a liberální motiv patří k sobě. Že spor socialistů a liberálů je zbytečnou žabomyší válkou mezi těmi, kteří by měli spolupracovat.

Jsem přesvědčen, že společná opozice liberálně a sociálně laděných občanů vůči přinejmenším současné vládě, ale asi i víc, asi i vůči současnému systému, vůči současné diktatuře kapitálu, není jen pragmatickou spoluprací. Liberálové pro socialisty a socialisté pro liberály nejsou jen taktickými spojenci, kteří později budou obětováni ve jménu strategických cílů. Právě socialisté a sociální demokraté v evropských zemích prosazovali nejen sociální práva, která jsou dnes v civilizovaných zemích samozřejmou součástí ústavního pořádku, ale i práva ryze občanská, tedy spíše z repertoáru liberálního, např. právo občanů vysílat své zástupce do parlamentu ve svobodných, rovných, tajných volbách. A je to dnes důsledná pravice, která (zatím na rovině teoretických rozprav) uvažuje o omezení tohoto práva, resp. o podmínění práva volit u mužů vojenskou službou a u žen ochotou k mateřství.

Spojenectví svobody a sociální spravedlnosti má hluboký základ v tom, že v demokracii jsou občanské svobody pouze deklarovány, ale reálně jich může využívat jen úzká vrstva privilegovaných. Teprve rozšíření demokracie do pracovních vztahů, teprve emancipace občana i jako pracovníka umožní uplatnit tradiční liberální svobody všem.