Při nedávné jinak nekonfliktní politické debatě mě jeden z diskutujících šokoval výrokem, který jsem pochopil jako problematizaci svobody jakožto politického tématu. Prý je to politická agenda pravice. Na moje námitky a námitky dalších přítomných odpovídal, že tak je to vnímáno. Nevyslovil se, čemu v politice připisuje nejvyšší hodnotu. Protože to nebyla zrovna aktuální otázka, téma jsme opustili a nechali otevřené. Touto událostí se jen zpřítomnilo občasné diskusní téma socialismus versus liberalismus.

Ukázalo se sice, že socialisté i liberálové jsou souhlasně kritičtí k současným politickým poměrům, ale jejich příznivci jsou vůči sobě navzájem takto podezíraví. Stoupenci, řekněme, důsledné levice sledují, že se dnes vládnoucí politické strany dovolávají liberální tradice. Jak tedy může liberál současné vládní konstelaci oponovat, obávají se. Jeho kritika přece nemůže být dostatečná. Musí, jak se domnívají, souhlasit s dnes převažující liberální ideologií a může si nanejvýš přát kosmetické změny. V tomto smyslu byl kritizován Manifest radikálního liberalismu, se kterým v září loňského roku přišli Jan Štern a Jiří Pehe. Nedůvěra vládne i opačným směrem. Liberálové sice opravdu radikálně kritizují jmenovitě globální kapitalismus a mluví o mafiánských strukturách a oligarchii, jenže opak tohoto systému pohybující se v politice pod vlajkou socialismu jim je podezřelý. Nečíhá nakonec za každou snahou o sociální spravedlnost pokušení vládnout diktátorsky nebo aspoň hrozba necitelné byrokracie? Taková je zase jejich obava.

Mně spor socialistů s liberály poněkud zpochybňuje typický současný pravicový postoj k tématu občanských svobod a lidských práv. Vždyť výtka takřečeného „humanrightismu“ je namířena směrem do levé části politického spektra. K tomu se připojuje má osobní zkušenost s několika lidmi, kteří byli odpůrci minulého despotického režimu a leccos si za to vytrpěli, ale jejich inspirace je marxistická. Dnes jejich životní zaměření logicky vyústilo v důslednou, svým způsobem profesionální ochranu práv jednotlivců a skupin, zejména různých menšin, včetně přistěhovalců. Přesvědčuje mne to, i když mé myšlenkové východisko pro politickou orientaci je jiné, že sociální a liberální motiv patří k sobě. Že spor socialistů a liberálů je zbytečnou žabomyší válkou mezi těmi, kteří by měli spolupracovat.

Jsem přesvědčen, že společná opozice liberálně a sociálně laděných občanů vůči přinejmenším současné vládě, ale asi i víc, asi i vůči současnému systému, vůči současné diktatuře kapitálu, není jen pragmatickou spoluprací. Liberálové pro socialisty a socialisté pro liberály nejsou jen taktickými spojenci, kteří později budou obětováni ve jménu strategických cílů. Právě socialisté a sociální demokraté v evropských zemích prosazovali nejen sociální práva, která jsou dnes v civilizovaných zemích samozřejmou součástí ústavního pořádku, ale i práva ryze občanská, tedy spíše z repertoáru liberálního, např. právo občanů vysílat své zástupce do parlamentu ve svobodných, rovných, tajných volbách. A je to dnes důsledná pravice, která (zatím na rovině teoretických rozprav) uvažuje o omezení tohoto práva, resp. o podmínění práva volit u mužů vojenskou službou a u žen ochotou k mateřství.

Spojenectví svobody a sociální spravedlnosti má hluboký základ v tom, že v demokracii jsou občanské svobody pouze deklarovány, ale reálně jich může využívat jen úzká vrstva privilegovaných. Teprve rozšíření demokracie do pracovních vztahů, teprve emancipace občana i jako pracovníka umožní uplatnit tradiční liberální svobody všem.

Systém, ve kterém je našim údělem dnes žít, začal roku 1990 zvednutím stavidel pro mohutný proud občanské aktivity. Mnozí si užívali svobody, spadla z nás tíseň a cítili se doma. Když se ale na to podíváme s odstupem dvou desetiletí, zjistíme, že mnoho práv a svobod deklarovaných od roku 1992 v Listině jsou jen prázdná slova. Systém zintenzivňuje kontrolu (kamery, odposlechy, sledování elektronické korespondence). Vše probíhá tak rychle, že z liberálního repertoáru zbývá především právo vlastnit, to se jeví jako neomezené, a ostatní práva se uplatňují potud, pokud toto právo privilegovaných podporují.

Všimněme si Listiny základních práv a svobod, na níž můžeme být hrdí a podívejme se, jak jsou její prohlášení naplňována v praxi:

Hned čl. 2 Listiny ukládá státu, že se nesmí vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání. Přitom se se značnou intenzitou rozvíjí nové spojenectví trůnu a oltáře. Pražskému primasovi jsou poskytovány státní pocty, nejvyšší činitelé státu se (ne jako soukromé osoby) zúčastňují církevních ceremonií.

Třetí článek a další články v Hlavě třetí (24 a 25) zaručují základní práva a svobody všem mj. bez rozdílu rasy, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, přitom ale stát nečiní, co je povinen proto, aby lidé nebyli ve školách nebo v práci diskriminováni pro svou příslušnost k etnickým menšinám, zejména romské. Odehrávají se pokusy omezovat práva náboženských menšin, např. muslimů nebo svědků Jehovových.

Je zjevné, že soudy a jiné státní orgány nechrání právo aspoň některých občanů podle čl. 10, aby totiž byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno, nechrání občany před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života a umožňuje shromažďování, zveřejňování a jiné zneužívání údajů, i když je výslovně povinen občany před tím chránit.

V čl. 12 je sice řečeno, že obydlí je nedotknutelné a že není dovoleno do něj vstoupit bez souhlasu toho, kdo v něm bydlí, ale toto právo je v praxi značně limitováno stále posilovanými právy vlastníků domů a bytů, kteří často nejsou s obyvateli totožní.

Následující článek týkající se práva tradičně označovaného jako listovní tajemství se podrobně uvádí v moderním technickém kontextu, ale přesto je zpochybněn již zmíněnými odposlechy a např. ukládáním textových zpráv zasílaných a přijímaných mobilními telefony. Neděje se to tajně, bylo to veřejně deklarováno a rozpor s ústavním pořádkem nikoho nezajímal.

Svoboda projevu je sice podle čl. 17 zaručena všem, ale plně ji mohou uplatnit jen ti, kdo drží v rukou prostředky pro šíření zpráv. Pokud bychom byli realisty, bylo by v Listině napsáno, že svoboda projevu pro majitele médií je zaručena. Každý má podle tohoto článku právo svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu, ale ze strany dávných obhájců této svobody dnes zní výhrůžky na adresu těch, kdo by snad u nás chtěli dělat něco podobného, jako činí Julian Assange a jeho dodavatelé informací. Bezprecedentní represe vůči velkému množství lidí v USA ze strany státních orgánů v souvislosti s aktivitami WikiLeaks zůstává u nás bez náležité odezvy.

I když podle čl. 19 právo občanů pokojně demonstrovat nesmí být podmíněno povolením orgánu veřejné správy, pojímá se v praxi někdy zákonem stanovené ohlášení jako žádost o povolení.

Politické strany sice volně v souhlasu s čl. 20 vznikají (a zanikají), aniž by do toho stát intervenoval, ale za vážné připomenutí stojí pokusy zákonodárců zakázat politickou stranu pod záminkou, že organizace podobného názvu v minulosti porušovala lidská a občanská práva. Nikdo nechce zakazovat strany, které se hlásí k jiným ideologiím, které v minulosti stejně tak porušovaly lidská práva včetně práva na život.

Dodržování hospodářských a sociálních práv podle článků 26—34 (Hlava čtvrtá) by bylo na samostatné pojednání. Pravicové ideologie se např. právu každého získávat prostředky pro své životní potřeby prací nebo právu na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky otevřeně vysmívají. Zvláštní pozornost si zaslouží článek 31, podle kterého mj. každý má právo na ochranu zdraví, což dále zahrnuje na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči. Ústavní soud doplňovaný v posledních letech podle politického klíče poskytnul občanům i právní teorii pozoruhodný podnět tím, že tento článek vyložil tak, že občan nemá právo na bezplatnou zdravotní péči.

Před čtyřmi lety podepsalo několik veřejně známých osobností dokument, který na porušování těchto práv poukazoval a žádal nápravu. Tato iniciativa připomněla po třiceti letech Chartu 77. Žádný z celostátních deníků nebyl ochoten text uveřejnit. Některé nereagovaly vůbec, jeden myšlenkově spřízněný deník dal mezi čtyřma očima vědět, že to nemůže uveřejnit, protože by ztratil inzerenty.

Podaří se konečně překonat fiktivní konflikt mezi důrazem na sociální spravedlnost a prosazováním občanských práv, mezi sociálními a liberálními politickými programy?