Zpochybněná svoboda

Ivan Štampach

Spojenectví svobody a sociální spravedlnosti má základ v tom, že v demokracii jsou občanské svobody deklarovány, ale reálně jich může využívat jen úzká vrstva privilegovaných. Teprve rozšíření demokracie do pracovních vztahů umožní uplatnit tradiční liberální svobody všem.

Při nedávné jinak nekonfliktní politické debatě mě jeden z diskutujících šokoval výrokem, který jsem pochopil jako problematizaci svobody jakožto politického tématu. Prý je to politická agenda pravice. Na moje námitky a námitky dalších přítomných odpovídal, že tak je to vnímáno. Nevyslovil se, čemu v politice připisuje nejvyšší hodnotu. Protože to nebyla zrovna aktuální otázka, téma jsme opustili a nechali otevřené. Touto událostí se jen zpřítomnilo občasné diskusní téma socialismus versus liberalismus.

Ukázalo se sice, že socialisté i liberálové jsou souhlasně kritičtí k současným politickým poměrům, ale jejich příznivci jsou vůči sobě navzájem takto podezíraví. Stoupenci, řekněme, důsledné levice sledují, že se dnes vládnoucí politické strany dovolávají liberální tradice. Jak tedy může liberál současné vládní konstelaci oponovat, obávají se. Jeho kritika přece nemůže být dostatečná. Musí, jak se domnívají, souhlasit s dnes převažující liberální ideologií a může si nanejvýš přát kosmetické změny. V tomto smyslu byl kritizován Manifest radikálního liberalismu, se kterým v září loňského roku přišli Jan Štern a Jiří Pehe. Nedůvěra vládne i opačným směrem. Liberálové sice opravdu radikálně kritizují jmenovitě globální kapitalismus a mluví o mafiánských strukturách a oligarchii, jenže opak tohoto systému pohybující se v politice pod vlajkou socialismu jim je podezřelý. Nečíhá nakonec za každou snahou o sociální spravedlnost pokušení vládnout diktátorsky nebo aspoň hrozba necitelné byrokracie? Taková je zase jejich obava.

Mně spor socialistů s liberály poněkud zpochybňuje typický současný pravicový postoj k tématu občanských svobod a lidských práv. Vždyť výtka takřečeného „humanrightismu“ je namířena směrem do levé části politického spektra. K tomu se připojuje má osobní zkušenost s několika lidmi, kteří byli odpůrci minulého despotického režimu a leccos si za to vytrpěli, ale jejich inspirace je marxistická. Dnes jejich životní zaměření logicky vyústilo v důslednou, svým způsobem profesionální ochranu práv jednotlivců a skupin, zejména různých menšin, včetně přistěhovalců. Přesvědčuje mne to, i když mé myšlenkové východisko pro politickou orientaci je jiné, že sociální a liberální motiv patří k sobě. Že spor socialistů a liberálů je zbytečnou žabomyší válkou mezi těmi, kteří by měli spolupracovat.

Jsem přesvědčen, že společná opozice liberálně a sociálně laděných občanů vůči přinejmenším současné vládě, ale asi i víc, asi i vůči současnému systému, vůči současné diktatuře kapitálu, není jen pragmatickou spoluprací. Liberálové pro socialisty a socialisté pro liberály nejsou jen taktickými spojenci, kteří později budou obětováni ve jménu strategických cílů. Právě socialisté a sociální demokraté v evropských zemích prosazovali nejen sociální práva, která jsou dnes v civilizovaných zemích samozřejmou součástí ústavního pořádku, ale i práva ryze občanská, tedy spíše z repertoáru liberálního, např. právo občanů vysílat své zástupce do parlamentu ve svobodných, rovných, tajných volbách. A je to dnes důsledná pravice, která (zatím na rovině teoretických rozprav) uvažuje o omezení tohoto práva, resp. o podmínění práva volit u mužů vojenskou službou a u žen ochotou k mateřství.

Spojenectví svobody a sociální spravedlnosti má hluboký základ v tom, že v demokracii jsou občanské svobody pouze deklarovány, ale reálně jich může využívat jen úzká vrstva privilegovaných. Teprve rozšíření demokracie do pracovních vztahů, teprve emancipace občana i jako pracovníka umožní uplatnit tradiční liberální svobody všem.

Systém, ve kterém je našim údělem dnes žít, začal roku 1990 zvednutím stavidel pro mohutný proud občanské aktivity. Mnozí si užívali svobody, spadla z nás tíseň a cítili se doma. Když se ale na to podíváme s odstupem dvou desetiletí, zjistíme, že mnoho práv a svobod deklarovaných od roku 1992 v Listině jsou jen prázdná slova. Systém zintenzivňuje kontrolu (kamery, odposlechy, sledování elektronické korespondence). Vše probíhá tak rychle, že z liberálního repertoáru zbývá především právo vlastnit, to se jeví jako neomezené, a ostatní práva se uplatňují potud, pokud toto právo privilegovaných podporují.

Všimněme si Listiny základních práv a svobod, na níž můžeme být hrdí a podívejme se, jak jsou její prohlášení naplňována v praxi:

Hned čl. 2 Listiny ukládá státu, že se nesmí vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání. Přitom se se značnou intenzitou rozvíjí nové spojenectví trůnu a oltáře. Pražskému primasovi jsou poskytovány státní pocty, nejvyšší činitelé státu se (ne jako soukromé osoby) zúčastňují církevních ceremonií.

Třetí článek a další články v Hlavě třetí (24 a 25) zaručují základní práva a svobody všem mj. bez rozdílu rasy, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, přitom ale stát nečiní, co je povinen proto, aby lidé nebyli ve školách nebo v práci diskriminováni pro svou příslušnost k etnickým menšinám, zejména romské. Odehrávají se pokusy omezovat práva náboženských menšin, např. muslimů nebo svědků Jehovových.

Je zjevné, že soudy a jiné státní orgány nechrání právo aspoň některých občanů podle čl. 10, aby totiž byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno, nechrání občany před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života a umožňuje shromažďování, zveřejňování a jiné zneužívání údajů, i když je výslovně povinen občany před tím chránit.

V čl. 12 je sice řečeno, že obydlí je nedotknutelné a že není dovoleno do něj vstoupit bez souhlasu toho, kdo v něm bydlí, ale toto právo je v praxi značně limitováno stále posilovanými právy vlastníků domů a bytů, kteří často nejsou s obyvateli totožní.

Následující článek týkající se práva tradičně označovaného jako listovní tajemství se podrobně uvádí v moderním technickém kontextu, ale přesto je zpochybněn již zmíněnými odposlechy a např. ukládáním textových zpráv zasílaných a přijímaných mobilními telefony. Neděje se to tajně, bylo to veřejně deklarováno a rozpor s ústavním pořádkem nikoho nezajímal.

Svoboda projevu je sice podle čl. 17 zaručena všem, ale plně ji mohou uplatnit jen ti, kdo drží v rukou prostředky pro šíření zpráv. Pokud bychom byli realisty, bylo by v Listině napsáno, že svoboda projevu pro majitele médií je zaručena. Každý má podle tohoto článku právo svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu, ale ze strany dávných obhájců této svobody dnes zní výhrůžky na adresu těch, kdo by snad u nás chtěli dělat něco podobného, jako činí Julian Assange a jeho dodavatelé informací. Bezprecedentní represe vůči velkému množství lidí v USA ze strany státních orgánů v souvislosti s aktivitami WikiLeaks zůstává u nás bez náležité odezvy.

I když podle čl. 19 právo občanů pokojně demonstrovat nesmí být podmíněno povolením orgánu veřejné správy, pojímá se v praxi někdy zákonem stanovené ohlášení jako žádost o povolení.

Politické strany sice volně v souhlasu s čl. 20 vznikají (a zanikají), aniž by do toho stát intervenoval, ale za vážné připomenutí stojí pokusy zákonodárců zakázat politickou stranu pod záminkou, že organizace podobného názvu v minulosti porušovala lidská a občanská práva. Nikdo nechce zakazovat strany, které se hlásí k jiným ideologiím, které v minulosti stejně tak porušovaly lidská práva včetně práva na život.

Dodržování hospodářských a sociálních práv podle článků 26—34 (Hlava čtvrtá) by bylo na samostatné pojednání. Pravicové ideologie se např. právu každého získávat prostředky pro své životní potřeby prací nebo právu na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky otevřeně vysmívají. Zvláštní pozornost si zaslouží článek 31, podle kterého mj. každý má právo na ochranu zdraví, což dále zahrnuje na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči. Ústavní soud doplňovaný v posledních letech podle politického klíče poskytnul občanům i právní teorii pozoruhodný podnět tím, že tento článek vyložil tak, že občan nemá právo na bezplatnou zdravotní péči.

Před čtyřmi lety podepsalo několik veřejně známých osobností dokument, který na porušování těchto práv poukazoval a žádal nápravu. Tato iniciativa připomněla po třiceti letech Chartu 77. Žádný z celostátních deníků nebyl ochoten text uveřejnit. Některé nereagovaly vůbec, jeden myšlenkově spřízněný deník dal mezi čtyřma očima vědět, že to nemůže uveřejnit, protože by ztratil inzerenty.

Podaří se konečně překonat fiktivní konflikt mezi důrazem na sociální spravedlnost a prosazováním občanských práv, mezi sociálními a liberálními politickými programy?

    Diskuse
    January 24, 2011 v 10.05
    slabá a nedostatečná demokracie
    Souhlasím s článkem. Jde o to, abychom si uvědomili, že demokracie neznamená jen soutěž politických stran a několik různých médií, ale že jde o to, abychom se mohli jako občané vyjadřovat k politickým otázkám a mohli do politických diskusí veřejně vstupovat. Jde ovšem také o to, abychom o to jako občané stáli a nepřenechávali naše slovo pouze představitelům stran, které jsou nám názorově nejblíže. Lidská práva se stanou lidskými právy až budou v praxi realizována a respektována nestačí, aby byly jen napsána v ústavě. Kolega Štampach zvolil podobnou cestu jako kdysi Charta 77, tedy konfrontoval deklarována práva s konkrétní praxí. Otevřená diskuse o lidských právech a o svobodě by mohla naší demokracii prospět.
    Sakra, jak se tenkrát jmenoval ten dokument co navazoval na Chartu 77? Ono to časem tak zapadlo, že už jsem to zapomněl, ač jsem to podepsal...

    Mohl by se k tomu vrátit Pro Alt nebo někdo.
    RM
    January 24, 2011 v 12.14
    Martin Šimsa: " Lidská práva se stanou lidskými právy až budou v praxi realizována a respektována nestačí, aby byly jen napsána v ústavě."

    Nejprve se však musíme rozdělit na demokraty a na nedemokraty, přičemž těm druhým upřeme i to málo ze z občanských práv, které jim ponechávají současné represivní zákony, nemám pravdu pane Šimso?

    Ve svém despektu k občanský svobodám - ve zdejším příspěvku ho, uznávám, nemanifestujete - ovšem nejste na levici sám. Dosud cítím zhnusení, když si vzpomenu na první shromáždění iniciativy Ne základnám, kam přišli také odpůrci jejích myšlenek. Návrh přítomného Petra Uhla, aby jim bylo dáno slovo mezi dalšími projevy, byl bryskně odmítnut jako neuvědomělý a místopředseda tzv. Humanistické strany Bednář pospíchal žalovat přítomným policistům, kteří pak donutili odpůrce odejít. Pocit, že svoboda projevu je něčím příliš abstraktním, než aby bylo třeba ji aktivně hájit, pokud zrovna nejde o tu naší "správnou" svobodu k prosazování našich správných myšlenek, byl pro Ne základnám po celou dobu činnosti příznačný.

    martin škabraha: Jsme občané!
    January 24, 2011 v 13.52
    Pane kolego Škabraho, byla to Charta 2007, pokud si dobře pamatuji, nejspíš by to mohl potvrdit nebo korigpovat Michael Hauser.
    Ano, Jsme občané!, už si vzpomínám. Dík.

    Zdá se, že se ze mě stává pamětník. No, jednou to přijít muselo.
    MH
    January 24, 2011 v 21.59
    Prohlášení Jsme občané!
    January 25, 2011 v 4.30
    Souhlasím s autorem, že „spor socialistů a liberálů je zbytečnou žabomyší válkou mezi těmi, kteří by měli spolupracovat.“

    Vždyť, připomeňme, Manifest radikálního liberalismu končí jen mírně upravenou citací Komunistického manifestu:

    „Místo staré pseudodemokratické (v KM „buržoazní“) společnosti s jejími třídami a třídními protiklady nastoupí společenství, v němž svobodný rozvoj každého je podmínkou svobodného rozvoje všech.“
    January 25, 2011 v 11.05
    Ano, pane Molnáre, to je výborné, že tak končí oba dokumenty. Že liberálové pokládali za možné parafrázovat Komunistický manifest. Jsem také rád, že o hodnotě nějakých myšlenek nerozhodují případy jejich zneužití.
    MT
    January 25, 2011 v 16.04

    Levicový liberál Váíclav Bělohradský už od 90. let s chutí parafrázuje jak Komunistický manifest, tak třeba první slova Kapitálu ("Bohatství společností, v nichž vládne kapitalistický výrobní způsob, jeví se jako „ohromný soubor zboží“)
    K tomu Bělohradskému - jeden z jeho textů se dokonce jmenuje Postkomunistický manifest... Ale Marx a Engels by se v tom asi moc nepoznali :-)
    January 25, 2011 v 17.03
    Levice a liberalismus
    V jiné diskusi jsem už doporučoval Politický kompas http://politicalcompass.org/ — ten se snaží zplošťování politiky na levo–pravou osu nahradit aspoň dvourozměrným popisem politického postoje, souřadnicemi na ose hospodářské (levice—pravice) a společenské (liberalismus—autoritářství). Má i české heslo na Wikipedii
    https://secure.wikimedia.org/wikipedia/cs/wiki/Politick%C3%BD_kompas

    Podle Politického kompasu nemusí být každý levičák nutně zároveň liberálem, například komunismus je popsán jako levicově autoritářský. Podobně pravice nemusí být nutně autoritářská, její obvyklá rétorika o svobodě může být i míněna vážně a to, že většina pravicových politiků je zřejmě autoritářská, může být pouhá náhoda. Konec konců to, že právě na liberálně–autoritářské ose je rozdíl mezi Ronem Paulem a Sárou Palinovou, se nedávno projevilo v aféře Wikileaks.

    Jiná věc by byla, kdybychom se vrátili ke kořenům dělení na levici a pravici, do dob Francouzské revoluce, kdy levice budovala kapitalismus, zatímco pravice obhajovala feudální pořádky. V tehdejším smyslu je levice nutně liberální, rovnost a svoboda patří pevně k sobě, a pravice představuje agresivní skupinu zkamenělin nepřátelských životu. To, co se nazývá neoliberalismem, by bylo z tohoto hlediska vhodné přejmenovat na neofeudalismus, neboť úsilí o vznik nesouměřitelných majetkových rozdílů ve společnosti by bylo přirozené vykládat jako budování novodobé šlechty.
    January 25, 2011 v 23.10
    Politický kompas i já pokládám za výstižný model. V úvaze mi šlo o to, že liberalismus (dole na vertikální ose) se nevylučuje s levou částí horizontální osy. A že spojení obojího je nadějné.
    January 26, 2011 v 9.46
    politický kompas
    je pouhá abstraktní taneční figura (řecky: schéma).
    Nezdá se mi, že by jakkoli pomáhal pochopit historicky vzniklé společenské vztahy.
    January 26, 2011 v 15.54
    Asi jsem starý ješita a přiznám, že mne netěší, že se tu nediskutuje o článku, nýbrž o periferních záležitostech, ale když už jsme u politického kompasu, tak mi připadá, že na základě sady otázek dává každé osobnosti, straně či vládě ap. konkrétní, neopakovatelné místo a neumisťuje je podle jendoduché pravolevé osy.

    Těší mne také, že tím odpadají nekonečné a zbytečné dohady, jsou-li fašistické směry pravicové (podle jedněch) nebo levicové (podle druhých), protože jejich extremismus je v jiné oblasti, než v levopravém rozdělení. A extrémní pravice může zůstat těm, kteří nejsou sice fašisty, ale mají na ni zálusk, tedy lidé typu Přemyslava Sobotky nebo Jaroslava Kubery. Jsem také rád, že se svoiu levicovou orientací díky vícerozměrnému modelu nemusím být kladen vedle současné Komunistické strany Československa a jejího předsedy Miroslava Štěpána a Zifčákovy KSČ - ČSSP a vedle dalších současných neostalinistů.

    Řekl bych, že politický kompas nemá ambici "pochopit historicky vzniklé společenské vztahy". Není to metoda historická nýbrž komparatiovní, není to tolik výklad, jako spíš popis, nenahrazuje to zevrubnou analýzu sociální struktury a sociální dynamiky.
    January 27, 2011 v 13.22
    Dobrý den,
    Občas používám political coompas ve škole - jednak se třeťákem dělám celé testy, jednak k ilustraci čtyř rozměrného spektra a ařekla bych, že je to velmi dobrý pomocný prostředek.
    PM
    January 28, 2011 v 17.10
    Demokracie do pracovních vztahů..... a proč ne do daňových?
    Sloterdijk tuhle navrhl připustit možnost občanské společnosti založené na kultuře odpovídající pokročilejším normám demokratické státnosti. Upustit od vymáhání daně způsobem středověkého absolutismu a zrušením pocitu daňového vazalství tak vytvořit nový vztah občana vůči státu.
    Zbavit stát role vymahače daní, zavedením dobrovolné daně a umožnit tak vzniku pokročilejších etických norem nepostavené na podezření z všeobecného sobectví. Skoncovat s domněnkou, že daňově aktivní občané odmítnou dobrovolnou účast na státním rozpočtu. Že odmítnou režim ve kterém se občan necítí vazalem státu, ale kooperujícím spolumajitelem.
    + Další komentáře