Praha a skvělá senátní většina jednoho hlasu
Jakub PatočkaV Praze a v Senátu se nyní do značné míry rozhoduje nejen o tom, jaký bude příští charakter ČSSD, ale také o vyhlídkách protivládní parlamentní opozice.
V dějích po komunálních volbách se dnes začíná vyjevovat, že Česká strana sociálně demokratická není jen tak ledasjaká strana; jsou to v podstatě strany dvě. Je třeba opravdu důkladného a tvořivého rozvažování, aby člověk dospěl ke kloudné odpovědi na otázku, čím kromě stranické legitimace patří do jedné strany Petr Hulinský a Erazim Kohák.
Ale neabsolutizujme a ctěme presumpci neviny: je dosti možné, že Petr Hulinský vstupoval do ČSSD, a ne třeba do ODS, kam by se zjevně svým pozdějším chováním zařadil lépe, prapůvodně proto, že mu tenkrát, když započínal svou politickou dráhu, byly myšlenky Erazima Koháka bližší než myšlenky Václava Klause. Je nutné připustit možnost, že se až později v labyrintu české politiky ztratil zlákán svody, jimž je vystaven každý přední komunální politik ve velkém městě.
Z jakých motivů vlastně dnes člověk vstupuje do sociální demokracie? Kolik nových členů přichází proto, aby pomohli v české politice překonat kořistnické tendence, a kolik jich přichází proto, že je láká stát se jejich součástí? Právě způsob formování komunálních koalic po volbách skýtá určitou nápovědu, která není právě povzbudivá.
Těžko se bude vyvracet podezření, že valná většina koalic uzavíraných na radnicích mezi ODS a ČSSD, a to nejen v Praze, je vedena právě zištnými motivy. Jsou vzácné situace, které nedávají sociálním demokratům jinou možnost uplatnit vhodně aspoň díl svého vlivu, ale zpravidla jde o dohodu o rozdělení prebend, často sankcionovanou zájmy místních firem a obvykle zahrnující i různá více či méně maskovaná hmotná přilepšení stranickým funkcionářům.
Boj, který se uvnitř sociální demokracie vede o podobu příštího vedení Prahy, má pro celou stranu principiální význam, a sociálně-demokratičtí idealisté si jej prakticky nemohou dovolit prohrát. Nejedná se jen o pražské okolnosti, které jsou evidentní: kdyby ČSSD před volbami řekla, že skutečným šéfem povolebních vyjednávání bude Petr Hulinský a povede je zejména s ODS, ČSSD by se žádných vyjednávání vůbec neměla šanci účastnit. Což si voliči dobře zapamatují.
Jedná se zejména o zprávu o charakteru strany. Pokud vznikne v Praze velká koalice, proč by se neměl v Praze vyzkoušený model uplatňovat celorepublikově? Je to přece ďábelský trik: před volbami na plakáty vystrčit tváře lídrů s kreditem a po volbách nechat jednat korupční mafii, která se s ODS či přímo s firmami přisátými na veřejné rozpočty na všem bezvadně domluví. To si zase zapamatují současní i potenciální noví členové ČSSD.
Z toho, že Bohuslav Sobotka i další lidé z vedení sociálních demokratů ostře kritizují pražská jednání s ODS, lze usuzovat, že si dobře uvědomují, oč nyní kráčí. Nicméně platí, že moc politika se měří tím, jak ji dokáže uplatňovat. Je proto třeba zajít mnohem dál: a spor maximálně vyhrotit. Pokud ČSSD skutečně uzavře v Praze koalici s ODS, ukáže veřejnosti vytříbeně obludnou tvář, a šeredně na to doplatí celorepublikově jako celek.
Členové vedení pražských sociálních demokratů za to musí zaplatit mnohem větší cenu než pofiderní ztrátu kreditu, který beztak nikdy nebyl příliš velký. Pokud si pražští matadoři jako Hulinský či Březina dají na pomyslných váhách na jednu stranu příjmy, které jim kynou z dohody s ODS, a na druhou stranu ošklivá slova, jež o nich kdekdo pronáší, včetně vysoce postavených stranických kolegů, je zjevné, že se jim zatím nerozhoduje tak složitě.
ČSSD by měla dát najevo, že o takové členy nestojí. Pokud to neumožňují současné stanovy či současné rozložení sil, je třeba se tím zabývat na sjezdu a najít způsob, jakým se strana bude lidí jako je Petr Hulinský a jeho kumpáni z programových důvodů zbavovat. V očích veřejnosti by to bylo mnohem legitimnější než uzavření koalice s pražskou ODS.
Ale ozvat by se měla také veřejnost. Kdyby se takto zásadově vyjednávalo o radnici v Paříži, kdyby tamější socialisté ve jménu dohody svých chamtivých funkcionářů odstavili svého kandidáta na starostu, v ulicích by už možná vyrostly barikády.
Petr Hulinský a spol. by měli pocítit, že volič je jen verze totožnosti občana. A pražští občané, pokud nechtějí, aby se jim politici dál smáli do očí, by jim to měli přijít s potřebnou vehemencí říct. Právě teď je na místě vyjít do ulic, neboť jde nejen o charakter města, ale i země, v níž budeme žít.
Ale to není vše. V této prekérní situaci se sociální demokracie zmocňuje Senátu se skvělou většinou jednoho hlasu. Už se jistě vedou všechna možná jednání o tom, jak tuto většinu nejpříhodněji uplatnit. Snad ještě není pro vedení sociální demokracie pozdě, aby si před definitivním rozhodnutím o uspořádání senátních poměrů odpovědělo na otázku, kolik je mezi jednačtyřiceti senátory Koháků a kolik Hulinských. Senátní Hulinští už totiž počítají, jakou může mít takový jeden hlas cenu.
Nejen kvůli tomu je ovšem v nejvlastnějším zájmu celé protivládní opozice i samé ČSSD, aby nevystavovala své senátory pokušení myslet si, že právě on, každý jeden z nich, je tím jednačtyřicátým hlasem, na němž vše závisí. Senátní většinu je možné a také vhodné založit na mnohem větším počtu senátorů.
Jde také o stanovení senátní politické kultury, které se sociální demokracii vrátí nejpozději v roce 2014, kdy s pravděpodobností hraničící s jistotou prostou většinu v Senátu pozbude. S ohledem na volbu prezidenta v roce 2013, o níž rovněž nemůže prozatím panovat jistota, zda bude přímá, je třeba udělat vše pro to, aby opoziční senátní většina převážila většinu koaliční. To může být — a pro ČSSD by to bylo unikátně výhodné — hlavním tématem senátních voleb v roce 2012. K tomu je ale zapotřebí, aby protivládní většina šedesáti hlasů v Senátu nebyla jen chimérou.
Je proto dobře, že Bohuslav Sobotka hned po volbách blahopřál všem sedmadvaceti zvoleným senátorům. Ale v tomto duchu je zapotřebí pokračovat. Většiny lze dobře využít k tomu, aby všichni nezávislí, celý klub KDU-ČSL i oba komunisté byli bráni jako spojenci a podle toho se s nimi jednalo, a to už při obsazování senátních funkcí. Naopak otevřeně ostrakizovat by ČSSD měla pravicové senátory, kteří před volbami dostali doporučení extremistického sdružení D.O.S.T a akceptovali je.
Výsledky pražských komunálních jednání a způsob, jakým se uspořádá nový Senát, nestvrdí osud ČSSD v jednom ani druhém směru, neboť zápas o charakter politických stran nikdy nekončí. Ale obě události jsou více nežli jen drobné epizody, a výrazně napoví, jak velké naděje může občanská opozice proti současné vládě do ČSSD vkládat.
Neustálé diskuse o sociálním státu většinu pomíjí to nejzásadnější: sociální stát není modul přidaný ke státu. * Moderní stát JE sociálním státem. *
Obecně přijaté principy lidských, občanských a sociálních práv mohou a musí mít v něm svou konkrétní podobu, své ztělesnění. A sem nepatří jen zdravotnictví, školství a sociální a důchodové zabezpečení, ale také bytová výstavba, veřejná bezpečnost a veřejná doprava. To by mělo být základem programu sociální demokracie. --
Jinak zůstává stát jen „službou“ jak to včera ve Sněmovně formuloval Jiří Paroubek. To je ale málo! (Moderní) stát JSME my, je to úkol, který jsme zdědili po těch, kdo o něj před námi usilovali. Jestliže se zdráháme převzít za tento úkol odpovědnost, nejsme občany v pravém slova smyslu, a všechno vzývání "občanské společnosti" zůstává jen sterilním mravním apelem.
Neustále opakované výkřiky o nutnosti založení „nové levicové strany“ jsou (v lepším případě) dokladem naivního, nepolitického přístupu k politice.
Některé protikorupční instrumenty by mohly pomoci: vedle zmiňované změny stanov i tlak na zveřejnění různých interních dokumentů a zveřejnění analýz činnosti funkcionářů ČSSD ve zvolených funkcích. Rovněž tak umírněnost odměn v dozorčích a správních radách. Bohužel v tomto sehrála média negativní roli, paradoxně svým paušálním odsudkem všeho sociálně demokratického a levicového, takže skutečná kritika potom musí zapadnout.
Představa Pražanů na barikádách kvůli sestavování "korupčních koalic" je podle mě nereálná, protože volby samotné zajímaly pouze slabou polovinu voličů - v Praze přesně 44,43%. Z této slabé poloviny získala nakonec TOP 09 41,27% zastupitelů, ODS 31,75% zastupitelů a ČSSD 22,22% zastupitelů. (Volebních hlasů 17,85%.) Počítám-li správně, tak zhruba 1/5 z 1/2 je vlastně 1/10 z celku, tudíž kandidáty ČSSD přišlo aktivně podpořit kolem 10% z celku oprávněných voličů. Pokud sečteme všechny hlasy, které obdrželi zvolení zastupitelé za ČSSD dostáváme se k číslu 118 142 hlasů. Tito voliči by tedy hypoteticky mohli vyjít do ulic, ale např. Petr Hulinský obdržel 11 410 hlasů, což je nejvíce ze soc. dem. zastupitelů. (Jiří Dienstbier obdržel 11 035 hlasů, čímž je na třetím místě.) Úplně nejhůř nedopadl ani Miroslav Poche, který obdržel 9 922 hlasů.
Výše uvedeným nechci říci, že by nespokojení voliči ČSSD neměli protestovat, pouze si kladu otázku, jak velkou část pražských voličů tato záležitost vůbec zajímá.
Je autorem či spoluautorem řady knih, jako "Aktuální otázky trestně právní ochrany společnosti před korupcí".
Ve volební kampani je jedním z hlavních bodů "ČSSD pro Prahu", ke kterým se hlásí, heslo "Více slušnosti, méně chamtivosti."
To stvrzuje i svým vlastním podpisem pod osobním krédem: "Slušně a férově ve sportu i v životě".
O své straně tvrdí: "ČSSD je jediná opoziční strana, která může v nadcházejících volbách do pražského zastupitelstva a do zastupitelstva městských částí uspět. Jsme také jedinou stranou, která hájí zájmy obyvatel Prahy před zájmy developerů. Strany současné vládní koalice jsou tak či onak napojeny na nejrůznější podnikatelské skupiny."
Jak to vlastně vypadá s nově zvolenými zastupiteli jednotlivě, bez ohledu na stranickou příslušnost? Jestli je většina nových zastupitelů stejně prodejná jako ti staří, bude v Praze vládnout ten, kdo jim zaplatí, ať už formální stranické barvy vládnoucí radniční koalice budou jakékoliv. Jestliže volby přivedli na radnici dost lidí, kteří to s poctivou prací pro Prahu myslí vážně, je naděje, ale ta naděje nespočívá v žádné koalici stran. Koalici čistých rukou by museli sestavit jednotliví lidé, Zdeněk Tůma, Bohuslav Svoboda, Jiří Dienstbier mladší a další, ze všech stran (včetně KSČM, jestli přivedla na radnici někoho poctivého, každá čistá ruka dobrá) a bez kmotrů.