Kdykoli je po volbách a začíná diskuse o velké koalici na komunální úrovni, ozve se odněkud argument na její podporu, který poukazuje na to, že chodníky jsou buď spravené, nebo rozbité, ne však pravicové, nebo levicové. Zní to rozumně a výsledkem je, že počet radnic a zastupitelstev, kde spolurozhoduje levice s pravicí, je rozhodně větší než malý. Ovšem slova teplického primátora a nejúspěšnějšího komunálního politika ODS Kubery (43,17 %) tvrdí pravý opak a od velkých koalic zrazují: „Špatně [tedy viděno očima ODS] dopadlo hodně radnic, kde byly velké koalice s ČSSD. A já se tomu ani nedivím. Proč by nás lidé volili, když se stejně spojíme s levičáky z ČSSD?“ Ani tento názor nelze rovnou zavrhnout, a nejen proto, že Kubera je na chodníky tak velký expert, že dokonce zákon, jímž byla péče o ně přenesena na jejich majitele, nese neformálně jeho jméno.

A letos, zdá se, jsou debaty o velkých koalicích ještě živější. Důvodů je víc a liší se místo od místa. V těch malých jsou tradiční: prostě nejsou lidi, a tudíž je schopnost a odbornost, někdy i ochota vůbec něco dělat, prioritou. Riziko toho, že se někdo spojí jen kvůli lumpárnám, je menší, protože na sebe všichni víc vidí a jde o menší peníze. (A suď Bůh, kolik z vítězných sdružení nezávislých tvoří, názorově vzato, takovou velkou koalici, která prostě vznikla už před volbami…)

Ve větších a velkých městech se však hraje o víc než o zakázky na opravu chodníků, a tudíž přibývají jednak variace, jednak komplikace. Nejobvyklejší letošní scénář má však podobu, kterou známe už ze sněmovních voleb: sociální demokracie vyjde z voleb jako nejsilnější, avšak strany a uskupení definující se napravo od středu se dohodnou, že to zvládnou bez ní. Důvody k tomu jsou jistě leckdy i relevantní, nicméně nepochybně mezi ně patří to, že pro ně není spolupráce s levicí, včetně té demokratické, tak úplně košer.

Odmrštěným vítězům voleb pak nezbývá než přihlížet. Jistě, nalevo jsou ještě komunisté. Jenže spojení s nimi by k sestavení většinové koalice obvykle nejen nestačilo, ale navíc pro značnou část elektorátu nejsou tak úplně košer tentokrát komunisté. Velkým či jiným než středopravým koalicím se tu zkrátka nedaří.

A co města největší? Tři dny po volbách se zdá, že mají-li někde velké koalice reálnou šanci, pak je to právě tady: v Ostravě, v Brně, v Praze. Ostatně tady všude s ní mají zkušenosti: a přestože občané převážně tvrdí, že špatné, účastníci jsou na tom patrně líp, o čemž svědčí už to, že chuť koalovat mají. (Je po volbách, a tak občané už do toho nemají co mluvit…) Takže v Ostravě prý je velká koalice už prakticky domluvena, v Brně primátor Onderka dělá, co může, aby se mu ji podařilo dojednat, a jen ta Praha je výrazně zašmodrchanější, téměř bizarní. Není divu: magistrát má sice sídlo na Mariánském náměstí, jenže tomu nikdo neřekne jinak než Mafiánské — a to je hodně nepříjemná startovní poloha.

Každopádně reálnou šanci sestavovat koalici tu mají tři strany, k dispozici jsou tři potenciální primátoři (i když prakticky jen jeden jediný, Zdeněk Tůma), zcela představitelné jsou tři kombinace (i když každá s jinými důsledky).

První je koalice TOP 09 a ODS, tedy ne ta, jíž se říká velká, však diskreditovaná už předem — ODS je připravena do ní dodat radní, kteří se o výměnu hlásky „r“ za hlásku „f“ v názvu magistrátního náměstí významně zasloužili. Druhou možností je koalice ODS a ČSSD — sice klasická velká, bohužel pro obyvatele Prahy se stejnými důsledky. Třetí možnost — koalice TOP 09 a ČSSD vypadá sice v pohledu ze Strakovy akademie i z Hradu možná divoce, avšak viděno ideologií nepodlitýma očima, je jedinou rozumnou, totiž nejméně postiženou stíny minulosti. A klidně si zaslouží být nazývána velkou — spojily by se v ní nejsilnější strany na pravici i na levici, tedy v Praze nejsilnější. Bylo by opravdu záhodno, aby k ní TOP 09 a primátorský kandidát Zdeněk Tůma sebrali odvahu — přesto, že letos se velké koalice nenosí.