Ty tam jsou časy, kdy šlo Senát líčit jako svobodné kolbiště nezávislých osobností s vlastní hlavou. Rok od roku v něm vzrůstá vliv politických stran a letošní volby tento trend pouze utvrdí. Na individuality přesto prostor zbude. Škoda jen, že nejaktuálnějším dokladem této hypotézy je nešťastné hlasování podstatné části sociálnědemokratických senátorů (zvolených v předešlých volbách) pro afghánskou vojenskou misi…

Snad nejatraktivnějším zpestřením horní parlamentní komory budou dvě čerstvě zvolené nestraničky. Miluše Horská (Pardubice) má zkušenosti se speciální pedagogikou i s fungováním neziskového sektoru. Různé medaile a diplomy již sklidila na půdě pardubické, celostátní i evropské. Neuroložka Alena Dernerová (Most) byla za statečné občanské postoje oceněna Nadací Charty 77 a Českou lékařskou komorou. Ve svém kraji proslula zejména vytrvalou kritikou hospodaření organizace Krajská zdravotní jak za tamní vlády ODS, tak ČSSD. Obě dámy jsou příslibem posílení bystrého úsudku a osobní poctivosti v senátorských lavicích. Kromě toho mohou navázat na tradici výrazných členek horní komory: většinový volební systém v kontrastu s komplikovaným sestavováním kandidátních listin do Sněmovny dokládá, že žen-političek, nadto velmi nadějných, nemusí být jako šafránu. Stačí jen, aby partajní kliky z nich na pozadí poměrného volebního systému nedělaly pouhé křoví.

Alenu Dernerovou, ale i Jaroslava Doubravu (Ústí nad Labem) vyslalo do Senátu hnutí Severočeši, jež už jen svou existencí napovídá mnohé o nevábném stavu politiky a politických stran na Ústecku. Zatímco Dernerová dosud v komunální politice působila v dresu SNK-ED, Doubrava je znám coby komunista vyštípaný z nereformované KSČM. V Senátu zasedal již v letech 1998—2004. Nyní opět u občanů zabodovaly jeho komunální zkušenosti, v dobrém slova smyslu tvrdohlavost a především značné charisma, o které by se za normálních okolností prala každá levicová strana.

Dvojicí nových perspektivních senátorů se může chlubit KDU-ČSL. Stanislav Juránek (Brno-město) je jedním ze dvou kandidátů (druhým je občanský demokrat Miloš Vystrčil z Vyškova), kteří dokázali narušit hegemonii ČSSD v moravských obvodech. U bývalého jihomoravského hejtmana se solidní pověstí napříč názorovým spektrem nejde o nic překvapivého. Druhým zvoleným lidovcem pak je Petr Šilar (Ústí nad Orlicí), někdejší letitý starosta Letohradu. Do KDU-ČSL sice vstoupil až v roce 2005, získal však takový věhlas i mimo svůj region, že je horkým favoritem na post lidoveckého předsedy. Nakolik by uspěl v této roli, nemá po zkušenostech s Jiřím Čunkem cenu spekulovat. Přinejmenším v Senátu ale může být — spolu s Juránkem a stávajícím místopředsedou horní komory Petrem Pithartem — vlivným reprezentantem křesťansko-demokratické politiky. Senátorům KDU-ČSL není co závidět: mají na svých bedrech břímě záchrany strany v celorepublikovém rámci, dříve než se rozjedou po výhradně regionálních kolejích, třeba po vzoru Severočechů.

Zajímavost čerstvých sociálnědemokratických senátorů tkví v jejich politických zkušenostech. Nejde jen o hejtmany Tesaříka a Palase. Jaromír Strnad (Kutná Hora) ve svém obvodě přesvědčivě zvítězil mimo jiné proto, že má pověst regionálního politika (ve středočeském zastupitelstvu předsedá dopravnímu výboru), který neuvažuje v ideologických šablonách a i po letech v politice umí bezprostředně a konstruktivně komunikovat s občany. Unikátním zjevením pak je Zdeněk Škromach (Hodonín) — snad první vrcholový politik, navíc místopředseda strany, který ve svých nejlepších politických letech mění Sněmovnu za Senát. „Pesimisté“ brblají, že do Senátu přenese mnohdy kritizované sněmovní manýry, „optimisté“ naopak hovoří o disciplíně, které by senátory, leckdy připomínající pytel blech, mohl naučit. Buď jak buď, také zásluhou stranických špiček delegovaných do Senátu může tato komora získat na prestiži v očích médií i veřejnosti.

Další poměrně viditelný bývalý poslanec zastupuje občanské demokraty — Petr Bratský (Praha 6). V Senátu rozšíří řady někdejších starostů, ale i skautů. Mezi sympatizanty ODS se těší pověsti člověka, kterému sláva nikdy nestoupla příliš do hlavy.

Výslovně jsem zde zmínil osm mužů a žen, jejichž zvolení do Senátu provází nemalá očekávání. Důvěra — občas i zkušenost či víra — voličů (tedy těch zhruba pětadvaceti procent, co cítí zodpovědnost za obsazení parlamentních křesel) se ovšem odrazila i na zvolení jejich devatenácti kolegů. Jistě, najdeme mezi nimi také šíbry s reputací nevalnou, povrchní mluvky či arogantní bafuňáře. Ovšem právě jejich kolegové s předběžnou nálepkou „schopní a nadějní“ mohou svými senátními výkony pomoci odlišit ty (slovníkem Přemysla Sobotky) „schopné“ od „neschopných“, mluvou ještě ostřejší pak zrno od plev. Senát nemusí být nudný. A doufejme, že nebude.