Jistá paní učitelka na gymnáziu mi ukázala slohové práce, které studenti napsali o hodnotách, jež pokládají za klíčové ve vlastním životě. Co ji údajně nejvíce zarazilo, byla změna, kterou podobné úvahy prodělaly za posledních deset let. Drtivá většina studentů prý pokládá za to nejdůležitější — vybudování vlastní kariéry a dostatečné finanční zabezpečení. Teprve pak až přichází na řadu budování partnerského vztahu, rodiny, citového mikrosvěta apod.

Sám se setkávám opakovaně se studenty a mladými lidmi, kteří otevřeně přiznávají, jak je pro jejich život zásadní dosáhnout brzy úspěchu, prosadit se, mít vysoký plat. Stejně jako autorům Manifestu radikálního liberalismu mi připadá, že neoliberální ideologie slaví úspěchy. Možná to platí jen dočasně. Možná řada těch dnes sebevědomých mladých za pár let svůj dnešní žebříček přehodnotí. Ale dnes to vypadá, že pro mnohé jedinou jistotou je právě prožívaná přítomnost a neomezená svoboda individua, které má konečně možnost se prosadit, uplatnit a uspět.

Neoliberální ideologie je vadným pojetím svobody. Jejím výsledkem je individuum zbavené závazků, pro které svoboda značí toliko, že můžeme dělat, co chceme. Svoboda pak znamená, že se člověk řídí jen svým bezprostředním zájmem a kritériem ekonomického zisku. Produktem je šířící se chaos a atomizace společnosti. Tak po dvaceti letech budování relativně svobodného státu nám znovu hrozí společenský rozklad. Právě rozbitost společnosti je ale něčím, co neoliberální ideologii a politice nejlépe vyhovuje. Proto forma politického manifestu je odpovídající gesto. Manifest je výzvou k vytváření aliance. Je to výzva, kterou sociální demokracie ráda přijme.

Pro sociální demokracii je svoboda klíčovou hodnotou. Široká emancipace společnosti ke svobodě je možná nakonec samotný smysl existence sociální demokracie. Odmítáme ale představu svobody, která je urvaná ze řetězu jakéhokoli závazku. Svoboda sice na jedné straně má v sobě něco z onoho „ducha, který vane kam chce“ jak pravil Paul Valéry, ale na druhé straně skutečná svoboda se nikdy nerodí z chaosu, ale jen z určité míry řádu. Svoboda je v bezpečí jen tam, kde zároveň existují jistá omezení a jasná pravidla.

Kdo žádá svobodu, musí akceptovat i kulturu, která ji nese a nesmí s odvoláním na volnost pohrdat kulturním a politickým řádem, jenž teprve svobodu umožňuje. Individualisticky jednostranným chápáním svobody nakonec ohrožujeme sami sebe. Vytváření svobodné společnosti chápu jako hledání rovnováhy mezi svobodou a demokracií a také hledání rovnováhy mezi svobodou jedince a solidaritou vůči potřebám ostatních.

Sociální demokracie bude vždy odmítat svobodu chápanou jako privilegium pro vyvolené. Vždy budeme usilovat o svobodu nabízející co největší šanci pro co největší počet lidí. Svoboda vždy musí být vázána na principy solidarity, lidské sounáležitosti a rovnosti před zákonem. Právo a zákon se musí vždy týkat všech stejně. Budeme trvat na tom, aby byla zachovávána solidarita mezi generacemi, mezi zdravými a nemocnými, mezi námi dnes žijícími i těmi, co přijdou po nás. Nejde ovšem jen o to, hledat si vlastní definici. V podobné debatě o svobodě je pro nás důležité hledat partnery a spojence. Vlastně nejde jen o pouhou debatu. Jde o to, stále důkladněji si uvědomovat, co znamená svoboda v naší dnešní situaci. Jde o to, porozumět této situaci a nakonec i vlastním dějinám.

Manifest radikálního liberalismu je výborným pozváním do podobné diskuse. Třeba i o tom, v čem bych s jeho textem nesouhlasil. Nesouhlasím například s paušálním tvrzením, že v boji s korupcí v naší zemi „zůstávají výjimkou soudy, které přeci jenom díky své nezávislosti na politické sféře fungují“. To je tvrzení, které bohužel ignoruje otřesnou zkušenost, kterou máme dnes s „justiční mafií“.

Připomenu jen nedávné rozhodnutí Vrchního soudu, který uznal vinným místopředsedu Nejvyššího soudu Kučeru, a zbavil ho funkce soudce. Připomínám otřesný případ soudce Karla Kudláčka stoupajícího v žebříčku české justice navzdory podílu na miliardových podvodech, stačí vzpomenout historii brněnské soudcovské mafie, plzeňských práv. Hrozím se pomyšlení, koho všeho prosazoval bývalý ministr spravedlnosti Pavel Němec do soudcovského taláru. Při vší úctě k poctivým a nestranným soudcům, moc soudní nezůstává mimo vážné problémy naší společnosti.

Najděme tedy brzy stůl, u kterého podobnou debatu povedeme.