Jednou z největších vymožeností evropské politiky je rudozelená koalice. Vládla v řadě zemí západní i severní Evropy a všude měnila poměry k lepšímu způsobem, jehož popis by neznalým lidem u nás snad ani nemohl znít věrohodně. A rozhodně jím nebudeme naši veřejnost, zkrušovanou právě probíhající volební kampaní, sužovat.

Rudozelenou ani žádnou jinou koalici přitom volit nelze. To je jeden z paradoxů poměrného volebního systému. Člověk volí strany, ale potom mu vládnou koalice: které již z definice uskutečňují jen část z toho, co jednotlivé strany v nich zastoupené slibovaly. Přesto mnohý volič v poměrném systému svůj hlas dává právě s ohledem na možné povolební koalice.

Až bude po volbách česká Strana zelených bilancovat důvody, proč nakoukla do sněmovny pouze na jedno období, v dlouhém seznamu příčin by tuto nenápadnou neměla pominout: kdo v českých zemích toužil po rudozelené koalici, Straně zelených letos neměl proč dát hlas.

To jistě není jediný motiv pro volbu zelené strany, k těm hlavním vždy patří její schopnost brát se za přírodu, kulturu, vzdělávání či kvalitu rozhodování důsledněji než jakákoli jiná strana. Jenomže česká Strana zelených strávila čtyři roky ve vládě, po níž se každý z těchto programových cílů nalézá v horších podmínkách, než jak si stál předtím, než do koalice s Topolánkovou ODS a Čunkovými lidovci vstoupila. A za toto fiasko ona politická strana odměňuje své vedení druhou šancí vést ji do voleb.

To je možná světová rarita, kterou by patrně těžko mohl kdo vysvětlit bez sáhodlouhého seznamu bývalých, ba i vyloučených členů Strany zelených, který je v úhrnu živých duší patrně delší než seznam členů stávajících. Z osobních důvodů zde nebudeme rozsuzovat, zda je zajímavější stranou ta imaginární, složená z členů bývalých, či ta reálná z členů současných: zůstaneme při konstatování, že aspirací té bývalé by bývalo bylo kromě jiného stát se přirozeným článkem rudozelené koalice. O té současné víme, že její hlavní aspirací je ocitnout se stůj co stůj ve vládě.

Už před dvěma lety průzkumy říkaly, že více než polovina voličů Strany zelených z roku 2006 nemá v úmyslu tuto svoji volbu opakovat. Během následujících dvou let se nestalo nic, kvůli čemu by znechucený volič měl důvod svůj postoj revidovat. Jaké možnosti se tedy osiřelému zelenému voliči nabízejí?

Předně není důvod si myslet, že volbou Strany zelených, na 99,9 % mířící mimo sněmovnu, v ní něco spraví. Pokud se v ní něco zgruntu změní, pak jedině díky debaklu, který nebude možno svádět na nepřízeň okolností. A pravděpodobný výsledek pod 3 % by byl lepší, protože to je hranice pro stálý státní příspěvek, který by ještě mohl být motivací pro různé hochštaplery a kariéristy, jichž bohužel nyní Stranu zelených obývá nadkritické množství, aby se v ní pokoušeli ještě mířit k další dobrodružstvím. Poučka „čím hůř, tím líp“ neplatí skoro nikdy, ale pro Stranu zelených letos stoprocentně.

Přitom chápu každého zeleného voliče, zejména toho toužícího po vládě rudozelené koalice, který stejně málo jako Stranu zelených může volit i sociální demokracii. Ačkoli Mladá fronta Dnes, Reflex s herci, umělci a dalšími soudobými antichartisty přemlouvají všechny slušné lidi k volbě sociální demokracie, seč jim síly stačí, pro zeleného voliče není nakonec těžké tomu volání odolat, poněvadž sociální demokracie sama mu nevychází ničím vstříc.

Chce dostavovat zbytečný a nesmyslný Temelín, jako industriální godzilla chce bourat vesnice, i v jiných ohledech podlézá ČEZu nechutně jako Biľak Rusům, záchranu lesů před velkodřevaři do omrzení stále jen slibuje, stínového ministra životního prostředí si pěstuje jenom proto, aby mlčel, což je ale při pohledu na mluvícího stínového ministra kultury pořád ještě nejspíš ta lepší možnost. Současná sociální demokracie by možná mohla manifestovat nezájem o hlasy zelených voličů ještě okázaleji, ale stálo by ji to opravdu mnoho úsilí a důvtipu. Za ty zelené hlasy, které letos posbírá, bude vděčit Ivanu Langerovi, Pavlovi Šafrovi, Jirkovi Mádlovi a jim podobným.

I industriálně antikvární podoba české sociální demokracie je ovšem do značné míry důsledkem politického diletantství současného vedení Strany zelených, protože na rozdíl od evropských zemí u nás v ničem není sociálním demokratům konkurencí.

Víc zelených voličů, než si Ondřej Liška s Martinem Bursíkem dokáží představit, bude letos volit pirátskou stranu. Je to strana, která má své velké kouzlo. Jako první do neoliberální politického prostředí znovu vnáší společensky akceptovatelným způsobem podstatnou myšlenku, že určitý veřejný zájem stojí nad osobním vlastnictvím. Na rozdíl od Strany zelených je aspoň elegantně neideologická, jak ukázala v ČT 24 osvěžující konfrontace jejího předsedy s předsedou komunistů. A když už má člověk dát hlas mimoparlamentní straně, chce aspoň, aby byla opravdu čistá a měla šanci, že se z ní může nakonec něco solidního vyklubat.

To jsou podmínky, které v očích zeleného voliče může splňovat kromě pirátů ještě Klíčové hnutí Táni Fischerové, jež ovšem svou kandidaturu už dopředu omezilo do ultrasymbolické podoby, neboť se o přízeň voličů uchází pouze v Praze.

Ale zbývá možnost zelenému voliči na první pohled vzdálená: Česká strana lidová. To je strana, která má ve svém programu opravdu některé zhola neakceptovatelné body, leč nikdy nebude mít sílu k jejich prosazení, má předsedu, který se v politice zpravidla mýlil a určitě častěji chyboval a kolísal, nežli byl přesný a pevný, ale důvody, proč ji podpořit, jsou závažnější.

Česká politika je na tom nyní tak zle, že v nadcházející sněmovně prakticky nemůže vzniknout konstelace, kterou by strana lidová svým drobným dílem nevylepšovala. Pokud vznikne menšinová vláda ČSSD, budou lidovci jedinou sympatickou opozicí. Pokud zformují vládu s ČSSD, budou ji v koalici v mnohém tlumit a její technokratické spády aspoň drobně korigovat. Pokud by se měli ocitnout v krajně nepravděpodobné vládě tzv. pravého středu, budou jejím jediným článkem, s nímž bude možno hovořit o celé řadě z hlediska občanské společnosti životně důležitých zájmů.

Když se všechno podtrhne a sečte, Libor Ambrozek nebyl v ničem horším ministrem životního prostředí než Martin Bursík, Cyril Svoboda nebyl horší ministr zahraničí než Karel Schwarzenberg a Ondřej Liška s lidoveckým ministrem školství Janem Sokolem by snad ani nechtěl být srovnáván. Ti nejhorší představitelé stranu lidovou od minulých voleb opustili anebo v ní odešli do ústraní.

Hlavní argument pro volbu strany lidové je ale jiný — svým způsobem ekologický. Strana lidová je letos kandidátem na zápis do Červené knihy ohrožených druhů, přitom skutečně činí systém české politiky přijatelnějším. Lidovci jsou jednou z hlavních pojistek proti proměně české politiky ve vše požírající duopól.

Pokud má mít zelená politika i do budoucna realistickou šanci k uplatnění, je především nutné odvrátit všechny hrozby další diskriminace malých stran či proměny českého volebního systému v systém většinový. Žádná strana není v tomto ohledu takovou pojistkou jako právě lidovci.

Pakliže zelený volič nedá hlas sociálním demokratům nebo pirátům, mohou mu zabránit ve volbě lidovců myslím leda předsudky, z nichž by se jemu samému, pokud by byly namířeny proti některé z menšin, jež bere v ochranu novodobá multikulturní korektnost, ježily vlasy hrůzou. Ale věřte tomu: křesťané nejsou o nic méně důstojnou a úctyhodnou menšinou než uprchlíci, Romové či homosexuálové.