Jednou z největších vymožeností evropské politiky je rudozelená koalice. Vládla v řadě zemí západní i severní Evropy a všude měnila poměry k lepšímu způsobem, jehož popis by neznalým lidem u nás snad ani nemohl znít věrohodně. A rozhodně jím nebudeme naši veřejnost, zkrušovanou právě probíhající volební kampaní, sužovat.

Rudozelenou ani žádnou jinou koalici přitom volit nelze. To je jeden z paradoxů poměrného volebního systému. Člověk volí strany, ale potom mu vládnou koalice: které již z definice uskutečňují jen část z toho, co jednotlivé strany v nich zastoupené slibovaly. Přesto mnohý volič v poměrném systému svůj hlas dává právě s ohledem na možné povolební koalice.

Až bude po volbách česká Strana zelených bilancovat důvody, proč nakoukla do sněmovny pouze na jedno období, v dlouhém seznamu příčin by tuto nenápadnou neměla pominout: kdo v českých zemích toužil po rudozelené koalici, Straně zelených letos neměl proč dát hlas.

To jistě není jediný motiv pro volbu zelené strany, k těm hlavním vždy patří její schopnost brát se za přírodu, kulturu, vzdělávání či kvalitu rozhodování důsledněji než jakákoli jiná strana. Jenomže česká Strana zelených strávila čtyři roky ve vládě, po níž se každý z těchto programových cílů nalézá v horších podmínkách, než jak si stál předtím, než do koalice s Topolánkovou ODS a Čunkovými lidovci vstoupila. A za toto fiasko ona politická strana odměňuje své vedení druhou šancí vést ji do voleb.

To je možná světová rarita, kterou by patrně těžko mohl kdo vysvětlit bez sáhodlouhého seznamu bývalých, ba i vyloučených členů Strany zelených, který je v úhrnu živých duší patrně delší než seznam členů stávajících. Z osobních důvodů zde nebudeme rozsuzovat, zda je zajímavější stranou ta imaginární, složená z členů bývalých, či ta reálná z členů současných: zůstaneme při konstatování, že aspirací té bývalé by bývalo bylo kromě jiného stát se přirozeným článkem rudozelené koalice. O té současné víme, že její hlavní aspirací je ocitnout se stůj co stůj ve vládě.