Čerstvě stoletý americký prezident Jimmy Carter je dnes všeobecně oslavován nebo alespoň pozitivně vnímán — a jistě si to zaslouží. V mnohém se zpětně ukázal jako vizionář — například v otázkách řešení konfliktů, ochrany přírody či získávání energie z obnovitelných zdrojů. Také některé typické znaky jeho vystupování a prezidentské image jsou při zkušenosti s dnešními politiky více ceněny — zejména slušnost, smírnost či upřímnost.

Především ale žil Carter po odchodu z úřadu ještě dlouhý život zasvěcený bohulibým, mírovým, sociálním a jinak prospěšným aktivitám, jimiž si získal snad každého. Navíc během své kariéry nikdy nehověl pompě ani budování vlastního kultu, nechoval se arogantně, avšak ani jako věčně pozitivní politik vycizelovaný péčí píár odborníků.

Když v posledních dekádách kdekoliv veřejně vystupoval — a takových příležitostí bylo bezpočet —, stále zaujímal svým typickým úsměvem a rovněž typickou pokorou křesťana. Působil jako živoucí připomínka starých dobrých časů, onoho zidealizovaného srozumitelnějšího a jaksi lidštějšího věku — podobně jako pro jiné třeba republikán Bob Dole, o němž se zde psalo při příležitosti stých narozenin před rokem.

Je v této souvislosti paradoxní, že přímo na konci svého mandátu v roce 1981 byl Carter vnímán jako slabý a neúspěšný prezident. Podařilo se mu sice proslule dotáhnout campdavidský mírový proces mezi Izraelem a Egyptem, a tím dosáhnout i částečné stabilizace celého regionu — bez lidnatého Egypta totiž přestalo dávat arabským zemím smysl zkoušet Izrael dobývat.

Nedokázal ale přesvědčivě jednat ani v souvislosti se sovětskou invazí do Afghánistánu, ani s nástupem Rudých Khmerů v Kambodži, ani v souvislosti s revolucí v Íránu.

Jeho věčnou slabou stránkou jako prezidenta byla (ne)spolupráce s odbory a také s dalšími těžkými vahami ve vlastní Demokratické straně. Nadto nebyl bůhví jak rétoricky a mediálně zdatný a především: nedokázal přesvědčit v otázkách hospodářství. To vše způsobilo, že zůstal prezidentem na jedno funkční období — i když on sám vinil ze svojí volební porážky v roce 1980 především události kolem amerických rukojmích na ambasádě v Teheránu.

Přesto měl Jimmy Carter i v době své hlavní politické kariéry svoji hvězdnou éru — období, kdy byl uznáván ne jen jako ztělesnění uvážlivosti a slušnosti, ale i jako plnohodnotný a perspektivní lídr země, ba až popkulturní symbol nového nastupujícího období; takové Groovy Years, jak se v sedmdesátých letech říkalo.

Na rozdíl od náročné fáze prezidentství po roce 1977, kdy už Carterovi jen kontinuálně klesala obliba, až ho nakonec rozdrtil v roce 1980 nastupující Ronald Reagan, a i v kontrastu s dnešní carterovskou nostalgií, se tato hvězdná éra ne tolik připomíná.

Celkově šlo přitom o nesmírně zajímavou kapitolu amerických dějin — roky mezi érou Vietnamu, květinových děti či skandálu Watergate a mezi Reaganovými osmdesátkami. Čím přesně USA tedy procházely, že v dané situaci tak zazářil právě neokázalý Carter?

Samá krize a hledání

Éra Cartera jako politické hvězdy začíná někde s koncem roku 1975. V amerických kinech byly tehdy nejsledovanějšími filmy Čelisti a Přelet nad kukaččím hnízdem. Když potom tato éra v letech 1977 a 1978 končila, chodilo se už na Supermana a skutečný dobový superhit: první Hvězdné války.

Byla to doba nástupu videokazet a videopůjčoven, televizně-studiových debat s experty, podpatků, šortek, upnutých kalhot se zvony a vysokými pasy a kolečkových bruslí. Z hudby patřil začátek kapelám jako Bee Gees a ABBA. Na konci nastupoval hard rock a punk.

Politicky byla v živé paměti dosud porážka ve Vietnamu, kde USA ukončily oficiálně boje už v roce 1973, avšak až v dubnu 1975 ztratily pozice v zemi úplně, když severovietnamská armáda dobyla Saigon.

Doznívala též odposlechová aféra Watergate, kvůli níž odstoupil v roce 1974 republikánský prezident Richard Nixon a kterou zamázl milostí jeho nástupce Gerald Ford, považovaný kvůli tomu za Nixonova komplice.

Dále v roce 1975 Kongres ozřejmil některé praktiky CIA i FBI z kissingerovského období jako podíly na převratech v cizích zemích, plánování atentátů na nepohodlné vládce či rozsáhlé porušování zákona při postupu vůči Černým panterům.

Protestní hnutí z předchozí dekády se z větší části rozpadla, ale z malé části zároveň zradikalizovala nebo profesionalizovala. Jak hezky přiblížil před pár lety seriál Miss America, profesionálně a s velkým záběrem začala v této době fungovat i konzervativní protihnutí. Okolo feminismu, práv LGBT či ochrany přírody se vedly otevřené kulturní války.

S protisegregační legislativou přijatou na konci 60. let za vlády Lyndona Johnsona se dosud všichni nesmířili. Spornou otázkou byla i sociální práva jako například státní garance zdravotní péče, byť jen pro některé.

Nový směr hledala jak levice, jejíhož idola z éry sociálních a protiválečných hnutí na konci 60. let George McGoverna porazil coby prezidentského nominanta Demokratické strany Richard Nixon v roce 1972 na hlavu. Avšak hledala se i pravice, protože Nixon padl s Watergate a o vliv na Forda bojovaly různé republikánské proudy.

Byla to doba nejistoty, proměn a právě všeobecného hledání. Vůbec nejsilnějším vlivem utvářejícím tuto éru byl ovšem první ropný šok z podzimu 1973, po němž následovala mnohavrstevnatá hospodářská krize. Inflace v letech 1973 až 1980 kolísala mezi šesti a čtrnácti procenty a spory o to, jak vrátit zemi prosperitu a růst, neskončily až do Reaganova období.

Byla to doba, při nichž se v USA naposledy stály fronty před benzínkami.

Proč právě Carter

Jimmy Carter byl v politice v půli sedmdesátých let už dost protřelý. Nebyl sice ještě úplně všeobecně a celoamericky známý, ale ač používal v kampaních image outsidera — ba doslova georgijského „buráka“ v narážce na pěstování arašídů, jemuž se věnovala jeho rodina —, měl za sebou již patnáct let praxe.

Jako člen velkofarmářské rodiny byl zvolen už v roce 1963 do Senátu svého státu Georgia; v roce 1966 zkoušel poprvé kandidovat na guvernéra. Do sedmdesátých let vplul v politickém střetu s někdejším liberálním (!) guvernérem Georgie Carlem Sandersem, který i navzdory svému rasistickému světonázoru začal ve státě vynucovat protidiskriminační pravidla.

Už pro svou georgijskou kampaň, po níž se konečně v roce 1971 stal sám guvernérem, si Carter vytvořil přístup middle-of-the-road, v rámci něhož se snažil shánět hlasy po celém politickém spektru. Navázal například profesionální přátelství s Martinem L. Kingem seniorem, otcem zavražděného Martina Luthera Kinga, který byl rovněž kazatel, a ovšem také s lídrem jižanských segregacionistů, alabamským guvernérem Georgem Wallacem.

V georgijských volbách uspěl pak i za využití moderní grafiky a analýzy statistických dat. Rovněž snaha propagovat a využívat nejnovější techniku a celkově technické přístupy se stala pro jeho profil typickou.

Životopisci Jimmyho Cartera zdůrazňují, že po nástupu do úřadu guvernéra vyhlásil konec segregační epochy, dal posty ve svém kabinetu Afroameričanům a v Kapitolu v Georgii vyvěsil portréty několika osobností černé pleti.

Ve skutečnosti Carter žádný antidiskriminační horlivec nebyl — tedy horlivec nad rámec zákonů z éry Lyndona Johnsona. Již v rámci výběru prezidentského nominanta Demokratické strany pro volby 1972, kdy ještě zvítězil již vzpomínaný levicový liberál senátor George McGovern, byl Carter jednou z nejaktivnějších postav koalice, která se stavěla proti příliš progresivní nominaci.

I když v georgijské administrativě stoupl za jeho úřadování počet Afroameričanů na důležitých místech ze tří na třiapadesát, ještě v primárkách 1976 mu řada lidskoprávních aktivistů ne úplně věřila. V kampani měl dokonce i jednu rasistickou epizodu, po níž mu musel King senior zorganizovat usmiřovací setkání s voliči v Atlantě.

Co ovšem Carter uměl, bylo cítit a ctít společenskou změnu a používat sílu gest. První koncert černé kapely v Bílém domě, první Afroameričanka ministryní, první žena soudkyně na Nejvyšším soudu — to jsou jen jedny z jeho poprvé, jež se dnes připomínají.

Navíc se Carter nebál sejít mezi lidi a klidně s nimi hovořit, často i v konfliktních situacích. Zvláště v pozdějších letech byly v tomto jeho rovněž typickém chování patrné průblesky hluboké zbožnosti, kterou však nevnucoval ostatním — stejně jako své vnitřní hodnotově konzervativní založení.

Jak ostatně připomínal ve své prezidentské kampani o deset let později televizní kazatel Pat Robertson, druhá polovina sedmdesátých lét byla ještě dobou, kdy evangelikálové volili demokraty.

Toto vše tedy Carter Američanům nabídl v oné „době mezi“ — v době velkých změn a velkého hledání: konzervativní založení a otevřenost novinkám; umírněnost a obdiv k nejnovějším technologiím; zkušenost jižanského guvernéra i životopis plný velkých gest a řady „poprvé“. K tomu je potřeba připočíst novátorský a tehdy čím dál populárnější přístup k ochraně přírody a onu „buráckou“ image kombinovanou s přátelstvím s řadou celebrit — zejména s country muzikanty, ale třeba i s Bobem Dylanem či Clintem Eastwoodem. A samozřejmě alternativu ke kissingerovské zahraniční politice, v letech 1974 a 1975 čerstvě odmaskované.

Místo tradičních ideologií se Carter profiloval jako technokratický pragmatik s vizí, který je zakotvený silně v křesťanské víře a hodnotách, který rozumí všeobecnému rozčarování a který bude vládnout ku prospěchu všech, bez lhaní a bez rozdělování, hlavně dle doporučení expertů.

Právě po takové alternativě k nixonovsko-fordovskému republikánství byla v polovině sedmdesátých let poptávka. Do hvězdných výšek popularity by se však Carter nedostal bez obstání ve zkoušce prezidentských primárek v Demokratické straně, ve které si musel vybojovat nominační primát. Jeho alternativa totiž nebyla jedinou, jež se v dané době nabízela.

Souboj alternativ

Prezidentské primárky Demokratické strany z let 1975 a 1976, jež vlastně fakticky zahajují Carterovu prezidentskou dráhu, byly jedny z nejzajímavějších v americké historii. Na jednu stranu zde bylo ono velké hledání, totiž celoamerická atmosféra i skutečnost, že demokraté neměli žádného automatického lídra. Na druhou stranu působil fakt, že většina sympatizantů strany považovala stále za nejvyšší politicko-správní ideál přístup Rooseveltova New Dealu. Zkušenost porážek od Nixona a republikánů z let 1968 a 1972 i rozmanitost dozvuků šedesátých let pak stranu rozdělovala.

O prezidentskou nominaci soupeřilo celkem sedmnáct osobností, mezi nimiž nechyběl ani zmiňovaný přední segregacionista George Wallace z Alabamy, byť jeho léta největší slávy už minula.

Carterovým prvním silným tahem bylo, že s kampaní začal před všemi ostatními, konkrétně již po midterm volbách v roce 1974 — tedy rok před obvyklým začátkem podobných kampaní.

Hodně psal, cestoval, budoval sítě svých aktivních stoupenců i oslovoval voliče osobně. Když pak začalo vlastní primárkové hlasování po jednotlivých státech USA, byly sice někteří překvapeni jeho podporou, ale ta byla odpracovaná.

Hlavními soupeři Cartera se nakonec ukázali být senátor za stát Washington Henry „Scoop“ Jackson, který nabízel kombinaci ekonomické politiky New Dealu a silácké až militaristické zahraniční politiky plus úzkou spolupráci se státem Izrael — získal si lidnatý Massachusetts i New York, chybně však vynechal kampaň v malých státech, kde primárky začínají, a nakonec odstoupil.

Dále zde byl poslanec za Arizonu Mo Udall, který zkusil zkombinovat New Deal s důsledným enviromentalismem — ten získal ještě o půl milionu hlasů více než Jackson.

Senátor za Idaho Frank Church, expert na zahraniční politiku, partner protiválečného hnutí a nejaktivnější hybatel vyšetřování praktik CIA Kongresem, představil program, který měl blízko k dnešním stranám zelených. Získal Oregon, Utah, Montanu a Nebrasku.

A konečně tu byl Edmund „Jerry“ Brown, kalifornský guvernér, který vstoupil do primárek až z jara 1976 a který nabídl klasickou liberální politiku zkombinovanou s východními filosofiemi. Brownovi bylo v roce 1956 teprve sedmatřicet let, média poutal svým atraktivním vzhledem, vystupováním s mládeží a přátelstvím s předními aktivisty typu Césara Cháveze.

Brown vyhrál nakonec New Jersey, Rhode Island, Nevadu a samozřejmě svou obří Kalifornii, ale prezidentem se nestal — v dalších letech to ostatně zkusil ještě dvakrát, přičemž naposledy v roce 1992, kdy ho v debatě proslule zničil nastupující Bill Clinton.

Ve vysoké politice zůstal Jerry Brown mimochodem až donedávna — s přestávkami se vracel do kalifornského guvernérského úřadu a kariéru zakončil teprve v roce 2019, kdy byl ve funkci jako nástupce Arnolda Schwarzeneggera.

Carter ve vlastních primárkách sbíral malé venkovské státy a svůj rodný jih. Jak mu až do smrti předhazoval levicový historik Howard Zinn, nechal si pomoci od vlivné zájmové skupiny kolem Davida Rockefellera a Zbigniewa Brzezińského, jejíž zájmy pak hájil — tato platforma usilovala o odstraňování obchodních regulací a upevňování politicko-ekonomického bloku mezi USA, západní Evropou a Japonskem.

Jinak se však Carter stavěl jako autenticky kompromisní kandidát. Po celou dobu primárek vytvářel dojem, že se v otázkách platů či zdravotní péče posune doleva, což ovšem vysloveně nesliboval — to mu pak pomohlo ve vlastních prezidentských volbách proti Geraldu Fordovi.

Stále se rétoricky zastával slabých, znevýhodněných a zapomenutých, což si na sebe vztáhly zvláště menšiny. Ve vlastních prezidentských volbách ho spolu s jeho bílými Jižany podpořilo třiaosmdesát procent hlasujících Afroameričanů a dvaaosmdesát procent hlasujících Latinos. Carter se tak stal posledním prezidentem z řad Demokratické strany, jenž získal celý americký Jih.

Na vrcholu

Carterovo vítězství v primárkách nebylo drtivé, ale bylo přesvědčivé. Řada osobností strany a nakonec i soupeřů ho podpořila, neboť tak silně oslovil část jejich voličů z řad menšin, umírněných skupin i náboženských horlivců, že si nemohla dovolit nic jiného.

Proti republikánu Fordovi Carter pak nasadil svou všemi zmíněnými aspekty utvářenou image člověka, který ztělesňuje opravdovou změnu, a přitom ne návrat ke konfliktům předchozích let. Jeho styl, civilní zápal, sázka na experty a technologie, ekologická argumentace a první průsaky neoliberálních ekonomických přístupů (konkrétně šlo tehdy zejména o přínosy deregulací) posilovaly dojem nového začátku, avšak v konturách amerických tradic a systému.

Proti Fordově kissingerovské zahraniční politice slíbil Carter přístup zohledňující lidská práva, konec „imperiálního prezidentství“ a amnestii odpíračům vojenské služby. Proti Fordově domácí nabídce slíbil uklidnění, jednotu a hojení ran, kompetentnost a to, že ve funkci nebude lhát ani dávat zavádějící prohlášení.

Ve vlastních volbách v listopadu 1976 porazil Carter Forda 296 volitelskými hlasy proti 240. To je podobný poměr, jakým byl v roce 2020 poražen Donald Trump Joem Bidenem.

V úřadu Carter dereguloval aerolinky a pivovarnictví, propojil americký trh s čínským a skončil s dotováním mléka pro školáky. Nechal se slyšet, že raději než s nezaměstnaností bude bojovat s inflací a že garanci zdravotní péče pro každého si stát nemůže dovolit.

Jeho ekonomická politika v podstatě plynule přešla v Reaganovu. Zahájil řadu modernizačně-vývojových programů jako například neviditelného bombardéru B-1. Přes Kongres provedl čtrnáct velkých environmentálních zákonů a nechal zdvojnásobit rozlohu národních parků.

Slib, že sám po světě nepovede války za změnu režimů a že v úřadu nebude lhát, dodržel. V projevech ovšem pak musel vyzývat k šetření energiemi, k celkovému uskromnění se a také k důvěře, že ekonomika probere z malátnosti sama. Bylo to v souladu s jeho závazkem a přesvědčením, ale politicky naprosto sebezničující.

Nejpozději s druhým ropným šokem v roce 1979 Groovy Years Jimmyho Cartera skončily. Trvalo pak více než dvě dekády, než se dnes stoletý americký prezident dočkal znovudocenění.