Groovy Years Jimmyho Cartera

Petr Jedlička

Devětatřicátý prezident USA, jenž nyní oslavil sté narozeniny, je připomínán jako vizionář a vzorově slušný člověk. Patří se ale nezapomínat, že ve své době ztělesňoval i celkově nový typ lídra a nový přístup k politice.

Jimmy Carter je vůbec prvním americkým prezidentem, který se dožil sta let. Hlavou USA byl v letech 1977 až 1981. Svoji úspěšnou prezidentskou kampaň přitom zahájil už na podzim 1974, tedy přesně před půlstoletím. Foto archive Carter Library

Čerstvě stoletý americký prezident Jimmy Carter je dnes všeobecně oslavován nebo alespoň pozitivně vnímán — a jistě si to zaslouží. V mnohém se zpětně ukázal jako vizionář, například v otázkách řešení konfliktů, ochrany přírody či získávání energie z obnovitelných zdrojů. Také některé typické znaky jeho vystupování a prezidentské image jsou při zkušenosti s dnešními politiky více ceněny, zejména slušnost, smírnost či upřímnost.

Především ale žil Carter po odchodu z úřadu ještě dlouhý život zasvěcený bohulibým, mírovým, sociálnímjinak prospěšným aktivitám, jimiž si získal snad každého. Navíc během své kariéry nikdy nehověl pompě ani budování vlastního kultu, nechoval se arogantně, avšak ani jako věčně pozitivní politik vycizelovaný péčí píár odborníků.

Když v posledních dekádách kdekoliv veřejně vystupoval — a takových příležitostí bylo bezpočet —, stále zaujímal svým typickým úsměvem a rovněž typickou pokorou křesťana. Působil jako živoucí připomínka starých dobrých časů, onoho zidealizovaného srozumitelnějšího a jaksi lidštějšího věku — podobně jako pro jiné třeba republikán Bob Dole, o němž se zde psalo při příležitosti stých narozenin před rokem.

Je v této souvislosti paradoxní, že přímo na konci svého mandátu v roce 1981 byl Carter vnímán jako slabý a neúspěšný prezident. Podařilo se mu sice proslule dotáhnout campdavidský mírový proces mezi Izraelem a Egyptem, a tím dosáhnout i částečné stabilizace celého regionu — bez lidnatého Egypta totiž přestalo dávat arabským zemím smysl zkoušet Izrael dobývat.

Nedokázal ale přesvědčivě jednat ani v souvislosti se sovětskou invazí do Afghánistánu, ani s nástupem Rudých Khmerů v Kambodži, ani v souvislosti s revolucí v Íránu.

Jeho věčnou slabou stránkou jako prezidenta byla (ne)spolupráce s odbory a také s dalšími těžkými vahami ve vlastní Demokratické straně. Nadto nebyl bůhví jak rétoricky a mediálně zdatný a především: nedokázal přesvědčit v otázkách hospodářství. To vše způsobilo, že zůstal prezidentem na jedno funkční období — i když on sám vinil ze svojí volební porážky v roce 1980 především události kolem amerických rukojmích na ambasádě v Teheránu.

Carter při odpočinku během řešení jedné z krizí na Středním východě. Foto archiv Carter Center

Přesto měl Jimmy Carter i v době své hlavní politické kariéry svoji hvězdnou éru — období, kdy byl uznáván ne jen jako ztělesnění uvážlivosti a slušnosti, ale i jako plnohodnotný a perspektivní lídr země, ba až popkulturní symbol nového nastupujícího období; takové Groovy Years, jak se v sedmdesátých letech říkalo.

Na rozdíl od náročné fáze prezidentství po roce 1977, kdy už Carterovi jen kontinuálně klesala obliba, až ho nakonec rozdrtil v roce 1980 nastupující Ronald Reagan, a i v kontrastu s dnešní carterovskou nostalgií, se tato hvězdná éra ne tolik připomíná.

Celkově šlo přitom o nesmírně zajímavou kapitolu amerických dějin — roky mezi érou Vietnamu, květinových děti či skandálu Watergate a mezi Reaganovými osmdesátkami. Čím přesně USA tedy procházely, že v dané situaci tak zazářil právě neokázalý Carter?

Samá krize a hledání

Éra Cartera jako politické hvězdy začíná někde s koncem roku 1975. V amerických kinech byly tehdy nejsledovanějšími filmy Čelisti a Přelet nad kukaččím hnízdem. Když potom tato éra v letech 1977 a 1978 končila, chodilo se už na Supermana a skutečný dobový superhit: první Hvězdné války.

Byla to doba nástupu videokazet a videopůjčoven, televizně-studiových debat s experty, podpatků, šortek, upnutých kalhot se zvony a vysokými pasy a kolečkových bruslí. Z hudby patřil začátek kapelám jako Bee Gees a ABBA. Na konci nastupoval hard rock a punk.

Politicky byla v živé paměti dosud porážka ve Vietnamu, kde USA ukončily oficiálně boje už v roce 1973, avšak až v dubnu 1975 ztratily pozice v zemi úplně, když severovietnamská armáda dobyla Saigon.

Doznívala též odposlechová aféra Watergate, kvůli níž odstoupil v roce 1974 republikánský prezident Richard Nixon a kterou zamázl milostí jeho nástupce Gerald Ford, považovaný kvůli tomu za Nixonova komplice.

Dále v roce 1975 Kongres ozřejmil některé praktiky CIA i FBI z kissingerovského období jako podíly na převratech v cizích zemích, plánování atentátů na nepohodlné vládce či rozsáhlé porušování zákona při postupu vůči Černým panterům.

Protestní hnutí z předchozí dekády se z větší části rozpadla, ale z malé části zároveň zradikalizovala nebo profesionalizovala. Jak hezky přiblížil před pár lety seriál Miss America, profesionálně a s velkým záběrem začala v této době fungovat i konzervativní protihnutí. Okolo feminismu, práv LGBT či ochrany přírody se vedly otevřené kulturní války.

Tribunky feministického hnutí Carterovy éry. Zleva Gloria Steinemová, Brenda Feigenová, Wilma Scottová a Betty Freidanová. Foto NA, WmC

S protisegregační legislativou přijatou na konci 60. let za vlády Lyndona Johnsona se dosud všichni nesmířili. Spornou otázkou byla i sociální práva jako například státní garance zdravotní péče, byť jen pro některé.

Nový směr hledala jak levice, jejíhož idola z éry sociálních a protiválečných hnutí na konci 60. let George McGoverna porazil coby prezidentského nominanta Demokratické strany Richard Nixon v roce 1972 na hlavu. Avšak hledala se i pravice, protože Nixon padl s Watergate a o vliv na Forda bojovaly různé republikánské proudy.

×