↗

Válčí-li se však ve jménu nějaké božské instance, bojuje se do poslední kapky krve. Své vlastní nebo té nepřítelovy. Foto FB Matouš Vencálek

V noci ze soboty na neděli se pravoslavní celého světa radostně zdravili Χριστός ἀνέστη, Хрїсто́съ воскре́се, Kristus vstal z mrtvých. Možná více než polovinu z nich tvořili ti, kteří žijí ve dvou zemích, v Rusku a na Ukrajině. Ujišťovali se, že Ježíš Kristus, označovaný v evangeliu též jako Kníže pokoje, překonal smrt. Že díky svému božství nezůstal v hrobě jako člověk a že všem, kdo to chtějí přijmout, život daroval. Rozumí se život věčný za hranicemi smrti. Těm, kteří ho tehdy jako vzkříšeného potkali, říkal Pokoj vám.

Přímo o svatých dnech pravoslavného juliánského kalendáře, které letos byly proti našemu gregoriánskému kalendáři o týden posunuty a kterým u nás říkáme Zelený čtvrtek, Velký pátek, Bílá sobota a Neděle Zmrtvýchvstání, pokračovaly na různých místech Ukrajiny boje a v nich hynuli nejen vojáci, ale i civilní obyvatelé, kteří se nezřídka stávali vlastními cíli útoků.

Má náboženství vůbec nějaký vliv na násilí ve společnosti? Mezi jednotlivci, mezi skupinami, mezi státy? Pozorujeme-li toto téma pečlivě, jeví se to tak, že válka vedená o pragmatické cíle, jako je odbytiště nebo území, má své hranice. Kalkulují se zisky a ztráty a je vždy otevřena možnost kompromisu. Válčí-li se však ve jménu nějaké božské instance, bojuje se do poslední kapky krve. Své vlastní nebo té nepřítelovy.

Náboženství přitom mají v programu předně mír. Čeká se od nich služba smíření. V případě aktuální války tedy podpora spravedlivého míru mezi Ruskem a Ukrajinou. Stanoviska moskevského patriarchy Kirilla se od rozpačitých vyjádření v prvních dnech invaze posunula v otevřenou obhajobu ruské násilné politiky. Mimo jiné má jít o ochranu Ukrajinců před zvrhlou sekulární západní kulturou. Patriarcha přitom výslovně zmínil tzv. pochody hrdosti. Po zastavení agrese volá jen část pravoslavných v západním světě. Z jiných církví naplno a adresně papež František.

Co je vlastně motivem ruské agrese, se můžeme jen dohadovat. Může to být motiv nacionální, tedy neochota uznat, že Ukrajinci jsou svébytným národem a mají právo na suverénní stát. Mohlo by jít o strategické územní přiblížení k západním strukturám, k Evropské unii a Severoatlantické alianci. Tedy motivy spíše sekulární.

Náboženství na Ukrajině

Svou roli však plní i náboženství. Křesťanství v regionu započalo v Kyjevské Rusi, do Moskvy se jeho těžiště přesunulo až později. Do dvacátého století vstoupilo ukrajinské pravoslaví jako exarchát Moskevského patriarchátu, tedy jako částečně autonomní útvar Ruské pravoslavné církve. Když se zformovala silná a státotvorná ukrajinská národní identita a když se po rozpadu Sovětského svazu roku 1991 stala Ukrajina samostatným státem, pravoslaví se tam rozštěpilo.

V ukrajinském státě zůstává menšina pravoslavných, asi patnáct procent obyvatel, církevně spojená s Moskvou pod institucí s názvem Ukrajinská pravoslavná církev. Jsou to spíše lidé ruského jazyka žijící ve východní části země.

Víc než polovina obyvatel je sdružena v Pravoslavné církvi Ukrajiny, která je na Moskvě nezávislá. Ukrajinské státní autority tuto církev podporují. Jelikož Rusko podle některých vyjádření přišlo na Ukrajinu chránit pravoslavné Rusy před státním útlakem, pokud by Ukrajinu ovládlo, pokusilo by se zřejmě tamní církev sjednotit a ovládnout.

Schisma v ukrajinském pravoslaví vedlo k rozkolu světového pravoslavného společenství. Na straně samostatné a většinové církve stojí Ekumenický patriarchát se sídlem v dnešním Istanbulu, který má v pravoslaví tradiční primát, a dále Alexandrijský patriarchát, který obhospodařuje pravoslaví v celé Africe, ortodoxní církev na území Řecka a dále církev Kypru, resp. jeho jižní řecky mluvící jižní části. Ostatní pravoslavní, včetně těch českých (druhé největší církve v ČR) stojí na straně Moskvy. Část zdejších pravoslavných reprezentovaná šumperským biskupem Izaiášem však stojí jednoznačně na straně Ukrajiny.

Ruské invazní síly a ruskou věrchušku však zklamala i Ukrajinská pravoslavná církev pod Moskevským patriarchátem. Její nejvyšší představitel, kyjevský metropolita Onufrij hned po vstupu ruských vojsk na Ukrajinu agresi odsoudil. Mluvil o ní jako o bratrovražedné válce a použil přirovnání biblických bratří Kaina a Abela.

Třináct biskupů této původně promoskevské církve oznámilo, že v liturgii na příslušném místě přestanou zmiňovat moskevského patriarchu. Vyzvali k témuž kněze svých eparchií, tedy území, která církevně spravují. To je symbolický akt přerušení církevního společenství. V ukrajinském pravoslaví se tedy dají čekat další posuny.

Církve na straně moci

Zdá se tedy, že církve v obou zúčastněných státech podporuji své státní vrchnosti. A to v tomto případě znamená na jedné straně ruskou agresi a na druhé ukrajinskou obranu.

Asi přirozeně přejeme Ukrajincům, aby je víra ve vítězného Krista povzbuzovala ke statečnosti. A je-li to možné, aby pravoslavná víra, jak si to přeje snad jen malá část duchovenstva v Rusku, inspirovala jejich stát pod silným vlivem pravoslaví k ochotě nastolit spravedlivý mír.

Paschu podle pravoslavného kalendáře slaví na Ukrajině, zejména v její západní části také řeckokatolická církev. Ta vznikla s Brestlitevskou unií v roce 1595. Tehdy se pravoslavní biskupové částí území dnešní Ukrajiny, Běloruska, Polska, Slovenska a Maďarska podřídili římskému papeži Klementu VIII. s tím, že si mohli ponechat byzantskou liturgii slouženou v církevně slovanském jazyce a že duchovenstvo (kromě biskupů) není vázáno celibátem. Tím vznikla i dnešní Ukrajinská řeckokatolická církev. Podobnými cestami se souběžně zformovala církev stejného typu v Podkarpatské Rusi.

Oba útvary ukrajinských řeckokatolíků pochopitelně podporuji svou vlast. Kyjevský vrchní arcibiskup Svjatoslav se vyslovil, že „věrolomný nepřítel bez ohledu na vlastní závazky a ujištění porušil základní normy mezinárodního práva vstoupil na ukrajinské území jako nespravedlivý agresor a nese s sebou smrt a zkázu.“

Největší válka od roku 1945 se překvapivě v sekulární Evropě jeví zase jednou také jako svatá válka. Jako církevními autoritami posvěcené loupení a vraždění bez ohledu na to, co křesťanské pramenné texty o válce a míru říkají. A jako národně a nábožensky motivovaná obrana. Bylo by jistě zajímavé spekulovat, jak by konflikt vypadal bez náboženských motivů.