Politická organizace s přidruženými humanitárními aktivitami Člověk v tísni uskutečnila ve školách financovaných z daní občanů předvolební kampaň pro strany, které preferuje, a nazvala to studentskými volbami. Stalo se to, co se v České republice stát muselo. Někteří učitelé a některé školy zveřejnily výsledky. Nedodržení dohodnutých pravidel se oslavuje jako občanská odvaha. Pořádající organizace se sice od tohoto nečestného předvolebního tahu distancovala, ale jinak to dopadnout nemohlo. Dodatečně se může opakovat, že zveřejněné výsledky nejsou reprezentativní, první nástin volebních preferencí žáků a žákyň to však poskytlo, ultrakonzervativnímu křídlu české politiky to dodalo sílu a odvahu, protože ukázalo, že přichází s volebním programem mládeže. Potenciální voliče i z jiných sociálních skupin to možná docela účinně nasměrovalo a vítězná TOP 09 do toho nemusela vložit ani korunu vlastních prostředků.

Jistě nemáme dost podkladů tvrdit, že tendence mládeže ke konzervativismu je obecná. Přesto ale četná soukromá pozorování a různá zpracovaná šetření ukazují, že obvyklý, po staletí opakovaný poměr názorů generací se převrátil. Už kolem revolucí předminulého století se říkalo: mladí revolucionáři, staří šosáci. Dnes je tomu poprvé v dějinách naopak.

Někdo by rád tuto záhadu sprovodil ze světa nekvalifikovaným freudováním. Prý oidipovský komplex vede mladé vždy k opačnému postoji. Jenže pak by směrodatná byla jen půlka předchozí generace, jen otcové. Bouří-li se synové, podvědomě usilující o své matky, proti preferencím otců, a umisťují se proto na politické škále na opačném konci, co to říká o dcerách, také voličkách, které by k nim měly lnout a jejich názory spíše opakovat? Projevuje se tu Elektřin komplex, který museli novější analytici k pojmové výbavě svého mistra přidat, když už byl neudržitelný maskulinismus jeho teorie?

Údajné střídání konzervativní a liberální generace na základě pouhé generační vzpoury nepotvrzuje dějinná zkušenost. Ta připisuje mladé generaci jako celku v každém období spíše obhajobu svobody, vzdor, vzpouru a nabídku alternativ, kdežto generaci starší konzervativní opatrnost, důstojnost, solidnost, uměřenost, obhajobu osvědčených staletých hodnot. Co se tedy děje, že česká mládež (doprovázená mládeží snad už jen několika zemí bývalého východního bloku) vykazuje rysy cizí svému věku? Proč je mládež zdrženlivá, uměřená, ukázněná, pracovitá, seriózní? Proč mládež, jak se zatím jeví z voleb nanečisto, výrazně preferuje osvědčený, zavedený systém a nestojí o jeho reformu, proč recentní návrat od reforem k unavené stabilitě podle diktátu médií nazývá reformou? Proč se právě mladí tak přesvědčeně ženou od demokratičnosti ke starému elitářství, od liberální tvořivosti k někdy až slepé poslušnosti, od důvěry ke kontrole, od sociálního programu k individualistické bezohlednosti?

Stačí konstatovat, že pokračuje izolace od hlavního trendu naší civilizace? Je uspokojivým výkladem pouhé odvolání na trvající myšlenkovou izolaci Východu od západních kulturních zdrojů, od antiky a biblické tradice, od renesančního humanismu a osvícenství, od liberální a demokratické tradice? Jak to, že si lidé od třiceti nahoru, kteří prošli vzdělanostní genocidou minulého režimu, ponechali tento kontakt se zdroji, kdežto ti, kdo jsou vychováni v nových poměrech, nedostali příležitost tyto kořeny objevit?

Ale dnešní mladí odpovídají za sebe, nejsou jen sociálními produkty. Chce to určité úsilí i od nich, mají-li překonat dětinskou naivitu a hloupoučkou důvěřivost. Je to na nich, aby si uvědomili, že nosí na svém krku svou vlastní hlavu a ta že je nástrojem vlastního myšlení. Jinak budou snadnými terči manipulátorů. Komická naivita, s jakou chodí za peníze svých rodičů poslušně nakupovat, co jim reklama přikáže, se stává děsivou, když se promítne do politiky. Na pokyn dovedných machiavelistů ještě nedávno bojovali za strategické zájmy fanatického fundamentalisty na americkém prezidentském stolci a pak šli vrhat vejce a kameny po politicích, kteří mají ošklivou bradavici a jiné vady. Dnes se chystají přesvědčovat báby a dědky, aby volili proti svým zájmům.

Pravice kdysi omlouvala svou pozici úslovím: kdo nebyl v mládí levičák, nemá srdce, kdo není ve zralém veku pravičák, nemá rozum. Připsala své iracionální a ekonomicky rozvratné politice fiktivní racionalitu, ale aspoň dovolila mladým řídit se srdcem. Během následujícího desetiletí i to už je pryč. Budeme nad tímto sešupem jen naříkat? Pláčeme vůbec na správném hrobě, když mládeži vytýkáme, že je nevzdělaná a naivní? Neeskalujeme obyčejné stařecké hartusení ve vážný mezigenerační konflikt? Mýlí se ti, kdo předvídají mezigenerační válku?

Byli bychom zaslepení, kdybychom neviděli, že levicové strany působí svou rétorikou, estetikou svého projevu a svými kulturními preferencemi jako strany konzervativní. Straničtí činitelé, někdy ve frapantním rozporu s věrohodným programem, který by je měl zavazovat, pěstují povrchní populismus. Vše podřizují volebnímu úspěchu, zapomínají na zásady a podřizují se výkyvům společenských nálad, které si pečlivě dávají zjišťovat. Jako čert kříže se bojí jasných ideových stanovisek a omlouvají to tím, že lidé chtějí slyšet konkrétní body programu: toto se bude či nebude platit, toto postavíme a tamto zbouráme apod. Strany cynických podnikatelů, které mají jako kulisu pro veřejnost mírně sociální rétoriku, prostě mládež nepřitáhnou.

Až se jednou u nás začne hodnověrně nabízet program, který je nepochybně mládím světa, přestanou strany zrozené z někdejší reformní vize být stranami důchodců pro životní jistoty poté, co strana pod tímto názvem snědla ústy svého předsedy po neúspěšných volbách brouka potemníka a odešla ze scény. Masové zastoupení střední a starší generace v populaci sice pro tentokrát levici zachrání a umožní jí vítězství, i když kdo ví, zda i možnost sestavit vládu. Ale pokud se strany v levé části spektra vzpamatují a obrodí, přestanou být jen stranami pečujícími a stanou se stranami ukazujícími na dějinné cestě směr vpřed.