Pane Vodičko,
nemínil jsem napadnout smysl státní podpory rodinám s dětmi, pouze oponuji argumentu, že by tato podpora mohla mít vliv na porodnost. Finanční břemeno rodin s dětmi si uvědomuji, přesto se mi nezdá, že by finanční důvody hrály pro statisticky významnou část populace rozhodující roli. Naši předkové měli mnohem více dětí i bez mateřské, školek či jeslí. Děti jim prostě za tu bídu stály, a nejen proto, že byly jejich zajištěním pro budoucnost. Dalším důvodem je zřetelný jev v naší společnosti, kdy čím vyšší je společenské postavení člověka, tím pravděpodobněji bude mít jen jedno nebo vůbec žádné dítě. Zásadním problémem současného systému z mého pohledu je, a to i díky průběžnému penzijnímu systému, že jsou lidé s dětmi systémově znevýhodněni - jejich děti budou v budoucnu pracovat nejen na jejich důchod, ale i na důchod těch, kteří děti nemají. Solidární tedy nejsou bohatí s chudými, ale rodiče s ne-rodiči. Z tohoto důvodu si myslím, že státní podpora rodičů (ale i pěstounům a dalším lidem, podílejícím se na výchově dětí), by měla být mnohem výraznější. Na rozdíl od "třináctého důchodu" a různých jiných dávek je toto skutečně investice do budoucnosti. Investice do kvality, nikoli do kvantity, jestli mi rozumíte.
Co se týče oněch "nůžek", pak neuvažuji v intencích toho, co je a co není správné, ale co je možné s tím udělat - tedy co je a co není reálné. Varianta rozvírání nůžek nemusí být "správná" ani "dobrá", ale klidně může být pořád lepší nežli jiné varianty. Pokud po zvýšení odvodů zaniknou nejméně ziskové živnosti (a jeijch provozovatelé se přesunou na výplatní listinu státu), pak se zcela jistě zvýší průměrná částka, kterou statistický živnostník odvede. Nůžky se tedy přivřou, ale k neprospěchu společnosti.
Díky za odpověď, cítím, že jsme se dostali na samou dřeň Vašeho argumentu. S chválou privátních fondů si to napříště rozmyslím, ale přesto s Vámi nemohu zcela souhlasit. Obávám se, že snahy zvýšit odvody živnostníkům mohou velice snadno skončit ukončením některých živností, o něco vyšší nezaměstnaností, a ve výsledku zcela stejným výnosem z odvodů. Ještě kritičtější jsem ke schopnosti státní pomoci ovlivnit počet narozených dětí - děti si přeci nepořizujeme podle toho, kolik obdržíme na dávkách. Vše je otázkou míry a konkrétních čísel a já jen doufám, že se našim politikům a jejich expertům podaří dosáhnout konsensuálního řešení, které zabrání naplnění jak Vašich, tak mých obav.
Díky za podněty a odkazy, mám o čem přemýšlet během dlouhých letních večerů. Jen ještě jeden dotaz - jak se průběžný systém vyrovná s demografickým vývojem (nejen) naší společnosti, kdy v budoucnu výrazně vzroste poměr počtu (potenciálních) důchodců vůči celé populaci - ono populární číslo počtu důchodců, vycházejících na jednoho člověka v produktivním věku? Pan Špidla uvádí, že náklady na průběžný systém vzrostou jen o několik procentních bodů na 12% HDP, jak je to možné? To počítá s tak vysokým růstem produktivity nebo je v tom ještě jiný fígl? Přijde mi logické, že bude-li menší počet pracujících muset "živit" větší počet důchodců, bude na to muset obětovat větší díl své produkce nežli při současném poměru. Rozdíl by mohlo smazat snad zvýšení věku odchodu do důchodu...
Při prohledávání pramenů na seminárku jsem se nesetkal s tak zdrcující kritikou reforem v Chile, jakou prezentujete, právě naopak. I zastánci kritického přístupu uznávají podstatné úspěchy této ekonomiky, a to i v boji s chudobou. Chile bylo zbídačeno Allendeho socialistickou vládou, kdežto junta předávala demokratické vládě nebývale prosperující zemi. Ony reformy by samozřejmě nemohly proběhnout v demokratické společnosti, ale to je poněkud off-topic. Jak to vidí Chilané? - prezidentem si zvolili bratra autora své důchodové reformy. Své závěry čerpám především ze studie Holub, Martin (2005): Analýza povinného spoření v zahraničních důchodových systémech. Jak s tím zahýbala finanční krize, nevím, ale zato vím, že některé fondy si v krizi vedly podstatně lépe než některé státy, které čelí akutnímu předlužení a tedy potenciálnímu bankrotu. Nám to sice akutně nehrozí, ale já taky nejdu do důchodu napřesrok. Ke schopnosti státu dostát za 40 let všem závazkům, které k němu společnost vznáší, se stavím s podobnou skepsí jako k privátním fondům.
Ve sporu o důchody se jedná o konflikt mezi demokracií a oligarchií
Vladimír Špidla
nemínil jsem napadnout smysl státní podpory rodinám s dětmi, pouze oponuji argumentu, že by tato podpora mohla mít vliv na porodnost. Finanční břemeno rodin s dětmi si uvědomuji, přesto se mi nezdá, že by finanční důvody hrály pro statisticky významnou část populace rozhodující roli. Naši předkové měli mnohem více dětí i bez mateřské, školek či jeslí. Děti jim prostě za tu bídu stály, a nejen proto, že byly jejich zajištěním pro budoucnost. Dalším důvodem je zřetelný jev v naší společnosti, kdy čím vyšší je společenské postavení člověka, tím pravděpodobněji bude mít jen jedno nebo vůbec žádné dítě. Zásadním problémem současného systému z mého pohledu je, a to i díky průběžnému penzijnímu systému, že jsou lidé s dětmi systémově znevýhodněni - jejich děti budou v budoucnu pracovat nejen na jejich důchod, ale i na důchod těch, kteří děti nemají. Solidární tedy nejsou bohatí s chudými, ale rodiče s ne-rodiči. Z tohoto důvodu si myslím, že státní podpora rodičů (ale i pěstounům a dalším lidem, podílejícím se na výchově dětí), by měla být mnohem výraznější. Na rozdíl od "třináctého důchodu" a různých jiných dávek je toto skutečně investice do budoucnosti. Investice do kvality, nikoli do kvantity, jestli mi rozumíte.
Co se týče oněch "nůžek", pak neuvažuji v intencích toho, co je a co není správné, ale co je možné s tím udělat - tedy co je a co není reálné. Varianta rozvírání nůžek nemusí být "správná" ani "dobrá", ale klidně může být pořád lepší nežli jiné varianty. Pokud po zvýšení odvodů zaniknou nejméně ziskové živnosti (a jeijch provozovatelé se přesunou na výplatní listinu státu), pak se zcela jistě zvýší průměrná částka, kterou statistický živnostník odvede. Nůžky se tedy přivřou, ale k neprospěchu společnosti.