Zpráva z Havaje: koncentrace CO2 rostou bohužel rychleji, než se myslelo

Lucie Čejková

Rok 2021 bude nejspíš prvním v historii, kdy koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře dlouhodobě překročí o padesát procent hodnoty před průmyslovou revolucí. Vědci tak usuzují na základě měření CO2 na Havaji i dat z ledovců.

Aktuální informace, s nimiž meteorologové pracují, pocházejí z observatoře Mauna Loa. Nachází se na Havaji poblíž stejnojmenného vulkánu a k výzkumu atmosféry přispívá už od roku 1957. Díky umístění daleko od níže položených a více znečištěných oblastí dokáže spolehlivě monitorovat složení ovzduší. Vědci využívají zejména její data o koncentracích oxidu uhličitého. Foto NOAA Research

O polovinu více než před průmyslovou revolucí a zároveň nejvíce za posledních minimálně osm set tisíc let. Data z observatoře Mauna Loa na Havaji ukazují, že množství oxidu uhličitého v ovzduší je rekordní a roste velmi rychlým tempem.

Měřicí systémy observatoře zaznamenaly letos v únoru a březnu již několik dní, kdy oxid uhličitý v atmosféře přesáhl hodnotu 417 částic na milion (parts per million, ppm). Meteorologové ji považují za důležitou kvůli tomu, že označuje přesně padesátiprocentní nárůst ve srovnání s obdobím před průmyslovou revolucí, během které začali lidé poprvé masivně spalovat fosilní zdroje.

Obdobné zvýšení oxidu uhličitého v atmosféře zachytila havajská observatoř i v minulých letech. Letošní údaje jsou však znepokojivé tím, že se koncentrace přes 417 ppm objevily už v prvních měsících roku. Podle predikcí na základě přirozených cyklů CO2 totiž ještě do května dál porostou.

×
Diskuse

Obávám se, že prohlášení typu, že něco "roste rychleji, než se čekalo", budou v příštích letech výrazně přibývat.

V podstatě platí, co říkal James Hansen v 90. létech. Už tehdy bylo třeba začít stavět jaderné zdroje všude, kde to připadalo v úvahu, a zároveň tvrdě tlačit na rozvoj OZE.

Nestalo se.

Jsou dvacítá léta, jádro je v nemilosti a OZE se rozvíjejí s výjimkou několika zemí velice pomalu. Zato máme spoustu konferencí a závazků, které nikdo nedodržuje. Největší světový znečišťovatel slibuje, ale přitom staví uhelné elektrárny jako divý, druhý největší střídavě uznává a neuznává klimatickou politiku. A křivky všeho rostou a gradují. Je bez šance, že by se na tom příštích dvacet třicet let něco změnilo. Možná víc. Navíc setrvačnost téhleté rozjeté mašiny je gigantická...

Můžeme se utěšovat, že jestli si pospíšíme, udržíme oteplení v bezpečné zóně pod 1,5°C, ale je to samozřejmě úplný nesmysl. Jestli nepříjde nová doba ledová, která by to vyrovnala, čeká nás v příštích desetiletích zatím nepředstavitelná proměna světa. Ostatně už začala, stačí zajet do Arktidy...

To, že vlastně přesně nevíme, co se bude dít, jen že to nebude cool, vyvolává úzkost.

Sám jsem zvědav, jaký bude tento svět zhruba za třicet let, kdy by se mé dny mohly blížit konci...