Představte si les, ve kterém rostou duby, buky, jedle, javory a jiné listnáče různého věku pospolu s jedlemi, tu a tam i smrky a dalšími jehličnany. Smrkové monokultury, které podléhají v nevhodných podmínkách suchu a kůrovci, jsou minulostí, namísto nich máme druhově i věkově pestré lesy bující životem.

Naději, že se z této představy stane běžná praxe, vnesla do českých lesů novela lesního zákona, kterou loni na podzim s posvěcením ministerstva zemědělství schválil parlament. Jenomže k tomu, aby ministr Toman otočil, stačila návštěva předsedy Českomoravské myslivecké jednoty. A problém je opět na stole.

Poslanci a poslankyně alespoň zčásti vyslyšeli mnohaleté varování vědců, lesníků i laické veřejnosti. Schválená novela lesního zákona totiž nově zahrnuje i funkční systém plánování odlovu srnců, jelenů a dalších druhů zvěře v zákoně o myslivosti. Jejich počet by měli myslivci odvozovat smysluplně podle míry, s jakou poškozují okolní lesy. Například ty nově vysázené.

Právě poškozování stromů zvěří je zásadním limitujícím faktorem růstu vysazených semenáčků a stromků z přirozeného zmlazení, které je pro zalesňování rozsáhlých holin nezbytné. Podle vyhodnocení škod zvěří, které proběhlo naposledy v roce 2015, bylo 58,7 % mladých stromků poničeno spárkatou zvěří (to je o 15 % více než v roce 2010 a dá se předpokládat, že je číslo k letošnímu roku mnohem vyšší vzhledem k zalesňování tisíců hektarů holin).

Listnaté stromy a jedle (tzv. meliorační a zpevňující dřeviny) si zvěř zamilovala ještě víc, průměrně jich poškodí 64 %. Avšak na čtvrtině území republiky jsou poškozené téměř všechny tyto dřeviny.

Vidíme, že při současném apetitu přemnožené lesní zvěře zůstávají druhově pestré a životem kypící lesy pouze snem. Vyrostou totiž jen ty stromy, které zvěři nechutnají — smrky. A ty — jak víme při pohledu na holé kopce po celé České republice — prosperují už jen výhradně v horských podmínkách. Přesto na buky, duby, javory či jedle můžeme zapomenout: zvěř je sežere.

Novela lesního zákona mohla tento problém vyřešit. „Mohla”, protože jak jsem naznačil v úvodu, není jisté, že tato průlomová změna vstoupí v účinnost.

Přestože Ministerstvo zemědělství získalo dva roky na plné zavedení nového způsobu plánování lovu, spojilo se záhy po hlasování s Českomoravskou mysliveckou jednotou a přechodné období věnuje snaze o navrácení starých praktik. Společně se snaží o to, aby měli systém plánování plně ve svých rukou myslivci, kteří desítky let nereflektují škody způsobené zvěří na lesních i nelesních pozemcích.

Důkazem je novela zákona o myslivosti, kterou resort ministra zemědělství Tomana předložil těsně před Vánoci do meziresortního připomínkového řízení. V novele odstraňuje nejen povinnost „zajišťovat v honitbě chov zvěře (...) tak, aby nedocházelo k nadměrnému poškozování lesních ekosystémů zvěří“, ale ruší i posuzování míry poškození lesů nezávislým odborným subjektem povolaným státní správou.

Ta by poté rozhodla o navýšení lovu pouze na místech, kde jsou škody na stromcích nadměrné, a jinde zvěř před zvýšeným odstřelem naopak chránila. Paradoxem je, že při projednávání v parlamentu ministr Toman před dvěma měsíci podpořil úpravy zákona, které nyní chce ve spolupráci s myslivci zase rychle zrušit.

Nejproblematičtější pasáží je plánování lovu. To má být opět určeno pouze na základě dohody mezi držitelem (tj. majitelem pozemku) a uživatelem (tj. myslivcem) pozemku, respektive honitby.

Možná si řeknete, že takhle je to přece správně. Majitel pozemku přece musí mít právo určit, zda a kolik zvěře na svém pozemku chce.

Pokud odhlédneme od jiných celospolečenských potřeb, které krajina poskytuje, tak by tato poznámka mohla být relevantní. Ovšem tuto myšlenku rozbíjí povinnost majitelů pozemků sdružovat se do společenstev, jejichž majitelé souhrnně vlastní minimálně pět set hektarů honebních pozemků tvořících jeden kompaktní celek.

Právě pět set hektarů je minimální výměra honitby, na níž mohou myslivci hospodařit. A tady se dostáváme ke kamenu úrazu.

Majitel menší výměry pozemků je tak vydán na pospas dalším majitelům půdy. Ten, kdo vlastní dvě stě hektarů lesních pozemků a chtěl by na této ploše začít s budováním pestrého a odolného lesa, pro což by bylo třeba snížit počet spárkaté zvěře, má smůlu. Pokud majitelé zbývajících minimálně 300 hektarů nebo majitelé okolních honiteb nebudou stejného názoru, snížení stavů zvěře si neprosadí.

Nehledě na to, že vlastníci často raději nad škodami jen tiše úpí, ale do konfliktu s myslivci nejdou. V praxi jsou paragrafy, které by měly tento střet řešit, totiž zcela nefunkční. V současnosti majitelé myslivecky hospodaří na svých pozemcích v 796 honitbách. Dalších 4988 honiteb jejich majitelé nebo společenstva majitelů myslivcům pronajímají.

Pokud chce Ministerstvo zemědělství plnit své závazné programové dokumenty jako Programové prohlášení vlády nebo Národní akční plán adaptace na změnu klimatu, musí zachovat systém plánování lovu zvěře v podobě, kterou na podzim podpořilo a kterou následně přijal parlament. Vhodné jsou ale i další úpravy, například razantním způsobem snížit minimální výměru pro vznik honitby a majitelům menší výměry pozemků tak umožnit vzít věci do svých rukou.

Při zdlouhavém legislativním procesu, který má tato novela před sebou, zcela jistě zazní z mnoha stran požadavky na další úpravy. Lze čekat rozsáhlé a emočně vypjaté diskuze o omezení pronájmu státních honiteb soukromníkům, omezení vypouštění geograficky nepůvodních druhů zvěře, ochraně zvěře při senosečích, úpravách potenciálně korupčního prostředí při kontrole mysliveckého hospodaření, vypuštění chráněných druhů zvířat ze seznamu zvěře, zákaz norování lišek a tak dále.

Problémů, které zákon o myslivosti neřeší nebo je řeší špatně, se totiž nakupily kvanta. A tak je možná dobře, že ministr Toman debatu o mysliveckém zákonu otevřel. Otázkou je, jak z toho vyjdou naše lesy a zvěř.