Střelec v ostravské FN nestřílel legálně drženou zbraní, ani žádnou takovou nevlastnil. Tento masakr nemá s legálním držení zbraní co společného. Naopak i kdyby prošel ústavní dodatek zaručující právo držení palné zbraně, beze změny zbrojního zákona k dalšímu rozšíření zbraní mezi lidmi nedojde.

Bez ohledu na můj vlastní negativní názor na zbraně (jejichž masivní šíření považuji za škodlivé) a s ohledem na (v tomto konkrétním případě) nelegální původ použité zbraně si myslím, že využívání tohoto neštěstí k propagaci politického stanoviska je nevhodné. Domnívám se, že politické půtky by prostě po takové události měly na chvíli přestat - tak jak to učinil Senát. Podsouvat tomuto rozhodnutí jiné důvody není podle mě správné.

Střelec zavraždil šest nevinných lidí.

Ale byli ti lidé doopravdy nevinní? Co když jeden lhal, druhá kradla, třetí bil svou ženu a čtvrtá byla manželovi nevěrná? Kdyby ten střelec zavraždil šest hříšníků, byla by tragedie menší?

Není dost zlé, že někdo zavraždil šest lidí?

Vrah v ostravské nemocnici střílel z nezákonně držené zbraně, navíc z takové, jaká i po novelizaci zbrojníího zákona podle evropské směrnice zůstane nadále legálně dostupnou. A protože představa, že těch šest zavražděných mohlo ještě žít, kdyby bývali seděli v nemocniční čekárně s nabitými samopaly na klíně, je, doufám, dostatečně absurdní, vidíme, že ani evropská novela ani změna ústavy, kterou by se milovníci automatických zbraní chtěli proti té novele bránit, nemají samy o sobě na riziko takových vražd vůbec žádný vliv, ani by neomezily možnosti vraha opatřit si zbraň ani by nezvýšily šance jeho obětí na účinnou obranu.

Zajímavé jsou, mimochodem, americké zkušenosti, které v rozhlasovém „Jak to vidí...‟ připomněl Andor Šándor (je to v audio záznamu a bude v přepisu, není to v textu): Stalo se několik málo případů, kdy vraždícího střelce zastavili ozbrojení civilisté, v daleko větším počtu případů ovšem takového střelce zastavili civilisté neozbrojení.
https://dvojka.rozhlas.cz/andor-sandor-zbran-neni-propisovacka-i-kdyz-budeme-ozbrojeni-podobnym-tragediim-8121960

Střelné zbraně jsou pro sebeobranu poměrně málo užitečné, jsou svou povahou spíše útočné než obranné, a dokonce i v případě, že se člověku podaří střelnou zbraň pro obranu použít mají špatný poměr mezi smrtícím a zastavovacím účinkem. Jestli se nepletu, je pro člověka, který počítá s potřebou skutečně se proti nějakému útočníkovi bránit, nejlepší teleskopický obušek; nožem, zvláště s pevnou čepelí, lze útočníka zranit už při tasení z pochvy a pořezat ho, třeba na zápěstí útočících rukou, i bez rozmachu, riziko vážného zranění nebo zabití útočníka je ovšem při obraně nožem podobné jako při střelbě, naopak pepřový sprej je méně obratný a ne vždy účinný, zato téměř bez rizika vážných následků, a tak ho může obránce použít bez zábran, případně i stylem: „Nejdřív střílej, a pak se ptej,‟ snad je poměrně praktickou zbraní pro sebeobranu i boxer. Možná největší význam mají nakonec zbraně — anebo aspoň základní výcvik v boji bez nich — pro sebeochranu: Pokud není útok osobní, hledá si útočník, jako každý dravec, co nejsnazší kořist a člověka, který si věří, že se dokáže bránit, většinou nechá na pokoji.

Mám dojem, že střelné zbraně více než obranu usnadňují člověku stát se zločincem, nicméně největší riziko spojené s jejich legálním držením představují nehody. Je proto asi vhodné v příslušných zákonech klást co nejpřísnější nároky především na výcvik — pořiď si zbraň, když chceš, ale nauč se s ní zacházet (a obzvlášť zajistit si ji před dětmi). Osobně bych pro fanoušky automatických zbraní, kteří se bojí, že jim je zlá Evropská unie vezme, doporučil spíše než ústavní ochranu nábor do něčeho jako aktivních záloh armády — zařídit to tak, aby se mohli stát součástí ozbrojených složek státu, vlastnit své oblíbené zbraně jako příslušníci těchto složek, a přitom povinně cvičili s těmito složkami jak zacházení se zbraněmi, tak součinnost s armádou a policií a způsoby zásahu v krizových situacích. Tuším že dokonce i pro zastavení vraždícího střelce se v praxi ukazuje policiejní výcvik mnohem užitečnější než zbraň.

Co má na výskyt vraždících střelců větší vliv než míra legálního držení zbraní, je společenská atmosféra. Tu zákony do určité míry ovlivňují, ale větší vliv zpravidla mívá diskuse o těch zákonech, jakož i veřejná diskuse obecně o čemkoliv. Pokud je svět zobrazován, obzvlášť ve zpravodajství, jako místo plné násilí, a pokud je násilí líčeno jako účinný způsob řešení problémů, pokud je běžné navzájem si vyhrožovat a šířit nenávist, pravděpodobně se budou lidé častěji chovat násilně, ať už použijí proti druhým střelnou zbraň, chladnou zbraň, nebo holé ruce. Čím silnější jsou hlasy požadující právo vlastnit zbraň a líčící zbraně jako důležité nástroje pro zajištění vlastní bezpečnosti, tím větší budou mít lidé snahu nějakou zbraň si opatřit, ať legálně nebo ilegálně, a tím větší budou mít i sklon zbraň použít. Častější bude i představa, že když mám problémy, se kterými už si nevím rady, pomůže mi někam přijít a postřílet pár lidí.

Ve společnosti, kde je zvykem řešit spory dohodou a i ve vyhrocených sporech zachovávat úctu k oponentům vůbec a jejich životům a zdraví zvlášť, kde se něpěstuje kult zbraní a už vůbec ne kult násilí, tam se vraždí vůbec, a střelnými zbraněmi obzvlášť, vcelku vzácně i v případě, že střelné zbraně, třeba pro lov nebo sportovní střelbu, má doma skoro každý.

Úspěch petice za zavedení ústavního práva na zbraně by sám o sobě pravděpodoně riziko střelby jako v ostravské nemocnici nezvýšil, zato samotná její existence mohla k rozhodnutí ostravského střelce vraždit skutečně přispět.

V diskusích o právo na držení střelných zbraní se zcela obecně opomíjí jedna skutečnost. Ti, kdo toto (neomezené) právo prosazují, argumentují možností vlastní sebeobrany (případně obrany jiných osob, ohrožovaných šíleným střelcem).

Jenže: spolu s masovým rozšířením střelných zbraní mezi obyvatelstvem zároveň dramaticky stoupá nebezpečí, být zastřelen nějakým příslušníkem - samotné policie!

Klasický příklad jsou Spojené státy: je známo, jak extrémně vysoký je tam počet vlastníků střelných zbraní. Jenže - ze všech zemí prvního světa jsou Spojené státy zároveň tou zemí, kde je nejvíce nevinných chodců zastřeleno policií!

Tento zdánlivě paradoxní jev má ovšem svou logiku: dejme tomu, že policista někde v příšeří noci uvidí někoho, kdo se podle jeho názoru chová podezřele. Vyzve ho, aby se zastavil; a ten nato strčí ruku do kapsy.

V zemi s minimálním stupněm rozšířenosti střelných zbraní mezi obyvatelstvem onen policista bude celkem přirozeně předpokládat, že dotyčný si do té kapsy sáhl pro mobil, nebo přinejhorším pro nůž. Ale v takových zemích jako jsou Spojené státy onen policista musí s vysokou pravděpodobností vycházet z toho, že jeho protějšek sahá po pistoli. Pak ovšem okamžitě sám tasí pistoli svou (pokud tak už neučinil rovnou); a jestliže ten druhý udělá ještě jeden jediný nějakým způsobem podezřelý pohyb, pak samozřejmě daleko spíše preventivně vystřelí, nežli aby riskoval že bude zastřelen sám. Pokud se následně ukáže že ten druhý opravdu jenom sahal pro mobil, a že to byl počestný občan vracející se z nějaké oslavy (s příslušnou konzumací alkoholu a tedy i určitým "podezřelým" chováním), pak se z toho ten preventivně střílející policista u soudu vždy nějak vymluví. Svým způsobem právem: tam kde je u každého druhého možno předpokládat že má v kapse kalhot či v kabelce uschovanou pistoli, tam není možno se divit že příslušníci policie žijí v pocitu neustálého vlastního ohrožení. A že se podle toho také chovají.

Takže nežli bychom i do českých luhů a hájů zavedli americký "Divoký západ", rozmysleme si raději napřed pořádně, co by to do země doopravdy přivedlo.