Veřejnost v České republice začala v posledních několika letech přijímat klimatickou změnu jako fakt. Zároveň si snad každý člověk, který se zajímá o obecné dění, uvědomuje, že tento jev ovlivňuje přírodu a krajinu celoplošně a dopadá na každého z nás. Průvodním jevem změny klimatu v posledních zhruba dvaceti letech jsou i vyšší teploty a větší rozkolísanost srážkových úhrnů ve vegetační době.

Jak na tyto změny reagovala příroda v Národním parku Podyjí? Oprávněně lze konstatovat, že toto území je vzhledem ke svému přírodnímu charakteru velmi stabilní a změna klimatu jeho přírodu příliš nemění. Naše individuální paměť je však v tomto ohledu velmi omezená a nespolehlivá, a proto bude vhodné připomenout si některá fakta.

Chráněné území v nejvyšší kategorii ochrany — národní park vznikl ve střední části toku Dyje mezi Vranovem nad Dyjí a Znojmem v roce 1991. Právě k první polovině devadesátých let se váže zřetelně sušší období vegetačních sezon, které vrcholilo odumíráním vzrostlých borovic lesních v porostech východní části národního parku. Stromy oslabené přísuškem tehdy dorazil lýkožrout vrcholkový.

V těchto lesích byly ale ve středním porostním patře připravené duby a lípy, které začaly velmi záhy nahrazovat již odeschlé borovice. Část odumřelého dřeva byla totiž vytěžena výběrným způsobem, nevznikla holoseč a les zde nadále existoval.

Příroda opět ukázala, jak rychle si dokáže poradit sama v případě, že les není určen k maximalizaci zisku z dřevní hmoty, ale pro sám fakt existence přírodě blízkého lesa. Tato místa zasažená předzvěstí klimatické změny již před pětadvaceti lety jsou dnes pokryta stabilními listnatými porosty, které současné sucho neohrožuje.

Smyslem a podstatou ochrany přírody v národních parcích mezinárodního významu je zachovat přírodu v její rozmanitosti se všemi procesy, které v ní samovolně probíhají. Na místech, kde již takové procesy převažují, je mohou správy národních parků pouze zkoumat a dokumentovat, nikoli však do nich zásadně vstupovat.

Sucho posledních let paradoxně působí v Národním parku Podyjí jako selekční faktor urychlující zánik nepůvodních jehličnatých porostů a návrat přírodě blízkých společenstev. Příroda si tak sama určí, jaká podoba lesní vegetace jí vyhovuje. Stromy tedy v národním parku odumírají, na čemž lze přehledně demonstrovat samoobnovnou sílu přírody.

Odumřelé dřevo navíc přirozeně hostí celou řadu druhů drobných organismů jako hub a bezobratlých, které v hospodářských lesích citelně chybí. Nedostatek odumřelého dřeva tam brzdí půdotvorbu, ochuzuje půdu o potřebné živiny a v důsledku způsobuje i nestabilitu porostů.

Lesnatost Národního parku Podyjí činí necelých 84 procent jeho rozlohy. Vedle lesa tu nalezneme i přírodně unikátní teplomilná vřesoviště, stepní lada, bohaté louky, drobné vodní plochy, ale též ornou půdu. Od vzniku národního parku se podařilo zatravnit především v jeho ochranném pásmu téměř 300 hektarů polí a zrekultivovat několik obecních skládek.

Pro mírnění dopadu klimatických změn je též velmi důležité navracet do zdejší krajiny strukturu, která byla poničena zejména při kolektivizaci zemědělství. V posledních letech se tak podařilo vysadit ve volné krajině více než 30 tisíc stromů, které jsou většinou součástí prvků územního systému ekologické stability.

K záchraně unikátních teplomilných trávníků byla obnovena pastva ovcí a koz, nedávno se k nim přidalo stádo koní starobylého plemene — exmoorský ponny. Na vhodných místech byly zbudovány mokřady a tůně, zřízení mnoha dalších se připravuje.

Příroda Národního parku Podyjí na klimatickou změnu reaguje, ale do podstaty změn není třeba zasahovat. Toto území je laboratoří přírody a již z podstaty věci v přírodě blízkých podmínkách škody nevznikají, příroda se pouze mění. Domnělé ztráty jsou spíše změnou a posunem k jinému stavu. Přejme tedy Národnímu parku Podyjí svobodnou budoucnost.