V Japonsku mají kromě sakurových květů rádi taky pořádek a řád. Když procházím turnikety v metru bez zaplacení, mám dojem že kluk v okýnku na kase prožívá zástavu srdce. Ke svému velkému údivu ale o pár dní později nacházím uprostřed téhle vypulírované země pravidel a zametených chodníků na jedné potemnělé zahradě hořet ve starém barelu oheň. Zapálili ho před více než padesáti lety studenti kjótské univerzity a daří se jim rozdmýchávat ho dodnes.

„Jestli nemáš peníze na ubytování, jdi se zeptat na kolej Jošida. Někdy tam nechávají přespávat lidi za tři sta jenů na noc,“ radí mi můj japonský mentor Masa a posílá mě na místo mně dosud neznámé. Tři sta jenů je cena téměř nicotná, běžně se v Japonsku platí mezi dvěma až pěti tisíci za noc.

„A po kom se mám ptát?“ zajímá mě. „Normálně, potkáš jednoho člověka, pak dalšího... Někdo s tebou mluvit bude, uvidíš,“ uklidňuje mě Masa.

V Japonsku jsem se ocitla souhrou nešťastných náhod a cítím se v něm trochu nejistá. Ačkoli běžně projíždím světem sem tam s hrstí mincí v kapse a bez obav přespávám, kde se dá — ať už v poli nebo za benzínkou —, tady nevím, co si můžu dovolit. Všude visí cedulky, co hlásají: „Neběhejte po schodech”, „Neběhejte do metra”, „Neběhejte nalevo” případně „Neběhejte” a vím, že do tohohle světa všudepřítomných psaných příkazů z podstaty nezapadám.

Proto mě místo, které se má tomuto cedulkovém ráji a řádu vymykat, ohromně zajímá. I kdyby jen cenou za postel.

Jak se rodil japonský Žižkov

S povrchními informacemi z nepříliš obsáhlého článku na internetovém serveru Japan Times a s několika instrukcemi od mého prvního japonského přítele, jsem se po dvouhodinovém blouděním Kjótem ocitla před jošidskými kolejemi. Že jsem našla, co jsem hledala, mi došlo okamžitě.

Na ulici před vchodem stály o plot opřené velké desky s nejrůznějšími nápisy v japonštině. Netušila jsem, co říkají, ale věděla jsem naprosto přesně, co znamenají.

Prošla jsem mezi nimi na zahradu plnou kol. Přes dvůr byla natažená šňůra s malými žárovkami, pod ní na polorozpadlém zahradním nábytku seděli kolem ohně lidé z různých koutů světa, kouřili cigarety a mluvili o politice. Chvilku mi trvalo než jsem si uvědomila, že jsem v Japonsku, a ne na žižkovské Klinice.

Kolej Jošida je výjimečná v mnoha směrech. Její příběh započal v padesátých letech minulého století, kdy se na půdě univerzity v Kjótu měla konat konference studentských svazů. Univerzita ji z politických důvodů zakázala, studenti ale vedení školy neuposlechli a akci zorganizovali oficiálním strukturám navzdory.

Nejvíce se v tomto projevu vzdoru angažovali elitní studenti, děti z „dobrých rodin“ z jošidské koleje. V průběhu nadcházejících let získávali postupně stále větší autonomii v rozhodovaní o záležitostech svého obydlí, až v roce 1969 odsunuli univerzitní zaměstnance z vlády nad kolejí úplně.

Z koleje „lepších dětí“ se stal symbol odporu proti autoritám, hierarchii i nerovnosti. Později studentská rada otevřela dveře i pokoje také chudým lidem, ženám či zahraničním studentům. To, jak vypadá život na koleji Jošida dnes, předčilo veškeré mé fantazie o tom, jak velké míry svobody lze v rámci instituce dosáhnout.