Evropa konce 19. a první poloviny 20. století byla kontinentem zdánlivě rozděleným do států, které svoje konflikty řešily propagandistickou konfrontací a válkami. Po první světové válce napsal poběžovický šlechtic Richard Coudenhove Kalergi svou knihu Panevropa, kterou vyzýval k řešení konfliktů integrací kontinentu. Formuloval k tomu principy politické i etické. Měl za to, že jinak vypukne další válka, což se ostatně také stalo.

V roce 1946 pak pronesl Winston Churchill v Curychu svůj slavný projev, kterým vyzval kontinent k integraci (Velkou Británii ke kontinentu nepočítal), a hlavně se snažil iniciovat partnerství mezi Francií a Německem. Obě země mají dlouhou historii válečných konfliktů, které se téměř vždy týkaly i sousedních zemí.

O rok později investovaly USA do takzvaného Marshallova plánu, který stabilizoval Evropu hospodářskými impulsy a (na rozdíl od Versailleského uspořádáni z roku 1919) zahrnoval Německo. Klement Gottwald tuto pomoc odmítl — to poukazuje na první rozdíl integračních podnětů v Německu a na české straně.

Logicky pak mírové snahy po brutální válce vedly k tomu, že integrace od roku 1949 začala Společenstvím uhlí a oceli, tedy komunitarizací zdrojů energie a surovin na produkci zbraní. Coudenhove Kalergi tehdy obdržel první cenu Karla Velikého v Cáchách. Po brutální válce rozpoutané nacisty si Německo této změny paradigmat začalo vážit.

V poválečné evropské integraci hrály roli i okupační mocnosti, hlavně USA. V roce 1956 vznikla v západním Německu Spolková centrála pro politické vzdělávání, která měla otevírat oči i starším lidem, kteří již nebyli oslovitelní školou. Tato instituce se o občanské vzdělávání stará dodnes.