Tak především: k a ž d ý člověk má svůj sen. Je to ta prazákladní danost či vlastnost, kterou člověka vybavila příroda (respektive evoluce): že při dosažení určitých cílů pociťuje stav libosti, blaženosti. A tento cíl, jeho dosažení, je pro něj tedy snem. Alespoň do té chvíle, než ho dosáhl. Kdyby člověk takovéto své sny neměl, ustrnul by ve svém vývoji na tom nejnižším ryze živočišném stupni.

Tento sen - to je pocit blaženosti v okamžiku plného splynutí s předmětem své touhy. Jak řečeno takovýto sen má každý - ale různí lidé tyto sny mají na různé úrovni vyspělosti.

Ta nejnižší úroveň je úroveň ryze materiální. Člověk má svůj sen o tom, že si pořídí nový automobil, nový televizor, nový dům. A dozajista pro nějakou chvíli může splněním tohoto snu prožívat určitý pocit osobní blaženosti. Ale - v naprosté většině případů se ukáže, že pocit blaženosti z takto ryze materiálních splněných snů má jenom velice krátký poločas rozpadu. A tak se toto vystřízlivění z vlastního snu většinou "řeší" tím, že se okamžitě vytvoří sen další, ze stejné kategorie: další či větší a dražší auto, luxusnější televizor, větší a honosnější dům. A tak dále a tak dále, až do smrti.

Pak jsou ovšem sny z kategorie méně materiální; je to sen o štěstí s jiným člověkem; v celém společenství lidí spojených společně sdílenou ideou; a na nejvyšší úrovni je to sen o blaženém splynutí s celý světem, s celým univerzem, s veškerým bytím.

Ty sny z té nejnižší, z té materiální kategorie - jak řečeno pocit blaženosti z jejich naplnění má obvykle jen značně krátké trvání, ale zato mají tu přednost, že jsou "realistické". Jsou hmotné, hmatatelné či jinak snadno uchopitelné; nikdo jejich reálnost nemůže popírat. Zatímco čím výše na oné stupnici, čím nemateriálnější jejich obsah - tím jsou neurčitější, chiméričtější. A nikdy nelze vyloučit, že natolik velkými sny mohou zůstávat právě jen proto, že nám nikdy nehrozí, že bychom se jejich naplnění kdy mohli doopravdy dočkat.

Své sny tedy mají všichni lidé; a zřejmě i všechny národy, nejenom Češi. Rozdíl ale asi bude v tom, jak se kdo dokáže pohybovat v tom napěťovém poli mezi sněním a realitou. Aby na straně jedné nepropadl profánnosti a přízemnosti reality ryze materiální; ale aby se na straně druhé neoddal planému snění o pocitu blaženosti z údajného splynutí s nejvyššími sférami imateriálními.

Není nijak jednoduché dokázat tady zachovat správnou a zdravou míru. Svědčí o tom nakonec i to, že i sám Havel, který Kunderovi vytýkal jeho sen o národní dějinné exkluzivitě, nakonec sám propadl svému vlastnímu snu o svobodné občanské společnosti s ušlechtilými kvalitami občana antické polis - aby nakonec musel zažít hořké vystřízlivění z tohoto snu.

Mimochodem: ten "individualismus bez individuality" je vynikající! ;-)

A co sen o zdravém světě? Je malý nebo velký? Je či není materiální?
Vždyť přece i dnes platí:
"Jedni jsou otroci,
druzí diktátoři
a všichni jsou choří..."

To s tím zdravím, to mi připomnělo svého času názorový rozpor mezi Sokratem a Aristotelem. Jednalo se o otázku, kde jsou nejvlastnější kořeny lidské mravnosti. A argumentovalo se tady právě lidským zdravím.

Přesněji řečeno, tento argument použil Sokrates. Sokratovi se jednalo o to nějakým způsobem vůbec dokázat, že pro člověka je mravné jednání lepší, výhodnější, přirozenější nežli jednání nemravné, egoistické.

A Sokrates tedy použil příměru se zdravím. Jeho argument byl ten: přece jenom naprostý bláhovec a blázen by vědomě a záměrně ničil, ruinoval své vlastní zdraví. A to samé co platí o zdraví našeho těla, to tedy musí platit i o zdraví naší duše. A - můžeme se snad domnívat, že mravně zkažená duše by mohla být duší zdravou? - Ovšemže nikoli; a z toho tedy Sokrates odvozuje argument a důkaz, že mravně čistá, zdravá duše je pro nás tou nejsamozřejmější přirozeností, a že se tedy musíme ze všech sil snažit tuto naši duši udržovat zdravou a mravnou.

Aristoteles ovšem zcela zásadně zavrhl tento Sokratův koncept přirozené mravnosti, jako nepřípustně idealistický, iluzorní (a tedy jakožto pouhý "sen"; sen o "zdravé duši"). Aristoteles - jakožto životní realista - poukázal na to, že běžný člověk se ke skutečně mravnému životu nikdy nepropracuje jenom sám ze sebe, ze své vlastní přirozenosti; nýbrž že je nutno ho k této mravnosti dovést, důslednou a dlouhodobou výchovou.

Takže v podání dvou velkých antických myslitelů tady máme jako na dlani podánu otázku mravnosti v celé její rozporuplnosti: ano, člověk by měl být mravný, a bylo by to naprosto k prospěchu jeho vlastní čisté duše; ale v reálném životě je tomu zcela jinak, dnes stejně tak jako před dvěma půl tisíci lety, jenom a čistě ze své přirozenosti se k mravnému životu přikloní a vypracuje jen velice málo jedinců z celého vzorku populace.

Čím je zapříčiněn tento rozpor? Vedle lidské nevědomosti a nedostatku vůle (jak známo lidé mnohými svými aktivitami ruinují i své zdraví čistě fyzické, natož pak to duševní, mravní) je zde ve hře ještě něco mnohem zásadnějšího.

Vraťme se k té záležitosti se zdravím. Sokrates argumentuje tím, že mravně dokonalá duše je zdravá duše, a že my tedy zcela přirozeným způsobem musíme o tu zdravou (mravnou) duši usilovat.

Jenže: výsledky výzkumu moderní evoluční teorie, etologie i psychologie nám bohužel sdělují zcela jednoznačně: egoistické jednání je zdravé. Prostě: vyplatí se. Z hlediska jednotlivce se - oproti všem Sokratovým předpokladům - jedná o chování zcela přirozené, a tedy "zdravé". Být egoistou má své zcela jednoznačné evoluční (a ovšem i bezprostředně osobní) výhody; a proto se to egoistické chování v evoluci stále ještě udržuje, a bude se nevyhnutelně udržovat i nadále.

Bylo by možno namítnout: proč se tedy vůbec ještě zdržujeme nějakou morálkou? Proč se ten egoismus neprosadil jako všeobecně platná a uznávaná maxima?

Odpověď zní: prostě z toho důvodu, že ta výhodnost egoismu má své hranice. Jeden prominentní evoluční biolog (Edward O. Wilson) to pregnantně formuloval takto: "V individuální oblasti egoismus vítězí nad altruismem; ale v oblasti společenské altruismus vítězí nad egoismem!"

A protože člověk je tvor jak individuální tak i společenský, tak se u něj nevyhnutelně projevují obě tyto evolučně platné komponenty jeho jednání. A tak se u něj sváří - a provždy bude svářet - jeho individuální egoismus s jeho pospolitým altruismem.

Sváří se to a svářet se to bude v každém jednotlivci samotném; ale především se to sváří a svářet bude mezi různými jednotlivci navzájem; protože některým příroda "namíchala" vyšší podíl toho egoismu, zatímco jiným zase vyšší podíl altruismu. A tito dva se nikdy nebudou moci plně shodnout; a nikdy se nebudou moci navzájem snést.

---------------------------------------------

S tímto vědomím (respektive věděním) se teď můžeme tedy vrátit k původní otázce: jak je to s tím snem o "zdravém světě"? Je to opravdu jenom sen, anebo má přece jenom nějakou realitu?

Z uvedeného jednoznačně vyplývá: tento sen se v plné, absolutní míře nikdy nepodaří naplnit. "Boží království" nikdy nepřijde; leda opravdu až v okamžiku definitivní zkázy celého lidstva. Říše všeobecného altruismu je principiálně nemožná; leda snad ryze genetickou manipulací, kdy bychom ze sebe všichni udělali mravence (jako že ani u nich ten všeobecný altruismus ve skutečnosti nefunguje).

Tento sen o dokonale altruistickém světě je tedy jenom snem, který vždy ztroskotá na holé realitě; ale zároveň je to sen, který my vždy znovu musíme snít. To proto, aby se ten egoismus nerozšířil nad míru evolučně zcela nezbytnou.

Platí tu analogicky vlastně přesně to samé, co kdysi prohlásil Jan Werich o boji s hloupostí: ten boj proti lidskému egoismu nikdy nemůžeme definitivně vyhrát; ale nikdy tento boj nesmíme vzdát.

Vy to podáváte tak, pane Poláčku, že egoismus je individuální, zatímco altruismus pospolitý. Jenomže tak jednoduché to není.
Já si na vysvětlenou vezmu zase úryvek z té vzpomínané Wolkerovy básně. On je totiž mým oblíbeným básníkem.
"Z fabrik a podkroví dělníci jdou,
tvrdost životů jejich padla jim do rukou... "
Atd. Dál je možné si to dohledat. Nebo domyslet.
Prostě se rozhodli jednat zdravě egoisticky - a přitom kolektivně čili pospolitě. Co k tomu řeknete?

Tak úplně to není, paní Hájková. Ten Wilson tvrdí toto: v individuální rovině egoismus (vposledku) z v í t ě z í nad altruismem, zatímco v kolektivní rovině je tomu naopak.

Tito etologové a evoluční biologové se samozřejmě zabývají obecnými zákonitostmi, ne (obvykle) každým jednotlivým případem. V těch jednotlivostech samozřejmě mohou být odchylky. Je samozřejmě naprosto dobře možné, že ten či onen egoista i individuálně ztroskotá, právě na svém egoismu. A stejně tak se může tu a tam prosadit i komunita egoistů, pokud dokáží alespoň v základní míře kooperovat (například nějaký bojovný, agresivní kmen, který úspěšně expanduje na úkor svých mírumilovnějších sousedů).

To všechno - tedy ten poměr egoismu a altruismu - jsou jenom obecné tendence, které se prosazují (respektive ukazují) až v širším kontextu a v delším časovém horizontu.

A stejně tak není možno se na věc dívat tak, že v těch komunitách by vládl jenom a pouze ten princip altruismu. Protože i ty komunity se samozřejmě skládají z jednotlivců, kteří v sobě zase nevyhnutelně nesou ten moment egoismu.

Takže celkově by bylo zřejmě moci říci, že optimálním stavem je z d r a v ý poměr altruismu a egoismu.

Zajímavý příspěvek k této zásadní otázce přidávají autoři knihy "Jak se dělá evoluce". Oni napřed popisují mechanismus vzájemného soupeření různých genů o dominanci v procesu reprodukce. Ten problém v tomto procesu je: jednotlivé geny by se vůči sobě (tj. vůči buňkám v kterých jsou obsaženy) chovat navzájem agresivně. Důvod je celkem přirozený: každý gen v prvé řadě musí "hledět" na to, aby udržel, uchoval sám sebe; a všechno cizí je přinejmenším podezřelé, jako eventuální konkurent. Příroda tento problém vyřešila tak, že díky složitému mechanismu opakovaného dělení původní (dejme tomu otcovské) buňky onen potenciálně agresivní gen vůbec "neví", které ostatní buňky jsou cizí, a které jsou vlastně "on sám", to jest obsahují sekvence jeho vlastní genetické informace.

Autoři oné knihy pak tuto záležitost, kdy nejvlastnějším zdrojem mírumilovnosti je holý nedostatek informací, zobecňují respektive extrapolují i na oblast sociální. A jako velice názorný příklad působení tohoto principu (který ostatně nese pojmenování "Mendelův démon") si vybrali společenství hutteritů.

Společenství hutteritů (po dlouhé dějinné anabázi přes Moravu, Balkán a Rusko dnes žijící jenom v severní Americe) po svých zkušenostech z minulosti dospělo k poznatku, že jejich komunity nesmějí překročit určitý počet, aby v nich nezačaly vznikat spory o majetek. (Oni totiž žijí ve striktně pospolité, starokřesťansko-komunistické majetkové komunitě.) Takže když určitá komunita přesáhne počet členů 120, tak se poté rozdělí na dvě části, a jedna část (určená losem, ovšem za Božího dohledu a požehnání) se vystěhuje a založí komunitu novou. Ovšem ještě předtím - a to sice společnou prací! - zřídí materiální základnu pro tu novou komunitu. Čili zakoupí pozemky, postaví dvůr, hospodářská a jiná stavení. Všechno tedy na základě naprosté solidarity.

Autoři oné knihy o evoluci tvrdí, že takováto altruistická nesobeckost je možná právě jenom proto, že až do posledního okamžiku nikdo z členů původní komunity n e v í, jestli zrovna on se postěhuje do té nové, anebo zůstane v té staré. Takže neví, jestli při zřizování té nové komunity pracuje na cizím, anebo ale na svém.

A autoři k tomu ještě připojují: ano, takovýmto způsobem je skutečně možno zřídit extrémně mírumilovné komunity. Ovšem - tato naprostá mírnost má také svou druhou stránku: "Není divu, že hutterité jsou proslulí svou excesivní mírumilovností, když nemají, oč by individuálně usilovali; ve spravedlivé společnosti pochopitelně prudce klesá nejen agresivita, ale i motivace vůbec něco dělat (asi nebude náhodou, že nikdo nezná žádného slavného hutteritu, snad s výjimkou Jakoba Huttera samého, který se ovšem proslavil toliko tím, že založil hutterity a pak byl upálen)."

Autoři knihy (s určitou mírou nonšalantního cynismu) tedy tvrdí: ano, naprosto spravedlivá a mírumilovná společnost je za určitých okolností v zásadě možná; ale odvrácenou stránkou této totální mírumilovnosti je víceméně naprostá ztráta osobní agility, a tedy i tvůrčí invence. Opačně řečeno: skutečná tvůrčí invence je nevyhnutelně spojená s osobní iniciativou, ale i s osobním - a tedy přinejmenším latentně egoistickým - zájmem individua.

Nakonec tedy máme jenom takovouto volbu: buďto pospolitost naprosto rovnostářskou, spravedlivou a mírumilovnou, ale naprosto pasivní a stagnující - anebo ale máme společnost kreativní, rozvíjející, hledající nové cesty, nové horizonty; ale takováto aktivní společnost je opět neoddělitelná od alespoň určité základní míry osobního egoismu. A tedy vzájemných konfliktů a střetů.

Je dost dobře možné, že autoři oné publikace celou záležitost příliš zjednodušují, když za vším vidí jenom nedostatek informace (o osobní výhodnosti vlastního konání). Ale při pohledu na historii i současný stav těchto mírumilovných, nekonfliktních komunit (které by mimochodem tímto svým charakterem plně odpovídaly ideálu pana Pospíšila) - tak při bližším pohledu se opravdu ukáže, že tento model naráží na velice zásadní překážky.

Za prvé je tady už ten jejich základní identifikační znak, totiž "buněčné dělení" po dosažení limitu 120 členů. Jak už bylo řečeno, dodržování tohoto limitu má své zcela reálné důvody: ukázalo se totiž v minulosti, že jakmile je tento limit překročen, začne docházet ke sporům o majetek. Jinak řečeno: tuto naprostou majetkovou pospolitost ("komunismus") je možno udržet jenom v početně omezených, malých společenstvích. Ukazuje se tedy zcela jednoznačně, že tento model je naprosto nepoužitelný pro velké společnosti či pospolitosti s mnoha členy, kde už není možná bezprostřední, osobní kontrola každého z členů.

Za druhé: jak už vyplývá z předešlého, tyto komunity hutteritů mají fakticky charakter sekty. Všichni členové jsou plně podřízeni předem přijatému cíli, nějaké individuální názory se zde netrpí. (Mimochodem o tom, kdo s kým smí uzavřít sňatek, rozhodují výhradně představení obce.)

Dále: tyto komunity jsou vlastně čistě agrární. Jestliže na počátku (na Moravě, v 16. století) bylo mezi nimi mnoho například lékařů či jinak vysoce kvalifikovaných specialistů, dnes (až na výjimky) buďto vykonávají jenom polní práce, anebo jednoduchá řemesla spojená s těmi polními pracemi či základními potřebami komunity. Školní vzdělání trvá sedm let - a pak je konec. Začne se pracovat.

Takže takové jsou základní problémy s tím, kdybychom chtěli zřídit zcela rovnostářskou, spravedlivou a mírumilovnou společnost. Jak řečeno není to principiálně nemožné; ale je to spojeno za prvé s naprostou stagnací, ztrátou kreativity - a za druhé je to nevyhnutelně doprovázeno totalitní kontrolou nad každým jednotlivcem.

Hutterité patří mezi křesťanské komunitní skupiny, podobně jako amishové. Myslím, že problém je v tom, že zcela odmítají (technické) vymoženosti civilizace.
Jinak platí, že mimořádné schopnosti jedince nemusí být neslučitelné s komunitním životem. Opět mohu vzpomenout geniálního Jana Ámose Komenského, člena Jednoty bratrské.
Když už byl v exilu, v Anglii mu svého času udělali nabídku, aby se tam přestěhoval s celou rodinou. Komenský se o podrobnostech nabídky a také o své odpovědi na ni zmiňuje ve svém životopise:
"Odpověděl jsem, že nejsem svým pánem, poněvadž jsem z té církve, v níž nikdo nerozhoduje o sobě sám; že bude třeba, abych se poradil s sebou samým i se svými".
Tuto větu jsem si zapamatovala a zpětně našla, protože na některé věci mám taky dobrou paměť a umím vyhledávat, podobně jako pan Kolařík.

Máte pravdu, pane Poláčku, jen byste neměl zkoumat hutterity, ale mondragonská družstva.

Ještě jednou, pane Pospíšile: ani já, ale ani Vy nevíme, jak to v těch mondragorských družstvech s k u t e č n ě vypadá, jaké jsou tam s k u t e č n é mezilidské, řídící a rozhodovací vztahy. Takže dokud o tom nic konkrétního nevíme, tak se tím prosím přestaňte pořád ohánět. Je v každém případě celá řada indicií pro to, že ve skutečnosti ty vztahy tam nejsou tak růžové, jak by se podle čisté teorie zdálo.

Ale jistě, paní Hájková, sám jsem napsal že i u těch hutteritů p ů v o d n ě byly výrazné osobnosti, vzdělaní specialisté. Takže to s tím Komenským není žádná výjimka. Ale zdá se, že postupem času skutečně ten skupinově-stádní princip čím dál tím vytlačuje ten moment individuality, osobnosti.

Sám jsem na to svého času poukázal ve spojitosti s židovskými kibucy; konkrétně na jeden případ, kdy v jednom takovém kibucu byl zřejmě nadaný mladý programátor. Ten vytvořil nějaký projekt, který tomu kibucu přinesl milióny; jenže ten tvůrce pak zjistil, že on sám z toho nemá naprosto nic. Celý výtěžek "spolkl" víceméně anonymní kolektiv.

Důsledek této životní zkušenosti byl celkem nabíledni: onen nadaný programátor z kibucu vystoupil, založil vlastní firmu, a dnes je milionářem.

Nechci tvrdit že je to tak dobře, ani že on je teď skutečně šťastnější; ale tady jde o to, že ten "totální" kolektivismus se konec konců skutečně nesnáší s individualismem, a tedy ani s osobní kreativitou jednotlivce. Kreativní je nakonec vždycky ten či onen konkrétní jednotlivec, to se nedá nic dělat.

Komenský přece nestál u zrodu Jednoty bratrské, nýbrž na jejím konci, který si v žádném případě nepřál. Ale je pravda, že by Komenský možná vůbec nebyl slavný, kdyby nepřišla Bílá hora, jak píše Václav.
Pane Poláčku, vy navždy zůstanete u své neřešitelné dichotomie egoismus x altruismus, a nikdy nepochopíte, co to je, když Duch svatý mluví ústy proroků.
Jsou podle vás proroci altruisté nebo egoisté? Jsou kolektivisté nebo individualisté?