Bílá média padla. Oslavy ale nejsou zcela na místě
Jan KašpárekSeznamy ideových nepřátel White media po letech zmizely z internetu. Jejich názory se v periferii veřejné sféry však mezitím staly normou a míří i do hlavního proudu. Co s tím?
Americká společnost DreamHost, LLC, zablokovala 8. ledna na základě podnětu Úřadu pro ochranu osobních údajů neonacistický portál White-Media.info. Stalo se tak po řadě neúspěšných pokusů českých úřadů o zrušení webu, který zveřejňováním seznamů politických oponentů i otevřeně proklamovaným rasismem setrvale porušoval evropské zákony posledních přibližně devět let.
Fungování „Bílých médií“ umožňovala velmi široká interpretace svobody slova fungující ve Spojených státech amerických, do níž se neonacisté velebící svého času třeba Anderse Breivika vešli. Co si o — alespoň prozatímním — zániku svého projektu myslí jeho pravděpodobný původce Igor Mižák, slovenský neonacista a emigrant pracující momentálně zřejmě v Austrálii, nezjistíme. S trochou invence se ale můžeme pokusit vyhodnotit, co konec zřejmě nejznámějšího českojazyčného krajně pravicového webu znamená.
Největší levicová seznamka
„Ty vole, kde teď mám hledat kontakty na levičácký kámoše?“ směje se kamarád pyšnící se až do osmého ledna tohoto roku poněkud urážlivým medailonkem v neonacistických seznamech ideových nepřátel poté, co se dovídá o konci Bílých médií. A podobně reaguje prakticky kdokoli z prostředí autonomní levice, s kým se o tématu dám do řeči.
Pochybná proslulost Mižákova projektu totiž stála právě na shromažďování a zveřejňování osobních údajů antifašistů bez ohledu na konkrétní politickou příslušnost. Bylo to shromažďování rozsáhlé a drzé, nicméně stejně tak v řadě míst děravé a komicky nepřesné. Zatímco u někoho neonacisté zveřejnili datum narození či adresu, u jiného nezískali ani fotku, či dokonce ani pravé jméno. Současně bylo pozoruhodné, že v seznamech o stovkách položek figurovali zcela neznámí a neaktivní lidé, i když zároveň chyběli někteří elitní levicoví aktivisté.