Do jaké míry se rozhodujeme samostatně? Obvykle si namlouváme, že si sami určujeme směr svého života. Ale je tomu skutečně tak? Kdyby kdokoli z nás žil před pěti sty lety, jeho pohled na svět a rozhodnutí, která z něj vyplývají, by byly naprosto odlišné. Naši mysl formuje společenské prostředí, zejména systém toho, v co věříme, který do nás vkládají držitelé moci. Dříve to byli králové, aristokraté a teologové, dnes jsou to korporace, miliardáři a média.

Lidé jsou svrchovaně sociální savci a jako takoví do sebe absorbují etické a intelektuální podněty jako houba. My všichni do sebe podvědomě nasáváme vlivy, které nás obklopují, ať už ty dobré, nebo ty špatné. Dokonce sama myšlenka, že bychom mohli sami formovat svou mysl, je převzatá a většině lidí před půl tisíciletím by byla naprosto cizí. Tím nechci říct, že bychom neměli vůbec žádnou kapacitu nezávisle myslet. Abychom ji však mohli uplatňovat, musíme — vědomě a s velkým úsilím — plavat proti společenskému proudu, který nás unáší, povětšinou bez našeho vědomí.

Opravdu jsme tedy, přestože jsme značně formováni společenským prostředím, schopni kontrolovat svá každodenní drobná rozhodnutí? Někdy. Možná. Ale i tady podléháme nepřetržitému ovlivňování, kterého jsme si částečně vědomi, určitou část z něj ale nevnímáme. A existuje jedno velké odvětví, které se snaží rozhodovat za nás. Jeho techniky jsou rok od roku sofistikovanější, založené na nejnovějších poznatcích v oboru neurověd a psychologie. Toto odvětví se nazývá reklama.

Na toto téma vycházejí každý měsíc knihy s názvy typu Jazyk přesvědčování: jak přesvědčit kohokoli kdekoli a kdykoli za pomoci neuromarketingu. Jakkoli bezpochyby řada z nich představuje jen nafouklou bublinu, přesto popisují disciplínu, která se rychle usazuje v našich myslích a činí tak nezávislé myšlení ještě obtížnějším. Čím dál sofistikovanější reklama se spojuje s digitálními technologiemi, které byly vytvořeny proto, abychom nemuseli vynakládat aktivitu.