Na jednom z nejznámějších brněnských náměstí se minulý týden uhnízdila bizarní expozice. Zastupitelé zde pod krycím názvem Letní výstava aut povolili firmě Mototechna prodejnu ojetých vozidel. Když si tady chtějí na chvíli oddechnout lidé, kteří sem dokličkují z auty přeplněných okolních ulic, mají smůlu. Na jindy klidném a zeleném náměstí musí nyní uhýbat asi dvacítce ojetin.

Hodně lidí nad tím kroutí hlavami. Zdá se, že ne každý je nadšený, že se atmosféra Jižního centra přenesla přímo do srdce města. Asi je nepotěšilo, že se autobazar tento týden přesunul na náměstí Svobody, a na parkoviště se tak proměnilo samotné jádro pěší zóny.

↗

Město, které chce dávat ve veřejném prostoru přednost lidem před prezentací firem, a prezentace dvacítky ojetin v městském parku či ve středu pěší zóny nejdou příliš dohromady. Foto B. Bakošová

Brňané za takovéto letní překvapení vděčí dohodě turistického informačního centra s firmou, která štědře podpořila výstavbu makety Německého domu. Ta byla symbolem festivalu Meeting Brno. Město se firmě na oplátku odvděčilo zápůjčkou dvou exponovaných náměstí. Obyvatelé, kteří se ocitnou na této nevkusné výstavě, pociťují zvláštní typ ponížení. Každému totiž musí při rozjímání mezi auty dojít, že jejich blaho šlo při této dohodě stranou.

Lešení, neideální řešení

Festival Meeting Brno, jenž proběhl v druhé polovině května, svým programem především připomínal multikulturní historii města a zaměřil se na dnešní soužití různých menšin a migraci. Zejména při současném nárůstu xenofobie jsou to citlivá témata, u jejichž prezentace je nutná jistá obezřetnost a důraz na srozumitelnost pro širokou veřejnost.

Symbolem festivalu se stala instalace architektů Chybíka a Krištofa na Moravském náměstí, kteří pomocí lešenářských trubek zhmotnili v plném objemu zbořenou budovu Německého domu, před válkou centrum brněnských Němců.

Koncepce je to svou symbolikou hezká. Pojďme se na ni podívat jako na něco, co je zasazené do veřejného prostoru Moravského náměstí. Přemýšlejme, jak se změnila jeho funkce, co instalace přinesla pro lidi procházející parkem. Monumentálnost konstrukce totiž znamenala mnohá omezení. Jejich vrcholem je pak autobazar v prostorách parku.

Lidé si prošli první zatěžkávací zkouškou ještě před zahájením festivalu. Kvůli výstavbě makety domu byl na pár týdnů uzavřen průchod náměstím a oplocenou plochu bylo možno obejít pouze po trávě, což je pro méně mobilní lidi nebo v případě špatného počasí skutečně problém. Už tehdy pro mě tento přístup naznačoval jistou ignoranci města k potřebám lidí, tolik známou z minulosti.

Ani teď, když moderní připomínka Německého domu stojí, to ale veřejný prostor příliš nepozvedlo. Průchod přes park není bezbariérový, vozíčkáři, rodiče s kočárky a cyklisté musejí překonávat schůdek na dřevěné pódium pod lešením. Na ty, kteří si chtějí poslechnout koncert nebo si dát pivo na zahrádce, praží po celou dobu slunce. A ti, kteří se chtějí dozvědět víc o konceptu instalace nebo historických událostech na Moravském náměstí, musí číst z tabulí umístěných z nějakého nejasného důvodu na zemi.

Každá další návštěva tohoto prostoru mě proto utvrzuje v dojmu, že se autorům nepodařilo tak citlivé téma, jakým je soužití Němců a Čechů, tlumočit s dostatečnou empatií a pokorou k veřejnému prostoru i k jeho uživatelům. I když další program ve formě procházek, diskusí nebo koncertů dobře naplňoval obsah festivalu, velikost instalace mohla v mnohých oprávněně vzbuzovat rozčarování a pocit omezené svobody ve veřejném prostoru.

Tento pocit mohl ještě posilovat xenofobní nálady v příspěvcích pod články o festivalu, v nichž jsou brněnští Němci vykreslováni jako zrádci, kteří si takovouto pozornost jednoduše nezaslouží.

K pozitivní prezentaci festivalu tedy podle mě instalace příliš nepomohla, avšak otevřela otázku, jak do veřejného prostoru instalovat umělecké objekty a zachovat přitom spravedlivost a přístupnost veřejného prostoru pro všechny — kolemjdoucí i návštěvníky akcí. Jakou hranici by spolupráce města s privátním sektorem při sponzoringu veřejných akcí neměla překročit? Kolik reklamy město unese, a má vůbec reklama ve veřejném prostoru co dělat?

Místo paktů regulace

Rozpaky nad postupem města zesílí ve chvíli, kdy se odhalí, že konstrukci chybí stavební povolení a za její existencí stojí zcela neadekvátní protislužba — autobazar na náměstí. Na tuto dohodu navíc kývlo Žít Brno, které dlouhodobě usiluje o pravý opak — zlepšení parkovací politiky a zkvalitňování veřejného prostoru.

Samo hnutí v minulosti ostře kritizovalo tehdejší radnici za podobné spolčování města a firem. Dnes jim ale podle vyjádření na sociálních sítích nedochází, co takový zásah způsobuje, ať už symbolicky, nebo fakticky.

Ať už považujeme připomínku Německého domu za zdařilou, nebo nikoliv, cena za ni je jednoduše nepřiměřeně vysoká. Pokud si chce Brno budovat image atraktivního a progresivního města, nemělo by firmy pouštět do veřejného prostoru tak snadno.

Chápeme-li veřejný prostor jako prostor demokratický, jako příležitost k setkávání různých skupin lidí, jako místo, které má sloužit primárně obyvatelům, jistý návod existuje. Jakákoliv reklama je v takovém případě považována za vetřelce, který nás bez souhlasu nutí konzumovat komerční nabídky. Podporuje v nás touhu nakupovat místo užívat si veřejný prostor jako místo odpočinku a sdílených aktivit. Vědomí ztráty takového prostoru musí doprovázet rozhodování o umístění nové reklamní plochy nebo povolení záboru pro propagaci soukromých firem.

Reklama ve veřejném prostoru je o to horší, že ji nelze jednoduše vypnout jako televizi nebo vyhodit jako leták. Při procházení městem se s ní musíte jednoduše smířit. Všudypřítomnost komerčních značek a log nám jasně sděluje, že jsme tady jenom proto, abychom konzumovali.

I následkem toho se produkty pokoutně vkrádají do našeho přemýšlení a konverzací. Pokud nechceme přijmout takto zploštěnou roli ve veřejném prostoru, musíme požadovat omezovaní reklam v ulicích. A politici si musí uvědomit, že podobně jako regulují různé typy využívání veřejných prostor, by měli regulovat i přítomnost reklam.

Požadovat méně agresivní, reklamou neznečištěný veřejný prostor, v němž vynikne identita místa, se může jevit jako radikální myšlenka. Řada měst se už ale tímto směrem vydala — Paříž, São Paulo, Čennaí nebo New York již v různé míře reklamní plochy regulují. Ve francouzském Grenoblu reklamu z veřejného prostoru vykázali zcela, na její místo sázejí stromy a nechávají prostor pro prezentaci aktivit místních komunit.

Brno alespoň částečně ví, že bujná reklama je problém. Městská část Brno-střed například chystá manuál pro boj s vizuálním smogem. Zbavit se reklam, nebo je alespoň omezit, však představuje tvrdší oříšek, jak ukazuje i praxe zahraničních měst.

Odstraňování nelegálních billboardů bylo prvním krokem současné radnice, jenž naznačoval, že lidé mají ve veřejném prostoru před prezentací firem přednost. Autobazar na centrálních náměstích znamená v tomto ohledu dva kroky zpátky. Že za to Brňané dostali porci kulturního zážitku, tento regres nevykoupí.