Naproti domu mých rodičů opravují křižovatku a součástí té modernizace je i umístění tří obrovských stojanů na reklamní billboardy. Skutečně, na rohu u tenisových kurtů jsou hned tři, tak gigantické, že k jejich postavení je třeba stavební firmy a k výměně reklamní plochy musí přijet jeřáb a několik dělníků. Další takové panely se vztyčily u krčské nemocnice a přibývají po celou cestu nahoru do sídliště, kde bydlím. Staly se mi zosobněním rozporu, v němž poslední dobou žijeme a který podle mě dokumentuje, jak málo vážně bereme problémy společnosti. Mám na mysli lepší hospodaření.

V těchto dnech se projednává státní rozpočet, slovo úspory se skloňuje ve všech pádech a sdělovacích prostředcích, slovo deficit je běžné jako počasí, pokud jde o slovesa, nejčastěji čteme snižovat — řekla bych, že dokonce častěji než šetřit. Nejkřiklavějším opatřením je snížení peněžité pomoci v mateřství v rámci tzv. „Janotova úsporného balíčku“. Celkem to vypadá, že státní dluh budou muset vyrovnat zejména ti chudší a potřební a státní pokladnu naplní zejména zaměstnanci, o jejichž příjmech je dokonalý přehled a vymahatelné jsou bez problémů. Takový je trest za zaměstnaneckou i občanskou loajalitu, za jiné než soukromé angažmá. S tím sice nesouhlasím, ale celkem tomu rozumím. Co mi vrtá hlavou, je ta reklama.

Na největším billboardu u křižovatky před rodičovským domem je momentálně reklama na becherovku. Předtím tam byla reklama na film Hanebný parchanti. Vedle je inzerce na nové byty někde na okraji Prahy. Na obzoru se tyčí nové paláce firmy O2 — a nepřeháním, je to několik budov, které zaplnily celý horizont, na střechách se jim tyčí umělý lesík. A aby jejich přítomnosti nebylo málo, na billboardu jsou nalepeny stupidní gumové kachničky pod Karlovým mostem, které nabízejí jakési odměny.

Žádná z inzerujících firem o svém výrobku nepodává žádné podstatné informace — becherovka to přece nemá zapotřebí, developeři mají svoje realitky, filmová distribuce má svoje informační kanály v rámci kulturních přehledů v kdejakém periodiku — včetně internetu. A reklama O2 je vůbec záhadná, nepochopila jsem, co se nám nabízí. Celé té velkoplošné reklamě jde pouze o to, jak utratit peníze, snížit zisk, neplatit daně. Ošidit veřejný rozpočet.

Ten největší billboard je osvětlen čtyřmi halogenovými žárovkami, které od čtyř hodin odpoledne (adventní dny jsou krátké) svítí do oken obývacího pokoje mých rodičů. Kdykoliv někdo z nich otevře okno, ucítí přímý náraz reklamy. Nevím, čí je pozemek, řekla bych, že města, ale lidí, kteří v okolí bydlí, tedy i mých rodičů, se nikdo neptal, jestli si něco takového do svého zorného pole přejí, jestli to tam strpí. A také jim nikdo neřekl, co se z toho pořídí.

Halogenová světla produkují tak silný světelný smog, že je to proti hygienickým normám. Až na jaře vypukne volební kampaň, děsím se pomyšlení, že na billboardu se objeví tváře politiků a moji staří rodiče se na ně budou muset každý den dívat. Myslím, že pak nepůjdou k volbám. Jakým právem tohle někdo lidem dělá? Neměl by se ministr Janota, kterého média oslavují, podívat na to, kolik peněz, zbytečně utracených za reklamu, by se mohlo a mělo vybrat na daních?

Jak to, že se v denním tisku stále moralizuje o zneužívání sociálních dávek (nevím, jak se dá zneužít mateřská), a nijak se nekritizuje krácení daní na zbytečné investice a reklamu? Rozšiřování reklamních prvků ve městě, kde dopravní podnik hrozí stávkou, je jednoduše nemrav.

Příjmy z reklamy a inzerátů v tištěných médiích slouží k financování těch tiskovin, které, když to nahlédneme pozitivně, mohou šířit i závažné a užitečné informace. Nebo bavit — úroveň a vkus teď nehodnotím. Reklama v soukromých televizích a rádiích financuje vysílání — nemusí se nám všem líbit, ale něco se tím vytváří, zaměstnávají se lidé, v lepších případech se i zprostředkovávají informace, ba dokonce myšlenky.

Noviny můžu nečíst, nekoupit, televizi a rádio nesledovat. Reklama na velkoplošných stojanech však působí zcela bez ohledu na vůli lidí. Zabetonovává prostor, staví neestetické pilíře, zbytečně svítí, rozptyluje řidiče, otravuje nás, kteří jsme nuceni se nedobrovolně dívat na něco, co jsme si nevybrali, obtěžuje ty, kteří procházejí nebo projíždějí kolem. Kromě toho ponižuje nemajetné, postižené krizí, kterou nezpůsobili, kteří si nic z toho, co se tu nabízí, nemohou pořídit, nebo je ruinuje polopravdami o výhodnosti nabízených věcí, ale hlavně: tato veskrze negativní, přirozenému životu města i člověka nepřátelská, pyšná a panovačná zařízení požírají prostředky, které by měly plynout do veřejného rozpočtu.

Čekám, kdy ministr Janota nebo některý jiný ministr financí přijde s návrhem zvláštní sazby daně za reklamu. Nebo s nařízením, že stejně vysoká částka, jakou podnikatel vydá za reklamu, musí být odvedena veřejně prospěšné instituci: její název by pak musel být na reklamě uveden.

Už mám toho nedostatku slušnosti a dobrého vkusu ze strany našich finančníků dost. Sotva se do nás přestalo pálit, že zneužíváme lékařskou péči, už zase slyšíme, jak zneužíváme sociální dávky. Stát hlásí, že méně vybere, než vyplatí — a čí je to problém? Kdy který podnik naposledy založil veřejně prospěšnou instituci, vyhlásil stipendia, zaplatil umělecký projekt nebo trvalou dotací podpořil péči o nemocné, staré, umírající, podpořil výchovné a poznávací aktivity, vlastivědné bádání, kulturu?

Žijeme ve světě, v němž platí jenom materiální statky, a proto si i vzdělaní boháči bez uzardění koupí další terénní automobil nebo nahradí vloni nový počítač letos novým, postaví si dům na ostrově v Pacifiku a druhý na Novém Zélandě, nakoupí obrazy pro svá sídla a pozemky pro golfová hřiště, ale nikoho ani nehne dávat peníze na něco duchovního a už vůbec ne veřejného. Z toho přece není žádný efekt.

Společenský takt, dobrý vkus, sounáležitost a pocit závazku a odpovědnosti za to, že se mi vede dobře, zatímco bližní se sotva drží nad vodou, efektní nejsou. Otočit společenským vědomím je úkolem moderní politiky — a pokud toho není schopna, nemá perspektivu. Začít by mohli naši volení zástupci na magistrátech tím, že reklamním společnostem umístění jejich billboardů neumožní.