Stejný obal, stejný název, jiný obsah. Tak nějak začínaly tento týden zprávy o posledním výzkumu ministerstva zemědělství. Ve visegrádských zemích, Německu a Rakousku nakoupili autoři výzkumu jednadvacet výrobků a osmnáct z nich se ve svém složení lišilo. Očekávaně zpravidla v neprospěch zákazníků v nových členských zemí Unie.

Firmy přišly s obvyklými odpověďmi: Zákazníci jsou s našimi výrobky spokojení. Lidé v České republice a v Německu perou při jiné teplotě, takže potřebují jiné složení prášku. A tak dále. A tak podobně. Jako obvykle ale tak, že jejich vysvětlení věří asi jen bájný kapitalismus.

Marian Jurečka navázal na opakované testy výrobků z různých zemí, jak je iniciovala sociálně demokratická europoslankyně Olga Sehnalová v letech 2012 a 2015. Výsledky, které pro ni stejně jako pro Jurečku zpracovala v Praze Vysoká škola chemicko-technologická, dopadly obdobně. Jurečkův výzkum v českém prostředí testoval nejen potraviny, ale třeba právě i prací prášky. Když bude chtít, bude moci na tento výzkum navázat vláda jmenovaná po říjnových volbách.

↗

Abychom mohli relevantně předkládat evropské politice své problémy, potřebujeme, aby o nás onen Západ věděl víc, než že od nás pocházel Havel. Repro DR

Olga Sehnalová pak v mezičase v Evropském parlamentu připravila a dojednala „nařízení o spolupráci dozorových orgánů v oblasti ochrany spotřebitele“. Pokud ho europoslanci na podzim schválí, mělo by začít platit za dva roky. Kromě jiného by tak díky práci Olgy Sehnalové mohly dozorové orgány provádět nákupy pod skrytou identitou. Mohly by snáze spolupracovat na případě přeshraničního porušování pravidel. A v případě podezření na rozsáhlé poškozování spotřebitelů napříč Unií by mohlo dojít ke stejnému průzkumu jako iniciovala v minulosti Sehnalová a tento týden Jurečka ve všech unijních státech. Právní možnosti tedy porostou a tlak národních států proti nadnárodním firmám bude snad z evropské úrovně v budoucnu účinnější.

S projednávaným nařízením ostatně souvisí i zpráva, že více než třetina evropských internetových obchodů porušuje platnou legislativu. Zdaleka tedy nejde jen o ochranu práv českých spotřebitelů prát ve stejném prášku na praní, v jakém perou Rakušané, anebo jíst stejný lančmít. Jde i o ochranu všech Evropanů při nákupu oblečení, knih, elektroniky nebo dovolených. To všechno dnes leckdo zcela samozřejmě pořizuje jen na internetu.

Jídlo známe, kdo zná nás

Debata o nerovnostech v Evropě u nás ovšem snadno sklouzává k naříkání nad přehlíživostí západních států. Nemají nás rády. Nutí nám teroristy. Nebaví se s námi, když nevíme, co chceme.

Za oponou mediální hry zůstává, že vzájemně něco tušíme o svém jídle anebo památkách. A Zápaďáci si umějí objednat s různým přízvukem „pivo“ a „knedlík“ a zeptat se na tramvaj na Pražský hrad. A našinec si dá někdy ve Francii šneka a dříve či později najde Eiffelovku nebo Notre Dame. Což je ve stereotypu v obou případech turistická znalost, která nezavazuje k ničemu.

Lidé, kteří dnes dlouhodobě pracují v cizině v různých call-centrech, jako třeba Španělé v těch v Polsku, anebo sbírají jahody v Anglii, jako Češi nebo Poláci, zase nejsou — přinejmenším dnes ne — těmi elitami, které by rozhodovaly o vztazích mezi zeměmi a v celé Unii. Zavazovat si celé země nejde bez vlastního rozhodnutí a bez řady cílevědomých kroků. A nejde to bez angažmá dnešních a budoucích elit kulturních, politických, ekonomických nebo akademických.

Pro nás to znamená především rozvíjet výuku jazyků — z veřejných peněz a ve všech generacích. A podporovat lidi ve studiu na zahraničních školách a v ambicích pracovat v zahraničních institucích všeho druhu. V krajských volbách alespoň sociální demokracie chtěla obnovit „stipendia a cíleně podporovat ambice mladých vzdělávat se doma i v zahraničí“.

V programech pro celostátní volby by se jistě mohla objevit domácí podpora erasmovských studentů. Pokud dnes na zahraniční školy vyjíždí zpravidla na půl roku jen osm tisíc studentů ročně a dostávají s sebou ani ne osm tisíc korun, je tu velký prostor pro angažmá státu otevřený.

A o kvalitu potravin jde samozřejmě pořád. Abychom totiž mohli relevantně předkládat evropské politice své problémy nejen pílí jednotlivých europoslankyň, potřebujeme, aby o nás onen občas trochu mytický Západ věděl víc, než že od nás pocházejí Havel s Kunderou a sem tam nějaký ten fotbalista.