Poměry v České republice aktuálně odpovídají relativní stabilizaci hospodářství, i když politicky je viditelně oslabena svornost koaličního vládnutí a probíhá přeskupování zejména pravicové části politického spektra.

V našem vnějším prostředí však narůstá významně entropie. Ta souvisí s proměnou globalizace směrem k nestabilní multipolaritě, k oslabení soudržnosti evropské integrace a také s nástupem změn výrobních technologií v souvislosti s tzv. průmyslovou revolucí 4.0.

Technokraté nestačí

Reakce světového kapitálu na globalizaci byla původně omezení vlivu státu, deregulaci. S pádem bipolárního světa to bylo včleněno do tzv. washingtonského konsensu. Ten se ovšem už zjevně vyčerpal. Svého druhu paradoxem je, že někteří tvůrci reaganomiky a vítězové studené války se stali kritiky nezvládnuté expanze a zvažují, zda je perspektivnějším teritoriem Evropa či Asie a zda v digitální ekonomice nebude lépe vrátit investice na vlastní území. V souvislostech brexitu se globální role Británie posouvá poněkud dál od Evropy.

Nezažíváme ani tak krizi globalizace jako krizi globální hegemonie. Konzervativní reakce na nečekaně silnou globální konkurenci nenabízí nové paradigma. Nespouští se nějaká éra nového protekcionismu. Dnešní globální aktéři v postwashingtonských časech prostě jen v obchodní i vojenské oblasti rozporně reagují na nelineární proměny multipolárního světa. Harašení národním kapitalismem zavání ideologickým švindlem a kopírování sociálního egoismu populistů zbavuje solidaritu její nezbytné mezinárodní dimenze. Multipolární svět bude zjevně světem multimoderním..

V takto nejistých časech narůstá význam strategického myšlení a strategického řízení. Strategickému řízení se věnují i velké korporace. Pokud bychom měli mapovat podmínky pro strategické řízení v České republice, již na první pohled zarazí nepřehledná džungle různých strategických dokumentů. Kdo si dá tu práci, napočítá na úrovni státních institucí asi sto padesát různých resortních strategií a koncepcí. Jejich reálné propojení je ovšem zcela nedostatečné. To vše na pozadí sílící potřeby aktivní účasti na nadnárodních strategiích a slábnoucí síly národních intervencí.

Malá Česká republika jistě těžko může mít ambici uřídit zvýšenou míru chaosu ve světovém společenství. To se nedaří ani globální jedničce US, naopak je svými globálními konkurenty obviňována z šíření chaosu různými svými zásahy. Globální autority multipolární svět příliš nezvládají, zjevně se přitom vytrácí důvěra v automatismus pokroku spojeného s liberalizujícími řešeními. Ale i při sporném paradigmatu strategické odpovědí na globální úrovni potřebuje Česká republika hmatatelnou strategickou iniciativu na své úrovni.

Tou inciativou jistě není sepisování různých nezávazných a nesouvislých textů o budoucnosti do šuplíku. Předpokládá to institucionalizovat strategické řízení a integrovat strategické dokumenty po vertikální i horizontální linii. Strategické řízení je odborností sui generis, strategie se nevymýšlí na chodníku, ale na zlomových rozhodnutí by měla participovat veřejnost. Společně s ní takový krok rokovat a zvažovat, což předpokládá i určitou komunikančí strategii.

OSN se nedávno shodla na Agendě 2030, což vedlo k tomu že i v České republice byl letos schválen strategický rámec 2030. Dokument, který vychází ze situace naší země. Nejedná se ovšem o nějaký závazný dokument a většina společnosti ho nevnímá jako něco, co otáčí společností do strategického směru. Pověst strategického řízení také ohrožuje absence implementačních nástrojů. V podstatě se o strategickém řízení více mluví a píše, než aby se prakticky provádělo.

Minimalizace státu dává prostor džungli, kde dominují predátorské korporace. Strategickou roli státu vedle fungujícího strategického řízení tvoří i koncept výkonu vlastnických funkcí (počínaje vyhodnocením privatizace, přes používání institutu vyvlastňování ve veřejném zájmu až po zakládání strategicky významných podniků státem). Dostat pod strategickou kontrolu oblasti, které jsou důležité pro ekonomickou bezpečnost státu je legitimní požadavek.

Zejména národní inciativa „Průmysl 4.0“ objektivně bude mít významné důsledky. Překonat subdodavatelsky montážní charakter české ekonomiky ale není snadné. Je to stát, který by měl mít řešení na očekávané sociální dopady vyvolané strukturálními změnami ve výrobě a zaměstnanosti. Za těchto podmínek jsou hesla z Agendy 2030 o plné a produktivní zaměstnanosti značně deklaratorní. A to bez zohlednění problému pracovní nabídky a pracovních podmínek migrantů.

Proměňuje se sám charakter práce. A ani mnohem kvalitnější vzdělávací systém neudělá z každého kreativního pracovníka. Práce uvolněná z bezprostřední výroby se nemusí uplatnit v sofistikovaných službách, tedy jde i o kapacitu solidárního podnikání. Pokud by uvažovaná komerční banka českého státu současně podpořila chytré projekty, které posílí nezávislost národního hospodářství na cizím kapitálu, má to také význam. Ale uvědomme si, že digitální ekonomika sice snižuje váhu dopravy, ale také oslabuje zakotvení v území. A že koncept flexicurity, tedy spojení pružnosti a bezpečnosti práce, reálně přináší nové nejistoty.

V předvolebním období zažíváme v České republice spíš orgie populismu. To nic nemění na tom, že nakonec bude rozhodovat schopnost formulovat a realizovat strategické vize včetně zvládání mimořádných situací a krizového řízení. Formulace scénářů budoucnosti a technokratická matice cílů nestačí. Stát potřebuje jasný plán a účinné nástroje implementace realizace hlavní strategie i celé hierarchie strategií podřízených.

Na rozdíl od soukromé firmy toto je úkol pro politickou reprezentaci. Taková ovšem nevzejde z bažin líbivého nadbíhání efemerním náladám a strachům.