Andamanské osudy

Michael Beníšek

Jaké příčiny má odpor obyvatel ostrova Severní Sentinel, kteří usmrtili příchozího misionáře, k cizincům? Jaké byly osudy ostatních původních kmenů obývajících souostroví Andamany?

Listopadové zabití amerického misionáře na ostrově Severní Sentinel vzedmulo vlnu mediálního zájmu o Sentinelce, „tajuplný kmen z doby kamenné“, kteří jsou známi dlouhodobým odmítáním okolního světa a horlivou obranou ostrova, který po staletí obývají.

Unikátní výběr informací ze světa, které v češtině nenajdete nikde jinde. Podpořte Deník Referendum!
×

V této souvislosti se vynořily debaty o tom, jestli se má Indie, pod jejíž správu ostrov patří, snažit příslušníky izolovaného kmene dále kontaktovat a postupnými kroky je začlenit do širší („mainstreamové“) společnosti, anebo přistoupit na zřejmé přání Sentinelců nechat je o samotě. Diskusi na toto téma přitom nelze vést bez jistého pochopení kulturně-historického kontextu Andamanského souostroví, jehož je Severní Sentinel součástí, a zvláště pak bez obeznámenosti s osudem jiných andamanských kmenů.

Původní obyvatelstvo Andaman totiž nikdy nebylo objektem systematické a dlouhodobé fyzické likvidace a místní kolonizátoři, ať už to byli nejprve Britové, nebo po nich Indové, se vždy snažili Andamance spíše ovládnout a asimilovat. Jak ale ukazuje historie, konečný výsledek těchto přístupů se nakonec od otevřené genocidy příliš neliší, neboť spíše než integrace Andamanců do širší společnosti je výsledkem takových snah jejich vymírání.

Andamanské souostroví v Bengálském zálivu tvoří spolu s jižnějším souostrovím Nikobar jedno ze sedmi svazových teritorií Indie, která jsou na rozdíl od svazových států řízena přímo centrální vládou v Dillí. Obě části teritoria se od sebe v mnoha ohledech liší a jeden z rozdílů se týká i charakteru jejich původního obyvatelstva. 

Původní obyvatelstvo Andaman představuje osobitou populaci ukazující na mnoho tisíc let izolace. Foto Old Indian Pictures

Menší a řidčeji osídlené Nikobary dodnes většinově obývá populace hovořící austroasijskými jazyky, která je příbuzná obyvatelům některých zemí jihovýchodní Asie (například Khmerům v Kambodži). S výjimkou malé lovecko-sběračské skupiny Šompenů v centrálních částech Velkého Nikobaru jsou dnes Nikobarci převážně křesťané a usedlí zemědělci.

Oproti tomu původní obyvatelstvo Andaman, které můžeme souhrnně označovat jako Andamance, představuje osobitou populaci ukazující na mnoho tisíc let trvající izolaci.

Předci Andamanců přišli na ostrovy v období posledního glaciálního maxima před asi 26 tisíci lety, kdy masivní pokles hladiny moře propojil tuto část světa s územími dnešní severovýchodní Indie a Barmy. Právě z oblasti severovýchodní Indie se podle nejnovějších genetických výzkumů vydali předci Andamanců do jejich dnešních domovů.

Po opětovném zvednutí hladiny moře zůstali Andamanci na následujících více než 20 tisíc let izolováni od zbytku světa a nezasaženi civilizačním vývojem v pevninských částech Asie si zachovali lovecko-sběračský způsob života, vlastní jazyky, které nejsou prokazatelně příbuzné žádným jiným jazykům na světě, i specifický fenotyp, pro který se v minulosti, a někdy i v současnosti, aplikoval termín „negrité“ ze španělské zdrobněliny označení černocha.

Příchod kolonizátorů

Andamanci nerušeně a v souladu s lokální přírodou deštných pralesů, která jim spolu s obklopujícím mořem poskytovala dostatek zdrojů k obživě, žili až do doby, než na ostrovy začali koncem 18. století pronikat britští kolonizátoři.

Britové nikdy nezamýšleli vytvořit z Andaman místo trvalého evropského osídlení na způsob například Austrálie a jejich kontrola nad ostrovy byla více vedena strategickými a ekonomickými zájmy, mezi které patřilo upevnění mocenské rovnováhy ve vztahu k jiným evropským koloniálním mocnostem (sousední Nikobary byly například až do roku 1868 dánskou kolonií), ochrana a zajištění námořních plaveb či zájem o místní dřevo. Přesto byl efekt britské přítomnosti na Andamanech pro domorodé obyvatelstvo od počátku devastující.

Brzy po založení první britské osady v roce 1789, jejímž pokračováním je dnešní administrativní centrum Port Blair na ostrově Jižní Andaman, začaly Andamance rychle decimovat zavlečené nemoci, násilné střety o životní prostor a posléze i mocensko-ekonomické a kulturní podmanění.

Andamanci se od počátku pronikání Evropanů na ostrovy bránili a nijak mezi cizinci nerozlišovali, takže za oběť jim mnohdy padli i prostí cestovatelé a průzkumníci či nešťastníci ze ztroskotaných lodí, nicméně z dlouhodobého hlediska to byli právě Andamanci, kdo tváří v tvář početně i technologicky silnějším Evropanům podléhali.

Rychlé vymírání Andamanců nastalo zvláště po roce 1858, kdy Britové na Andamanech zřídili trestaneckou kolonii určenou pro bojovníky za indickou nezávislost a počet obyvatel ostrovů začal strmě narůstat s příchozími Indy a Barmánci.

Britové se pokoušeli Andamance pacifikovat různými způsoby. Jednou z oblíbených praktik bylo zajetí a odvlečení několika Andamanců, často dětí, při kterém se Britové snažili „primitivy“ seznámit s „civilizovaným životem“. Časově omezené zajetí pak bylo následováno hojným obdarováním a propuštěním zajatců, které mělo vzbudit dojem blahosklonnosti kolonizátorů. Během těchto interakcí docházelo k přenosu běžných evropských infekcí, proti kterým Andamanci postrádali imunitu a na které pak hromadně vymírali.

Další doloženou praktikou bylo záměrné šíření alkoholu a opia, které mělo Andamance oslabit fyzicky i početně. Jak podrobně popisuje indická antropoložka Sita Venkatesvarová ve své knize Development and ethnocide: colonial practices in the Andaman Islands (2004), britská politika vůči Andamancům sice nebyla programově genocidní, ale byla genocidní ve své praxi a ve svém důsledku.

Venkatesvarová zároveň popisuje, jak v koloniálních praktikách Britů pokračovala indická administrativa a jak málo nebo nic se pro samotné Andamance změnilo, když byli britští kolonizátoři nahrazeni indickými poté, co Indie získala nezávislost. Indie uplatňovala vůči Andamancům paternalistickou politiku, která byla s odkazem na blahobyt a kulturní povznesení vedena představou, že jen stát se svým týmem odborníků ví, co je pro „tribals“ (kmenové obyvatelstvo) dobré.

Konečným cílem indické administrativy bylo usadit původní obyvatelstvo Andaman ve vyčleněných rezervacích a ekonomicky začlenit do širší společnosti jako levnou pracovní sílu. Pro Andamance však měla i tato politika ničivé důsledky. Jejím výsledkem byla ztráta ekonomické soběstačnosti a pocitu identity a socioekonomická a kulturní marginalizace. Živoření na okraji společnosti vedlo k nárůstu psychických i tělesných poruch, alkoholismu, závislostí a sebevražd.

Na konci 18. století, když došlo k prvnímu kontaktu s kolonizátory, čítalo původní obyvatelstvo Andamanských ostrovů okolo 7000 osob. Dnes je to asi 500 až 700 lidí (přesný počet není znám kvůli neznámému počtu Sentinelců), což představuje jen asi 0,15 procenta současné populace Andaman.

Velký a malý Andaman

Původně nejpočetnější a geograficky nejrozšířenější společenství představovalo deset jazykově a kulturně spřízněných kmenů obývajících Severní a Střední Andamany a části Jižního Andamanu a souhrnně označovaných jako „Velcí Andamanci“. Jižní kmeny Velkých Andamanců a zejména Beaové byli prvními z domorodců, kteří se dostali do kontaktu s britskými kolonizátory, a také těmi, kteří jako první mizeli.

Ještě během britského koloniálního období příslušníci většiny velkoandamanských kmenů vymřeli. Zbyli jen potomci několika kmenů z nejsevernějších pobřeží a mezi nimi zvláště Džeruové.

Z původních několika tisíc členů velkoandamanských kmenů jich v roce 1901 zůstalo 625 a v roce 1969 už jen posledních 23, pro které indická administrativa zřídila zvláštní rezervaci v jediné vesnici malého ostrůvku Strait. Tam je dnešních asi pět desítek potomků Velkých Andamanců zcela odkázáno na vládní pomoc a přidělené dávky potravin. Jejich původní jazyky, kultura i soběstačný způsob života už prakticky zanikly.

Jižní části Andamanského souostroví obývala společenství, která byla jazykově a kulturně odlišná od Velkých Andamanců. Skupina označovaná jako Džangilové původně žila ve vnitrozemí malého ostrova Rutland, ale její příslušníci byli naposledy spatřeni v roce 1907. Předpokládá se, že všichni zemřeli v důsledku zavlečených nemocí.

Ostrov Malý Andaman byl tradičně domovem Ongiů. Jejich počet klesl z 672 v roce 1901 na 101 v roce 2011 a podobně jako Velcí Andamanci dnes vesměs žijí z vládní podpory v pro ně zřízené rezervaci. O Ongiích se v mezinárodním tisku psalo zejména v souvislosti s vlnou tsunami, která koncem roku 2004 pustošila pobřežní oblasti zemí kolem Indického oceánu a která naprosto zdevastovala jejich tehdejší rezervace.

Ongiům se však podařilo zachránit, když vybaveni tradičními znalostmi přírodních zákonitostí rozeznali nebezpečí brzy po zemětřesení a stihli se ukrýt ve vnitrozemí ostrova dříve, než tsunami jejich domovy zasáhlo. Daleko více je tak nakonec postihla otrava neznámým nápojem o čtyři roky později, po které osm Ongiů zemřelo.

Nehledě na relativně moderní zdravotní péči, kterou jim indická vláda poskytuje, trpí Ongiové od svého usazení podvýživou, neplodností a vysokou dětskou úmrtností. Podle Survival International, organizace na ochranu práv domorodého obyvatelstva, je narození Ongiů oznamováno v andamanském tisku podobným způsobem, jako když se v zoologické zahradě podaří úspěšně namnožit pandy.

Džaravové tradičně obývali jižní a centrální části ostrova Jižní Andaman, ale osidlování Brity a posléze Indy je vytlačilo dále na sever do oblastí, které původně byly domovem velkoandamanských kmenů. Džaravové, kteří jsou dnes se svými asi čtyřmi sty příslušníky zřejmě nejpočetnější ze všech Andamanců, si dlouho uchovávali nezávislost a podobně jako Sentinelci se zuřivě vyhýbali kontaktu až do 90. let 20. století. Déle už odolávat nedokázali.

Jejich interakce s okolní společností jsou mimo jiné spjaty s frekventovanou silnicí The Great Andaman Trunk Road, která od 70. let protíná zalesněné džaravské území a která vedla k výraznému nárůstu kontaktu osadníků s Džaravy.

O zvláště odpornou praxi se zasloužily cestovní agentury, které do území Džaravů začaly vozit turisty s cílem pozorovat členy „zaostalého“ kmene jako turistickou atrakci. Turisté si při těchto cílených „safari“ Džaravy fotí, z okýnek autobusů jim jako zvěři nabízejí jídlo či je nutí tančit před kamerami. Fotografie a videa nahých džaravských žen se od té doby občas objevují i na internetových pornoserverech.

Navzdory nebývale progresivnímu postoji indické vlády po roce 2000, podle nějž o své budoucnosti mohou rozhodnout jen sami Džaravové, pokračující budování infrastruktury spolu s narůstajícím počtem obyvatelstva i turistů vedou k tomu, že Džaravové se jen stěží mohou okolní společnosti dále vyhýbat. Zprávy o šíření nemocí, alkoholismu a závislosti na opiátech, střetech s pytláky a znásilňování džaravských žen cizinci se objevují stále častěji, a Džaravy tak zřejmě nakonec nemine osud, který postihl jiné andamanské kmeny už dříve.

Severní Sentinel

Obyvatelé ostrova Severní Sentinel zůstávají poslední andamanskou populací, která díky odlehlosti ostrova nebyla zasažena moderní civilizací a dosud žije v prakticky úplné izolaci od okolního světa, byť o nekontaktovanou skupinu se v jejich případě také nejedná. I oni byli v 19. století vystaveni několika britským průzkumným výpravám i experimentům spočívajícím v zajetí a únosu několika domorodců a jejich pozdějším propuštění.

Od 60. let 20. století byl Severní Sentinel cílem mnohých expedic indických badatelů, úředníků, policistů, politiků, námořníků, reportérů a dalších, kterým se od Sentinelců vždy dostalo jasného vzkazu, že si navázání kontaktu nepřejí. Indickému antropologovi Trilóknáthu Panditovi se sice v roce 1967 podařilo spolu se svým týmem dostat do nitra ostrova a navštívit sentinelskou osadu, Sentinelce v ní však žádné nepotkal, neboť ti se před vědci schovali v okolních lesích.

Při následujících pokusech se pak už antropologické a další výpravy setkávaly s otevřeným nepřátelstvím. To nakrátko polevilo na začátku 90. let, ale ani tehdy Sentinelci výzkumníky na ostrov nevpustili. Po několika desetiletích bezvýsledných „přátelských misí“, kdy se ukázalo, že nabízené kokosy, banány a všelijaké dary neúplatné Sentinelce neobměkčí, tak indická vláda styk s ostrovem omezila na základní monitoring a rozhodla, že ostrovany již dále kontaktovat nebude.

Hlasy „civilizovat“ Sentinelce však přetrvávají a zvláště mezi některými lokálními politiky Andaman a Nikobar je stále rozšířen názor, že stát by měl v přátelském a trpělivém oslovování Sentinelců pokračovat do té doby, než bude vzdor Sentinelců definitivně zlomen. To, že jsou tyto hlasy často spojeny i s ekonomickým zájmem využít přírodního bohatství ostrova, je zřejmé. V průběhu celého 20. století se opakovaně objevovaly návrhy zřídit na Severním Sentinelu kokosové plantáže.

Odpor Sentinelců vůči cizincům je tak i ve světle osudu jiných andamanských kmenů přinejmenším pochopitelný a oprávněný. Je hrdým odbojem proti existenčnímu i fyzickému ohrožení, kulturnímu a sociálnímu zotročení a skupinovému ponížení, která se dostala ostatním původním obyvatelům Andaman, a ať už vědomě, či nevědomě je i obranou panenské přírody ostrova před civilizačním „rozvojem“.

Výsledkem kolonizace Severního Sentinelu by zcela jistě byla jeho přeměna na ostrov plantáží nebo hotelových resortů pro bohaté turisty, zatímco vykořistění Sentinelci by byli vykázáni do vyhrazené rezervace, kde by na jejich „blahobyt“ dohlížel státní úřad do doby, než by Sentinelci vymřeli na nemoci nebo se upili k smrti. Je morální povinností indické administrativy, mezinárodního společenství, církví a misijních organizací, vědců i všelijakých dobrodruhů kategoricky respektovat přání Sentinelců zůstat o samotě.

    Diskuse
    Otázkou ovšem je, do jaké míry je skutečným "řešením" ponechávat místní Sentinelce na vývojové úrovni doby kamenné.
    December 15, 2018 v 13.45
    Jestli je něco skutečně ohavné,
    ... pak používat slovo "řešení" ve vztahu k osudu skupiny lidí, navíc vyhradit si aktivní přístup ("... ponechát je na úrovni ...") a jim samým přisoudit úlohu pasivní.

    Nemusím asi zde, ve střední Evropě, připomínat kdo a o kom hovořil jako o objektu "řešení", "řešení ... otázky" atd.
    JN
    December 15, 2018 v 16.12
    To máte holt ten multikulturalismus a na druhé straně ten "teritoriální" multikulturalismus.
    V tom obyčejném multikulturalismu (potažmo globalizaci) takové otázky, zda "ponechávat místní Sentinelce na vývojové úrovni doby kamenné", prostě vyvstávají, ať už se nám to líbí nebo ne.
    December 16, 2018 v 7.40
    Misie nemusí znamenat globalizaci a kapitalismus.
    Četla jsem například o Bruce Olsonovi, který opustil svou kulturu, aby se k ní již nikdy nevrátil. Šlo mu pouze o šíření evangelia, nikoliv civilizace. Napsal o tom knihu: https://sites.google.com/site/nejotazky/brucko#TOC-P-edmluva-k-esk-mu-vyd-n-
    December 16, 2018 v 11.47
    Pokud se kdokoli domnívá, že při ...
    ... šíření tzv. evangelia nemůže zároveň šířit infekční agens, měl by býti poučen. Akce onoho američana byla nelegální. Majitelé lodě (rybářského člunu), kteří ho na ostrov odvezli, by měli být potrestáni. Lidé z náboženské obce, odkud onen samozvaný misionář načerpal inspiraci, trestně souzeni být nemohou, ale společenský odsudek rozhodně zaslouží.
    December 16, 2018 v 12.6
    Já jsem jen reagovala na pana Krupičku, který se domníval, že Chau byl vyslancem globalizace. Podle mého názoru nebyl.
    Jinak se Chaua nijak nezastávám. Do nebezpečí infekcí je určitě uvedl.
    Myslím, že i naši předkové byli v minulosti uvedeni do mnoha infekčních nebezpečí. A nejen infekčních.
    JN
    December 16, 2018 v 12.54
    Ti Sentinelci jsou nejspíše nepředstavitelně chudí a jejich každodenní bída
    bere lidskému životu důstojnost, naději a budoucnost.

    Lidé v krizové situaci vždy zasluhují pomoc a účast, míra nerovnosti mezi chudým Sentinelcem a průměrným Čechem je tak obrovská, že je to prostě do nebe volající nespravedlnost. Proto by bylo správné je u nás přijmout jako ekonomické migranty.

    Pomoc potřebným, pomoc těm, jejichž lidská práva jsou ohrožena, je sázka na jistotu. Je to jistota mravní a také civilizační, jak ví jistě každý, kdo se někdy začetl do nesčetných pramenů evropské humanistické tradice.

    Na ostrově Severní Sentinel je pak třeba podporovat nejvyšší reálně možné životní standardy, zejména stravování, zdravotní péči a školství. Znamená to velké investice, ale ty se vyplatí nejen z hlediska lidských práv.

    Potřebujeme totiž mezinárodněprávní nástroje k tomu, abychom byli schopni vynutit respekt k lidským právům i mimo Evropskou unii.

    A to je úkol na výši evropské civilizační úrovně a hodnot, které současná Evropa po staletích hodnotových zápasů nyní vyznává.

    Svět, v němž se na záruku lidských práv bude moci spolehnout každý, bude nakonec přece lepším světem úplně pro všechny.
    JN
    December 16, 2018 v 13.5
    Všimněte si, pane Klusáčku a pane Macháčku, že už nejsem vůbec xenofobní :-)
    a že jsem připraven podělit se s chudými Sentinelci o naše bohatství, čímž zasadíme tvrdou ránu globálnímu kapitalismu! :-))
    December 16, 2018 v 15.23
    Paní Hájková, nic osobního.
    O náboženské obci jsem se zmínil zejména kvůli informacím o tom, že matka mrtvého zveřejnila mnoho materiálu z jeho cesty, a ty jsou nyní šířeny na netu. Tím vytvořila jakousi představu o "poslání", misi svého syna. A to může inspirovat k následování. Protiváhou by měl být společenský odsudek takového počínání. Ne ve smyslu: 'Nejezděte tam, můžete přijít o život', ale ve smyslu: 'Nemáte, co nabídnout, zato můžete svou svévolí způsobit veliké neštěstí lidem, kteří mají plné právo vás odmítat.' Bohužel představa o jaksi univerzální hodnotě "evangelia" a povinnosti jeho "zvěstování" je velmi zakořeněná. Mělo by proto také zaznít, že každé dlouhodobě se vyvíjející lidské společenství si vytváří svou kulturu a ta má vlastní hodnotu. Neshledávám nic hodnotného na snaze nahradit jakoukoliv původní kulturu dva tisíce let starou vyprávěnkou z jedné Římské provincie. Není nic univerzálního, všeobecného, tj. katolického na znalostech na téma, 'kdo byl Pilát Pontský a jak před dvěma tisíci lety (ne)zvládal svou práci prefekta v Judei'. Evangelizace postavená proti riziku genocidy kmene nemůže obstát, mělo by to zaznít. Jakkoliv svět není černobílý, v tomto příběhu šíření evagelií není dobrem a mučednictvím, nýbrž svévolí a zlem.
    December 16, 2018 v 16.54
    Pane Jedličko, vězte, že i mezi křesťany jsou na tohoto misionáře velmi rozdílné názory. Od bezpodmínečného schvalování až po naprosté odmítnutí jeho mise. Sleduji křesťanské diskuse, takže to vím. Neexistuje jednotný názor. Matka může sice ovlivnit leckoho, aby ho následoval, ale i kdyby to neudělala, misionářství tím nezanikne. Protože povolání k šíření evangelia skutečně existuje. Podobně jako existuje povolání k pastýřské činnosti, které pochází od Boha, nikoli od náboženské obce. Taky jsem tomu nevěřila, dokud jsem byla ateistkou. Teď už věřím, protože vím, co se děje s člověkem, který ho přijme. Ovšem já si nemyslím, že je nutné obracet se s evangeliem právě k přírodním národům. Myslím si, že dosti široké pole k šíření je i uprostřed dnešní civilizace.
    + Další komentáře