Otázkou ovšem je, do jaké míry je skutečným "řešením" ponechávat místní Sentinelce na vývojové úrovni doby kamenné.

... pak používat slovo "řešení" ve vztahu k osudu skupiny lidí, navíc vyhradit si aktivní přístup ("... ponechát je na úrovni ...") a jim samým přisoudit úlohu pasivní.

Nemusím asi zde, ve střední Evropě, připomínat kdo a o kom hovořil jako o objektu "řešení", "řešení ... otázky" atd.

V tom obyčejném multikulturalismu (potažmo globalizaci) takové otázky, zda "ponechávat místní Sentinelce na vývojové úrovni doby kamenné", prostě vyvstávají, ať už se nám to líbí nebo ne.

Misie nemusí znamenat globalizaci a kapitalismus.
Četla jsem například o Bruce Olsonovi, který opustil svou kulturu, aby se k ní již nikdy nevrátil. Šlo mu pouze o šíření evangelia, nikoliv civilizace. Napsal o tom knihu: https://sites.google.com/site/nejotazky/brucko#TOC-P-edmluva-k-esk-mu-vyd-n-

... šíření tzv. evangelia nemůže zároveň šířit infekční agens, měl by býti poučen. Akce onoho američana byla nelegální. Majitelé lodě (rybářského člunu), kteří ho na ostrov odvezli, by měli být potrestáni. Lidé z náboženské obce, odkud onen samozvaný misionář načerpal inspiraci, trestně souzeni být nemohou, ale společenský odsudek rozhodně zaslouží.

Já jsem jen reagovala na pana Krupičku, který se domníval, že Chau byl vyslancem globalizace. Podle mého názoru nebyl.
Jinak se Chaua nijak nezastávám. Do nebezpečí infekcí je určitě uvedl.
Myslím, že i naši předkové byli v minulosti uvedeni do mnoha infekčních nebezpečí. A nejen infekčních.

bere lidskému životu důstojnost, naději a budoucnost.

Lidé v krizové situaci vždy zasluhují pomoc a účast, míra nerovnosti mezi chudým Sentinelcem a průměrným Čechem je tak obrovská, že je to prostě do nebe volající nespravedlnost. Proto by bylo správné je u nás přijmout jako ekonomické migranty.

Pomoc potřebným, pomoc těm, jejichž lidská práva jsou ohrožena, je sázka na jistotu. Je to jistota mravní a také civilizační, jak ví jistě každý, kdo se někdy začetl do nesčetných pramenů evropské humanistické tradice.

Na ostrově Severní Sentinel je pak třeba podporovat nejvyšší reálně možné životní standardy, zejména stravování, zdravotní péči a školství. Znamená to velké investice, ale ty se vyplatí nejen z hlediska lidských práv.

Potřebujeme totiž mezinárodněprávní nástroje k tomu, abychom byli schopni vynutit respekt k lidským právům i mimo Evropskou unii.

A to je úkol na výši evropské civilizační úrovně a hodnot, které současná Evropa po staletích hodnotových zápasů nyní vyznává.

Svět, v němž se na záruku lidských práv bude moci spolehnout každý, bude nakonec přece lepším světem úplně pro všechny.

a že jsem připraven podělit se s chudými Sentinelci o naše bohatství, čímž zasadíme tvrdou ránu globálnímu kapitalismu! :-))

O náboženské obci jsem se zmínil zejména kvůli informacím o tom, že matka mrtvého zveřejnila mnoho materiálu z jeho cesty, a ty jsou nyní šířeny na netu. Tím vytvořila jakousi představu o "poslání", misi svého syna. A to může inspirovat k následování. Protiváhou by měl být společenský odsudek takového počínání. Ne ve smyslu: 'Nejezděte tam, můžete přijít o život', ale ve smyslu: 'Nemáte, co nabídnout, zato můžete svou svévolí způsobit veliké neštěstí lidem, kteří mají plné právo vás odmítat.' Bohužel představa o jaksi univerzální hodnotě "evangelia" a povinnosti jeho "zvěstování" je velmi zakořeněná. Mělo by proto také zaznít, že každé dlouhodobě se vyvíjející lidské společenství si vytváří svou kulturu a ta má vlastní hodnotu. Neshledávám nic hodnotného na snaze nahradit jakoukoliv původní kulturu dva tisíce let starou vyprávěnkou z jedné Římské provincie. Není nic univerzálního, všeobecného, tj. katolického na znalostech na téma, 'kdo byl Pilát Pontský a jak před dvěma tisíci lety (ne)zvládal svou práci prefekta v Judei'. Evangelizace postavená proti riziku genocidy kmene nemůže obstát, mělo by to zaznít. Jakkoliv svět není černobílý, v tomto příběhu šíření evagelií není dobrem a mučednictvím, nýbrž svévolí a zlem.

Pane Jedličko, vězte, že i mezi křesťany jsou na tohoto misionáře velmi rozdílné názory. Od bezpodmínečného schvalování až po naprosté odmítnutí jeho mise. Sleduji křesťanské diskuse, takže to vím. Neexistuje jednotný názor. Matka může sice ovlivnit leckoho, aby ho následoval, ale i kdyby to neudělala, misionářství tím nezanikne. Protože povolání k šíření evangelia skutečně existuje. Podobně jako existuje povolání k pastýřské činnosti, které pochází od Boha, nikoli od náboženské obce. Taky jsem tomu nevěřila, dokud jsem byla ateistkou. Teď už věřím, protože vím, co se děje s člověkem, který ho přijme. Ovšem já si nemyslím, že je nutné obracet se s evangeliem právě k přírodním národům. Myslím si, že dosti široké pole k šíření je i uprostřed dnešní civilizace.

formulace, uvedené v mém diskusním příspěvku "Ti Sentinelci jsou nejspíše nepředstavitelně chudí..." jsem si vypůjčil z článku Petra Pospíchala a je to takový pokus o ironii. Pokud někdo nabyl dojmu že jsem se zbláznil, je všechno v pořádku. Pokud někdo naopak nabyl dojem, že je to míněno vážně a považuje to za silný apel v boji za lidská práva, tak v tom případě je situace vážná.

onoho hazardéra, který za ilegální vstup na ostrov zaplatil svým pozemským životem, ale romantické představy o "hrdém odboji" proti existenčnímu i fyzickému ohrožení ze strany globální civilizace, ke kteréžto interpretaci nejsou k dispozici žádné důkazy, mi přijdou úsměvné.

Právě proto, že Sentinelci jsou lidé jako my, je stejně tak dobře možné, že se jednoduše na nějaké kmenové poradě rozhodlo, že cizinci jsou zlí démoni, které je třeba bez milosti likvidovat a v krajním případě utéci před jejich přesilou, a v žádném případě nenavazovat kontakt. Takové věci jsou zkrátka v lidské povaze.

Na začátku lidské evoluce se sice jednotlivé drobné populace navzájem hodně podobaly, žily však ve velké izolaci. Později častěji směňovaly specifické produkty. Postupem času vyspělejší skupiny své slabší konkurenty jednak vytlačovaly na periferii prostoru vhodného k životu, jednak si je podřizovaly. Tento proces ovšem v určité podobě pokračuje, zatímco ukončování izolace autochtonních kultur je na samém svém konci. (Podobně jako po nějakých třech tisíciletích skončila v afghánské válce na prahu nového milénia definitivně kavalérie.)

Přestože jde vlastně už o minulost, přece stojí za to uvést v souvislosti s možná posledním zabitím misionáře nekontaktovanou skupinou základní výčet možností postupu.

První možností je začlenit „poslední svědky pravěku“ nějak do naší civilizace. Jde o dost drastickou změnu, dá se však argumentovat, že je pro jejich dobro. Získají lékařskou péči a třeba se v zájetí, pardon, ve zlepšených podmínkách, začnou i množit. Takový přístup nelze jen zlehčovat. Četl jsem kdysi svědectví nějakých cestovatelů, kteří chtěli dát v nitru Nové Guinee dítěti se sepsí injekci. Rodina jim to nedovolila a oni ji nedokázali přesvědčit. Protože nechtěli skončit jako J. Chau, se slzami v očích odešli a nechali dítě zemřít. O takové dilema v podstatě jde. Uvědomme si však, že se jedná o svět, kde není trestná infanticida.

Druhou možností (a svodem) je decentní kontakt, v podstatě v zájmu vědy (a pořízení trvalé památky). Také tato alternativa má své dobré zdůvodnění. Někdy na prahu 20. stol. se v Kalifornii na pokraji smrti sám vydal poslední příslušník kmene, který po zabití svých druhů přežíval sám skrytě v kousku rodného lesa, jenž v rychle se měnící zemi zbyl. Za těch nějakých 15 let překotného vývoje se situace změnila. Ichi, jak se onen člověk jmenoval, nežil v „civilizaci“ a mezi vědci dlouho. Stačilo to však k tomu, že jim nadiktoval slovní zásobu svého (už jen svého) jazyka i jeho gramatická pravidla a ukázal kulturu a dovednosti, které mu předali jeho předkové. Někdo může říci, že jsme Sentinelcům něčím podobným povinni rovněž.

Třetí základní možností je nechat původní obyvatele na pokoji. Nerušit jejich autonomii, která brání rozkladu společné strategie na individuální. Vzhledem k tomu, že se dnes jedná spíše o stovky než tisíce osob, a to v globálním měřítku, jsem pro důsledné uplatňování třetí varianty.

Když byla v Letohrádku královny Anny výstava fotografii S. Salgada, zaujaly mne mnohé krajiny a zvířata. Nejkrásnější byl však podle mne obrázek snad deseti lidí z jednoho kmene v Amazonii, kteří (rozeseti po ploše celého snímku) nazí odpočívali v nějaké síti. Pro tyto chvíle stojí jejich život za to, takový jaký je. Takový, jaký zhruba byl po většinu naší lidské minulosti.

Pastorační pokus misionáře Chaua mi připomněl misii sv. Vojtěcha k pohanským Prusům, o níž se předpokládá (ale dokázat to nelze), že byla cestou pro palmu mučednictví. Když člověku střílejí k nohám šípy, je pár desítek tisíc let jasné, co se mu tím říká a co znamená neudělat čelem vzad. Pánové misionáři, katoličtí i evangeličtí, z Nové Guinee a odjinud: Hic Rodos, hic salta!

Proč úsměvné? Co třeba nějaké "právo" žít si život po svém a nikoli podle té nutnosti a (možná nesmyslných?) požadavků, které stanovuje globální civilizace? Prostě být svobodný...

on se jim přisuzuje hrdinný boj za to, aby si mohli žít jak sami chtějí.

Přisuzovat hrdinný boj proti kapitalismu někomu, kdo nemá o kapitalismu ani páru, spíše vypovídá o určité vztahovačnosti a bojovném naladění hrdinných bojovníků proti kapitalismu, tedy těch kteří to těm Sentinelcům přisuzují.

-----------------

O globalizaci samozřejmě nějakou páru (a taky CO2) mají, to bezpochyby vidět musí.