Menší a řidčeji osídlené Nikobary dodnes většinově obývá populace hovořící austroasijskými jazyky, která je příbuzná obyvatelům některých zemí jihovýchodní Asie (například Khmerům v Kambodži). S výjimkou malé lovecko-sběračské skupiny Šompenů v centrálních částech Velkého Nikobaru jsou dnes Nikobarci převážně křesťané a usedlí zemědělci.

Oproti tomu původní obyvatelstvo Andaman, které můžeme souhrnně označovat jako Andamance, představuje osobitou populaci ukazující na mnoho tisíc let trvající izolaci.

Předci Andamanců přišli na ostrovy v období posledního glaciálního maxima před asi 26 tisíci lety, kdy masivní pokles hladiny moře propojil tuto část světa s územími dnešní severovýchodní Indie a Barmy. Právě z oblasti severovýchodní Indie se podle nejnovějších genetických výzkumů vydali předci Andamanců do jejich dnešních domovů.

Po opětovném zvednutí hladiny moře zůstali Andamanci na následujících více než 20 tisíc let izolováni od zbytku světa a nezasaženi civilizačním vývojem v pevninských částech Asie si zachovali lovecko-sběračský způsob života, vlastní jazyky, které nejsou prokazatelně příbuzné žádným jiným jazykům na světě, i specifický fenotyp, pro který se v minulosti, a někdy i v současnosti, aplikoval termín „negrité“ ze španělské zdrobněliny označení černocha.

Příchod kolonizátorů

Andamanci nerušeně a v souladu s lokální přírodou deštných pralesů, která jim spolu s obklopujícím mořem poskytovala dostatek zdrojů k obživě, žili až do doby, než na ostrovy začali koncem 18. století pronikat britští kolonizátoři.

Britové nikdy nezamýšleli vytvořit z Andaman místo trvalého evropského osídlení na způsob například Austrálie a jejich kontrola nad ostrovy byla více vedena strategickými a ekonomickými zájmy, mezi které patřilo upevnění mocenské rovnováhy ve vztahu k jiným evropským koloniálním mocnostem (sousední Nikobary byly například až do roku 1868 dánskou kolonií), ochrana a zajištění námořních plaveb či zájem o místní dřevo. Přesto byl efekt britské přítomnosti na Andamanech pro domorodé obyvatelstvo od počátku devastující.

Brzy po založení první britské osady v roce 1789, jejímž pokračováním je dnešní administrativní centrum Port Blair na ostrově Jižní Andaman, začaly Andamance rychle decimovat zavlečené nemoci, násilné střety o životní prostor a posléze i mocensko-ekonomické a kulturní podmanění.

Andamanci se od počátku pronikání Evropanů na ostrovy bránili a nijak mezi cizinci nerozlišovali, takže za oběť jim mnohdy padli i prostí cestovatelé a průzkumníci či nešťastníci ze ztroskotaných lodí, nicméně z dlouhodobého hlediska to byli právě Andamanci, kdo tváří v tvář početně i technologicky silnějším Evropanům podléhali.

Rychlé vymírání Andamanců nastalo zvláště po roce 1858, kdy Britové na Andamanech zřídili trestaneckou kolonii určenou pro bojovníky za indickou nezávislost a počet obyvatel ostrovů začal strmě narůstat s příchozími Indy a Barmánci.

Britové se pokoušeli Andamance pacifikovat různými způsoby. Jednou z oblíbených praktik bylo zajetí a odvlečení několika Andamanců, často dětí, při kterém se Britové snažili „primitivy“ seznámit s „civilizovaným životem“. Časově omezené zajetí pak bylo následováno hojným obdarováním a propuštěním zajatců, které mělo vzbudit dojem blahosklonnosti kolonizátorů. Během těchto interakcí docházelo k přenosu běžných evropských infekcí, proti kterým Andamanci postrádali imunitu a na které pak hromadně vymírali.

Další doloženou praktikou bylo záměrné šíření alkoholu a opia, které mělo Andamance oslabit fyzicky i početně. Jak podrobně popisuje indická antropoložka Sita Venkatesvarová ve své knize Development and ethnocide: colonial practices in the Andaman Islands (2004), britská politika vůči Andamancům sice nebyla programově genocidní, ale byla genocidní ve své praxi a ve svém důsledku.

Venkatesvarová zároveň popisuje, jak v koloniálních praktikách Britů pokračovala indická administrativa a jak málo nebo nic se pro samotné Andamance změnilo, když byli britští kolonizátoři nahrazeni indickými poté, co Indie získala nezávislost. Indie uplatňovala vůči Andamancům paternalistickou politiku, která byla s odkazem na blahobyt a kulturní povznesení vedena představou, že jen stát se svým týmem odborníků ví, co je pro „tribals“ (kmenové obyvatelstvo) dobré.

Konečným cílem indické administrativy bylo usadit původní obyvatelstvo Andaman ve vyčleněných rezervacích a ekonomicky začlenit do širší společnosti jako levnou pracovní sílu. Pro Andamance však měla i tato politika ničivé důsledky. Jejím výsledkem byla ztráta ekonomické soběstačnosti a pocitu identity a socioekonomická a kulturní marginalizace. Živoření na okraji společnosti vedlo k nárůstu psychických i tělesných poruch, alkoholismu, závislostí a sebevražd.

Na konci 18. století, když došlo k prvnímu kontaktu s kolonizátory, čítalo původní obyvatelstvo Andamanských ostrovů okolo 7000 osob. Dnes je to asi 500 až 700 lidí (přesný počet není znám kvůli neznámému počtu Sentinelců), což představuje jen asi 0,15 procenta současné populace Andaman.

Velký a malý Andaman

Původně nejpočetnější a geograficky nejrozšířenější společenství představovalo deset jazykově a kulturně spřízněných kmenů obývajících Severní a Střední Andamany a části Jižního Andamanu a souhrnně označovaných jako „Velcí Andamanci“. Jižní kmeny Velkých Andamanců a zejména Beaové byli prvními z domorodců, kteří se dostali do kontaktu s britskými kolonizátory, a také těmi, kteří jako první mizeli.

Ještě během britského koloniálního období příslušníci většiny velkoandamanských kmenů vymřeli. Zbyli jen potomci několika kmenů z nejsevernějších pobřeží a mezi nimi zvláště Džeruové.

Z původních několika tisíc členů velkoandamanských kmenů jich v roce 1901 zůstalo 625 a v roce 1969 už jen posledních 23, pro které indická administrativa zřídila zvláštní rezervaci v jediné vesnici malého ostrůvku Strait. Tam je dnešních asi pět desítek potomků Velkých Andamanců zcela odkázáno na vládní pomoc a přidělené dávky potravin. Jejich původní jazyky, kultura i soběstačný způsob života už prakticky zanikly.

Jižní části Andamanského souostroví obývala společenství, která byla jazykově a kulturně odlišná od Velkých Andamanců. Skupina označovaná jako Džangilové původně žila ve vnitrozemí malého ostrova Rutland, ale její příslušníci byli naposledy spatřeni v roce 1907. Předpokládá se, že všichni zemřeli v důsledku zavlečených nemocí.

Ostrov Malý Andaman byl tradičně domovem Ongiů. Jejich počet klesl z 672 v roce 1901 na 101 v roce 2011 a podobně jako Velcí Andamanci dnes vesměs žijí z vládní podpory v pro ně zřízené rezervaci. O Ongiích se v mezinárodním tisku psalo zejména v souvislosti s vlnou tsunami, která koncem roku 2004 pustošila pobřežní oblasti zemí kolem Indického oceánu a která naprosto zdevastovala jejich tehdejší rezervace.

Ongiům se však podařilo zachránit, když vybaveni tradičními znalostmi přírodních zákonitostí rozeznali nebezpečí brzy po zemětřesení a stihli se ukrýt ve vnitrozemí ostrova dříve, než tsunami jejich domovy zasáhlo. Daleko více je tak nakonec postihla otrava neznámým nápojem o čtyři roky později, po které osm Ongiů zemřelo.

Nehledě na relativně moderní zdravotní péči, kterou jim indická vláda poskytuje, trpí Ongiové od svého usazení podvýživou, neplodností a vysokou dětskou úmrtností. Podle Survival International, organizace na ochranu práv domorodého obyvatelstva, je narození Ongiů oznamováno v andamanském tisku podobným způsobem, jako když se v zoologické zahradě podaří úspěšně namnožit pandy.

Džaravové tradičně obývali jižní a centrální části ostrova Jižní Andaman, ale osidlování Brity a posléze Indy je vytlačilo dále na sever do oblastí, které původně byly domovem velkoandamanských kmenů. Džaravové, kteří jsou dnes se svými asi čtyřmi sty příslušníky zřejmě nejpočetnější ze všech Andamanců, si dlouho uchovávali nezávislost a podobně jako Sentinelci se zuřivě vyhýbali kontaktu až do 90. let 20. století. Déle už odolávat nedokázali.

Jejich interakce s okolní společností jsou mimo jiné spjaty s frekventovanou silnicí The Great Andaman Trunk Road, která od 70. let protíná zalesněné džaravské území a která vedla k výraznému nárůstu kontaktu osadníků s Džaravy.

O zvláště odpornou praxi se zasloužily cestovní agentury, které do území Džaravů začaly vozit turisty s cílem pozorovat členy „zaostalého“ kmene jako turistickou atrakci. Turisté si při těchto cílených „safari“ Džaravy fotí, z okýnek autobusů jim jako zvěři nabízejí jídlo či je nutí tančit před kamerami. Fotografie a videa nahých džaravských žen se od té doby občas objevují i na internetových pornoserverech.

Navzdory nebývale progresivnímu postoji indické vlády po roce 2000, podle nějž o své budoucnosti mohou rozhodnout jen sami Džaravové, pokračující budování infrastruktury spolu s narůstajícím počtem obyvatelstva i turistů vedou k tomu, že Džaravové se jen stěží mohou okolní společnosti dále vyhýbat. Zprávy o šíření nemocí, alkoholismu a závislosti na opiátech, střetech s pytláky a znásilňování džaravských žen cizinci se objevují stále častěji, a Džaravy tak zřejmě nakonec nemine osud, který postihl jiné andamanské kmeny už dříve.

Severní Sentinel

Obyvatelé ostrova Severní Sentinel zůstávají poslední andamanskou populací, která díky odlehlosti ostrova nebyla zasažena moderní civilizací a dosud žije v prakticky úplné izolaci od okolního světa, byť o nekontaktovanou skupinu se v jejich případě také nejedná. I oni byli v 19. století vystaveni několika britským průzkumným výpravám i experimentům spočívajícím v zajetí a únosu několika domorodců a jejich pozdějším propuštění.

Od 60. let 20. století byl Severní Sentinel cílem mnohých expedic indických badatelů, úředníků, policistů, politiků, námořníků, reportérů a dalších, kterým se od Sentinelců vždy dostalo jasného vzkazu, že si navázání kontaktu nepřejí. Indickému antropologovi Trilóknáthu Panditovi se sice v roce 1967 podařilo spolu se svým týmem dostat do nitra ostrova a navštívit sentinelskou osadu, Sentinelce v ní však žádné nepotkal, neboť ti se před vědci schovali v okolních lesích.

Při následujících pokusech se pak už antropologické a další výpravy setkávaly s otevřeným nepřátelstvím. To nakrátko polevilo na začátku 90. let, ale ani tehdy Sentinelci výzkumníky na ostrov nevpustili. Po několika desetiletích bezvýsledných „přátelských misí“, kdy se ukázalo, že nabízené kokosy, banány a všelijaké dary neúplatné Sentinelce neobměkčí, tak indická vláda styk s ostrovem omezila na základní monitoring a rozhodla, že ostrovany již dále kontaktovat nebude.

Hlasy „civilizovat“ Sentinelce však přetrvávají a zvláště mezi některými lokálními politiky Andaman a Nikobar je stále rozšířen názor, že stát by měl v přátelském a trpělivém oslovování Sentinelců pokračovat do té doby, než bude vzdor Sentinelců definitivně zlomen. To, že jsou tyto hlasy často spojeny i s ekonomickým zájmem využít přírodního bohatství ostrova, je zřejmé. V průběhu celého 20. století se opakovaně objevovaly návrhy zřídit na Severním Sentinelu kokosové plantáže.

Odpor Sentinelců vůči cizincům je tak i ve světle osudu jiných andamanských kmenů přinejmenším pochopitelný a oprávněný. Je hrdým odbojem proti existenčnímu i fyzickému ohrožení, kulturnímu a sociálnímu zotročení a skupinovému ponížení, která se dostala ostatním původním obyvatelům Andaman, a ať už vědomě, či nevědomě je i obranou panenské přírody ostrova před civilizačním „rozvojem“.

Výsledkem kolonizace Severního Sentinelu by zcela jistě byla jeho přeměna na ostrov plantáží nebo hotelových resortů pro bohaté turisty, zatímco vykořistění Sentinelci by byli vykázáni do vyhrazené rezervace, kde by na jejich „blahobyt“ dohlížel státní úřad do doby, než by Sentinelci vymřeli na nemoci nebo se upili k smrti. Je morální povinností indické administrativy, mezinárodního společenství, církví a misijních organizací, vědců i všelijakých dobrodruhů kategoricky respektovat přání Sentinelců zůstat o samotě.