Misionář apokalypsy
Matěj SenftPříběh tragického setkání misionáře Chaua a obyvatel ostrova Severní Sentinel není příběh o příslušnosti k náboženství, ale příběh o prostém přežití, myslí si Matěj Senft.
Americký misionář John Allen Chau se vydal na ostrov Severní Sentinel, aby tam mezi místním kmenem Sentinelců šířil víru. Odpovědí byla smršť šípů a následná misionářova smrt. Na setkání nahlíží komentátoři jakožto na střet kultur, náboženských vyznání. Jedni se ze smutného konce radují, druzí vedou odboj a přejí si potrestání domorodců. Hlavní poslání příběhu je ale jinde.
Indická vláda považuje ostrov za svrchované území Sentinelců. Severní Sentinel je důležitým místem, kde v rozmanitosti a vzájemném soužití žije řada jedinečných mořských i suchozemských organismů. Společně s nimi na několika pobřežních ostrovech pobývají poslední „pravěké“ kmeny Great Andamanese, Sentinelese, Onge, Jarawa a Shom Pen.
Jejich komunity podle domněnek migrovaly na toto místo už před 50 tisíci lety z Afriky. Za celou dobu nenastal den, kdy by se setkali s moderní civilizací nebo jejím způsobem života. Neznají oheň, zakrývají si pouze genitálie a živí se lovem mořských tvorů nebo sběrem plodin.
Ostrov ještě nezasáhla zhouba moderní civilizace. Přírodní svět je tu stále v pořádku. Dodnes se tu zachovalo unikátní bio-klima rostlin i zvířat, které by jinak zadusily naše továrny a převálcovaly mohutné bagry. Obyvatelé nikdy nepřišli do kontaktu s nemocemi, které měly za následek smrt statisíců lidí v „civilizovaném světě“. „Stali jsme se velmi nebezpečnými. I malý vliv je může zabít,“ říká antropolog P. C. Joshi.
Příběh Chaua tak nabývá nového rozměru. Na územích, které zasáhla civilizace, během 25 let zmizelo 75 procent létajícího hmyzu, v mořích umírají vorvani na požití plastu. A pokud to podobným tempem potáhneme dál, nebudeme se muset strachovat o budoucnost našich dětí. Žádná totiž nebude. „Hleděli jsme ke hvězdám a ptali se, kde je naše místo ve vesmíru. Teď jen shlížíme a učíme se, jak přežít v tom prachu,“ komentuje aktuální situaci výstižně jedna z postav ekologicko-hvězdného snímku Interstellar.
Tuto citlivost a respekt ke svému domovu od nás Sentinelci necítí - právě naopak: nejspíše vnímají globální devastující vliv naší civilizace - změny jsou už tak rychlé, že přírodní člověk je ve svém odloučeném ostrovním domově jistě musí pozorovat a musí se cítit ohrožen.
Proto poněkud nechápu logiku, která jako recept proti "zmonokulturnění" celé planety (tedy vlastně nebezpečí ztráty domova úplně pro všechny) nabízí "zmonokulturnění" celé planety.
"Osvícené elity si začaly stále více uvědomovat, že takhle to dál nepůjde. Problém je, že tuto výstrahu zároveň zaslechly i jiné elity, možná méně osvícené, ale zato s velkými prostředky a zájmy, a především nesmírně citlivé na svůj blahobyt. A tady se nabízí určitá hypotéza z oblasti politické fikce: tyto elity pochopily, že varování je reálné a že za to, aby se Země vrátila k sobě samé, bude třeba draze zaplatit. Platit ale budou ti druzí... V budoucnu totiž nebude dost místa pro všechny; je tedy třeba vybudovat cosi jako pevnost pro pár procent těch, kteří z toho budou mít prospěch. A aby se zakryl špinavý egoismus útěku před ostatním světem, je nutné popírat samotnou existenci hrozby, která k tomuto útěku vedla. Osvícení lidé na Titaniku vědí že srážka je nevyhnutelná, obsadí tedy záchranné čluny a požádají orchestr aby hrál ukolébavky dost dlouho na to, aby mohli využít noční tmy a vypařili se dřív, než přílišný náklon lodi zalarmuje i ostatní třídy! Ale ty jsou již probuzené a tak musíme čelit hněvu - reakci nedůvěry, obracející se proti takové zradě. Pro popis této reakce nedůvěry je dnes zneužíván termín populismus."