Americký misionář John Allen Chau se vydal na ostrov Severní Sentinel, aby tam mezi místním kmenem Sentinelců šířil víru. Odpovědí byla smršť šípů a následná misionářova smrt. Na setkání nahlíží komentátoři jakožto na střet kultur, náboženských vyznání. Jedni se ze smutného konce radují, druzí vedou odboj a přejí si potrestání domorodců.  Hlavní poslání příběhu je ale jinde.

Indická vláda považuje ostrov za svrchované území Sentinelců. Severní Sentinel je důležitým místem, kde v rozmanitosti a vzájemném soužití žije řada jedinečných mořských i suchozemských organismů. Společně s nimi na několika pobřežních ostrovech pobývají poslední „pravěké“ kmeny Great Andamanese, Sentinelese, Onge, Jarawa a Shom Pen.

Jejich komunity podle domněnek migrovaly na toto místo už před 50 tisíci lety z Afriky. Za celou dobu nenastal den, kdy by se setkali s moderní civilizací nebo jejím způsobem života. Neznají oheň, zakrývají si pouze genitálie a živí se lovem mořských tvorů nebo sběrem plodin.

Ostrov ještě nezasáhla zhouba moderní civilizace. Přírodní svět je tu stále v pořádku. Dodnes se tu zachovalo unikátní bio-klima rostlin i zvířat, které by jinak zadusily naše továrny a převálcovaly mohutné bagry. Obyvatelé nikdy nepřišli do kontaktu s nemocemi, které měly za následek smrt statisíců lidí v „civilizovaném světě“. „Stali jsme se velmi nebezpečnými. I malý vliv je může zabít,“ říká antropolog P. C. Joshi.

↗

Domorodá aliance tvořená zhruba pěti sty různými kmeny předložila nedávno OSN návrh na vytvoření „koridoru života“ — útočiště pro všechny lidi, zvířata a rostlinstvo. Foto United Nations

Příběh Chaua tak nabývá nového rozměru. Na územích, které zasáhla civilizace, během 25 let zmizelo 75 procent létajícího hmyzu, v mořích umírají vorvani na požití plastu. A pokud to podobným tempem potáhneme dál, nebudeme se muset strachovat o budoucnost našich dětí. Žádná totiž nebude. „Hleděli jsme ke hvězdám a ptali se, kde je naše místo ve vesmíru. Teď jen shlížíme a učíme se, jak přežít v tom prachu,“ komentuje aktuální situaci výstižně jedna z postav ekologicko-hvězdného snímku Interstellar.

Nyní více než kdy jindy je třeba spatřovat ve hvězdách odraz země. Ledy už se hýbou. Nejen doslova. Columbijskému deštnému pralesu byla přiznána stejná práva jako lidem. Domorodá aliance tvořená zhruba pěti sty různými kmeny předložila nedávno OSN návrh na vytvoření „koridoru života“ — útočiště pro všechny lidi, zvířata a rostlinstvo ve stabilních klimatických podmínkách. „Pocházíme z pralesa a máme o něj obavy,“ řekl jeden z koordinátorů.

Když „civilizovaná“ společnost natolik vzhlížela ke slunci, že zapomněla na Matku Zemi, zbyla řada na „prosté kmeny“. Na těch posledních, kteří ještě ctí půdu a vše z ní jako živé a posvátné. Je pro ně bližním, a ne jen dalším kusem hlíny k vytěžení. Kdybychom se vzdali ega a přenechali vládu „primitivním kmenům“, možná bychom se nemuseli bát o naši budoucnost. Vždyť to oni jsou pravými strážci lesa, jak je známe ze starých mýtů.

Na zabití amerického misionáře, ať je jeho smrt sebetragičtější, je třeba nahlížet nikoliv jako na útok, nýbrž jako na sebeobranu vlastní i naší planety. I kdyby Johan Allen Chau přišel na ostrov jen prodávat hrnce, byl by pro místní poslem apokalypsy, smrt sama. Nejen že by mohl nenávratně zahubit nejeden živočišný druh, ale dokonce způsobit smrt posledních zhruba 250 příslušníků jedinečného kmene Sentinelců. Nebylo by to poprvé, co se něco takového stalo.

Abych parafrázoval knihu Mlčení o počátcích misionářství v Japonsku: Je to tak, jak jsem vám jednou vysvětloval. Tahle země se pro ‚moderní civilizaci‘ nehodí. ‚Civilizace‘ tu nikdy kořeny nezapustí.