Minulý týden oběhla svět zpráva o smrti mladého (sedmadvacetiletého) muže. Zdálo by se to divné ve dnech, kdy je na této nešťastné planetě v četných konfliktech zmařena denně spousta životů. Smrt misionáře Johna Allena Chaua vzbudila zvláštní pozornost.

Snad proto, že přišel v míru, neozbrojen k obyvatelům ostrova Severní Sentinel v Andamanském souostroví v Bengálském zálivu a nechtěl nic víc než jim předat křesťanskou zvěst, o které byl přesvědčen, že dala smysl jeho životu, a že je potřebné, aby ji ze stejného důvodu slyšeli a přijali i oni a další, kteří třeba (i když to vypadá nepravděpodobně) dosud o křesťanství nic nevědí.

V diskusích, které probíhají mimo jiné na sociálních sítích, někteří málem nad zabitím mladého člověka jásají. Dá se tam najít lakonické vyjádření: 1:0 pro domorodce proti misionářům. O roli misií a jejich metodách jistě můžeme uvažovat kriticky. Můžeme hájit identitu obyvatel ostrova (a kterékoli jiné komunity) proti moderní civilizaci, která by je chtěla (i nábožensky) osvítit, ale vlastně spíše podmanit. Kdyby nám však byla smrt člověka, který nikomu neubližoval, přinejmenším lhostejná, usvědčovalo by nás to z bezcitnosti a ideologické zaslepenosti.

↗

Část dnešních křesťanů prochází novou reflexí misijní aktivity, misií v cizích krajinách i obracení domácích „pohanů“. Repro DR

Všechna náboženství se od svých zakladatelů a prvních generací přirozeně šířila, některá úspěšně, a přiklonily se k nim stamiliony stoupenců (buddhismus, křesťanství, islám), jiná zůstala lokální (šintó, džinismus), ale ve všech případech docházelo k přirozenému sdílení. Proč požadovat zrovna od náboženských lidí uzavřenost a nekomunikativnost?

Musíme však realisticky uznat, že některá náboženství jsou světově proslulá tím, jak se šířila politickými dohodami nebo válkami. Nejčastěji se to zmiňuje o islámu. Křesťanství se po řadu svých prvních desetiletí předávalo, smím-li použít tuto poněkud sentimentální formulaci, od srdce k srdci.

Křesťané dosvědčovali svým způsobem života, co s nimi udělalo přijetí evangelia. Spíše než by po ulicích křičeli na lidi, že mají přijmout Pána Ježíše (jak to činí třeba současné Triumfální centrum víry), odpovídali těm, kdo se jich možná ptali na zdroje jejich podivuhodné humanity. Vybízí je k tomu i Bible, kde v 1. listu Petrově čteme: Buďte vždy připraveni dát odpověď každému, kdo by vás vyslýchal o naději, kterou máte, ale čiňte to s tichostí a s uctivostí.

Pak ovšem, od 4. století, bylo výhodné pro byznys a pro získání úřadů zařadit se do náboženského šiku vedle císařského dvora, a stranou zůstávali už jen politováníhodní venkované, latinsky pagani (tedy „pohané“). A ještě o málo později oplatili křesťané dřívější persekuci druhé straně zhruba stejnými prostředky. Pak už následovalo šíření křesťanství ohněm a mečem.

Zejména novověké misie byly spíše než partnerským rozhovorem pokračováním koloniálního ovládnutí vzdálených zemí. Po vojácích, kteří zemi podrobili politicky, a po obchodnících, kteří nastolili ekonomickou moc, nastoupil pokus o ovládnutí duší. Byl to třístupňový model totální vlády.

„Domorodci“ byli ubohými modloslužebníky, které je třeba pozvednout na normativní evropskou úroveň. Jejich náboženství bylo snůškou směšných pověr, ne-li službou démonům. Jejich v některých případech propracované filosofii (Indie, Čína) se nevěnovala pozornost a nepokládala se za hodnou zájmu. Misionáři konvertitům určovali vše od oblečení, práce, organizace obcí až po způsoby sexuálního aktu.

Misijní sebekritika

Je otázkou, co vedlo Sentinelce k tak radikální reakci na Chauovy pokusy o kontakt. Možná se prostě jen brání čemukoli neznámému zvenčí, o čem se domnívají, že je to ohrožuje, a jeho zabití nemá co dělat s účelem jeho návštěvy. S tímto předpokladem vyhlásily indické úřady už před delší dobou ostrov za uzavřenou oblast. Každý, kdo tam vstoupí, jedná vědomě na vlastní nebezpečí.

Je však také možné, že už v minulosti se odehrály podobné pokusy, v místních příbězích se zachovala tato zkušenost a obyvatelé hrdě hájí svou nezávislost. Je jistě otázkou, nakolik je to ke jejich škodě (zdá se podle některých zpráv, že jde o vymírající etnikum), a nakolik k jejich prospěchu. V debatách se připomíná že kulturní vliv na jihoamerické, africké a asijské země poskytl obyvatelům další možnosti obživy a uplatnění a otevřel jim zdravotní péči. Ale ničím z toho by se neměl omlouvat pohrdavý přístup k „pohanům“.

Část dnešních křesťanů prochází novou reflexí misijní aktivity, misií v cizích krajinách i obracení domácích „pohanů“. Navazují na misionáře minulých staletí, kteří sloužili s respektem k domácí kultuře a kteří předávali například indické a čínské kulturní hodnoty Evropě. Mohou si vzít podněty od Alberta Schweitzera. Dnešní misijní sebekritika však jde dál. Odmítá imperialistickou strategií získávání jednotlivců a národů pro Krista. Nestaví Ježíše do role vševládce, krále králů, zdroje veškeré duchovní i světské moci.

Navrhují místo profesionálních, ekonomicky a logisticky dokonale zajištěných misijních strategií sdílení příběhů. Popusťme uzdu fantazii a představme si křesťana, který přijde k nějaké komunitě a vděčně přijme jejich pohostinství, které mu nabídnou. Naslouchá jejich příběhům, hledá v nich jejich duši, bere vyprávění vážně jako jejich sdělení o zkušenosti s přírodou a minulými událostmi.

Je-li vyzván, aby vyprávěl svůj příběh, může s veškerým respektem sdělit, co je pro něj i právě jako křesťana důležité. A nechá zcela na posluchačích, jak s jeho vyprávěním naloží. Vyznává, svědčí, ale neobrací a neshromažďuje oslovené pod ničí vládu.

K zabitému misionáři se přihlásila organizace International Christian Concern. Ti na tragickou smrt mladého člověka reagují konfrontačně. Přehlížejí jeho výzvu rodině z doby, kdy už věděl, že mu hrozí nebezpečí, aby se na domorodce nehněvali. Pojímají událost jako perzekuci křesťanů, i když je málo pravděpodobné, že se John Allen Chau s obyvateli ostrova vůbec nějak dohovořil a že bylo jasno, oč jde. Žádají místní úřady, aby trestně stíhali Chauovy vrahy.

Tím bohužel, ať už jsou jejich úmysly jakékoli, staví událost jako konflikt ideologií. Vyhlašují tím vlastně právo misionářů nepřihlížet k souhlasu nebo nesouhlasu oslovovaných a činí se součástí misijní strategie, které jde o ovládnutí duší. Možná právě to by mohlo učinit život mladého člověka opravdu zmařeným.