Smysl druhé komory parlamentu bývá zpochybňován s železnou pravidelností. Nejvíce pak z těch kruhů, které buď v senátních volbách utrpěly debakl, nebo je Senát jejich hlavní institucionální konkurent, který komplikuje výkon jejich politiky. Už proto bychom měli být při odsouzení této instituce obezřetní a vše důkladně promýšlet.

Hlavním argumentem pro zrušení Senátu bývá, že pro voliče postrádá smysl. Ti mu nedůvěřují a spatřují v něm trafiky pro vysloužilé politiky. Senát je příliš drahý a „kapři si svůj rybník nevypustí“. Útoky na legislativní tělesa jsou ale běžné a netýkají se jen horních komor. Zbytečné „parlamentní žvanírny“, politici „co pořád jen kecají a nemakají“, to je jen stále stejný diskurz zabalený do nového marketingového jazyka.

Smysl existence legislativních těles je zpochybňován již tisíce let snad od založení Říma. Debata v zásadě nepřináší nic nového a argumenty jsou víceméně stejné, záleží pak, jestli ctíme demokratické principy a zdali politice rozumíme. Oboje je nutnou podmínkou. Z měsíčních šetření CVVM je patrná korelace mezi politickou gramotností a důvěrou v Senát a v Poslaneckou sněmovnu.

Pokud respondent nedokáže odpovědět na základní otázky o českém politickém systému (například počet poslanců), zpravidla statistický model předpoví i jeho nedůvěru v Senát. Částečné řešení je proto v občanském vzdělávání. Nejedná se o žádnou indoktrinaci, stačí jen naučit základní reálie.

Naučit porozumět politickým jevům už je složitější. Vycházet lze ale třeba z klasických děl jako Listy federalistů nebo O duchu zákonů. Koncentrace moci do jedné instituce je škodlivá, což je hlavní argument společný oběma textům. Demokratické kultuře by pomohla i snaha o zlepšení výuky školního dějepisu, který by se věnoval důkladněji politickým reáliím Athén a Říma a upřednostnil by je nad znalosti tehdejší keramiky a stylu odívání. V jejich politické historii najdeme pomocí analogie mnohé odpovědi na současné otázky.

Senát jako pojistka demokracie je těžko pochopitelný abstraktní princip. Jedná se o další instituci, která komplikuje soustředění moci do jednoho centra. A to i ten český, který nemá zrovna velké pravomoci. Abychom roli pojistky demokracie vůbec pochopili, nestačí analyzovat jen jeden případ, tedy Českou republiku. Z metodologického hlediska je nutné tuto otázku odpovědět v komparativní perspektivě.

Druhou komoru lze zrušit ve vyspělé demokratické zemi se silnou občanskou společností, vyspělou novinářskou kulturou a se silnými a nezávislými institucemi. Touto zemí je prezidentem zmiňované Švédsko, kde ke zrušení horní komory došlo a nenadělalo to výrazné škody. Kvalita demokracie se nezhoršila. Ale postkomunistické státy mají odlišný vývoj a pořád zde nelze mluvit o zakořeněných demokratických institucích v širokém slova smyslu.

Státy, které měly problémy s demokracií, mají buď bezvýznamnou druhou komoru (Polsko), nebo ji vůbec nemají. Moc je pak soustředěna do rukou komory jediné. Těmito státy jsou Slovensko, Maďarsko a Lotyšsko. U Maďarska nyní pozorujeme propad v hodnotách demokratizačních indexů, ale i u specifických indexů, které měří efektivitu a kvalitu vládnutí, jako je třeba Worldwide Governance Indicators Světové banky.

Řečeno statistickou terminologií, korelace není perfektní, ale silná je, a samozřejmě platí, že ze samotné korelace kauzalitu usuzovat nelze. Ale i přesto si můžeme z dat troufnout tvrdit, že kdyby tyto státy měly druhou komoru, patrně by se problémům s kvalitou demokracie a kvalitou vládnutí ve své novodobé historii vyhnuly.

Občané ale tento abstraktní důvod existence neoceňují. Volební účast do Senátu je skutečně malá a netýká se jen respondentů s nižším sociokulturním kapitálem a respondentů s nižším vzděláním. K volbám sice disproporčně chodí lidé s vyšším vzděláním a s vyšší takzvanou pociťovanou politickou sofistikovaností (subjektivní pocit či deklarace toho, že mám vliv na politické dění a politice rozumím), ale nízká čísla volební účasti vyvolávají nejen u sociálních vědců pochyby. Přesto bych zde rád uvedl argumenty, proč nás zase tak znepokojovat nemusí.

Sama hodnota volební účasti není tak závažná jako její výkyvy v čase. Pokud by došlo k velkému poklesu nebo i naopak nárůstu, byla by to indikace problému. Volební účast v postkomunistických zemích je řádově nižší než v západních demokraciích, kde by naše čísla loňských sněmovních voleb vyvolala paniku. Ale i tam takzvané volby druhého řádu (evropský parlament, druhé komory, regionální volby) vykazují řádově nízkou volební účast.

První kolo řádných voleb je ale vždy v souběhu s komunálními či krajskými volbami. Proto nejsme schopni zjistit skutečný zájem o Senát v prvním kole. Jen v roce 2002 (rok obecně nízké volební účasti) tomu tak nebylo, souběh se vyskytl až s druhým kolem. Volební účast v prvním kole byla 24,1 procenta, v druhém se při souběhu s komunálními logicky zvýšila na 32,55 procent.

Druhé kolo obecně neláká, a to i z důvodu, že pro voliče nepostoupil do druhého kola jejich preferovaný kandidát. O volební účasti víme z analýz mnohé. Například to, že ve městech je volební účast vyšší, a pokud je volba zajímavá, dokáže voliče přitáhnout (zelené plochy na mapě). Přesto je třeba diskutovat nad změnou volebního systému.

↗

Australané tento systém zavedli bez jednoho roku přesně před sto lety, a že by to v době sociálních sítí a techniky nezvládl volič český? Dát pořadí kandidátům? Přepočet na mandáty je stejně v rukou matematického přepočtu, který provádí Český statistický úřad. Koneckonců, ani u sněmovních voleb není schopna přepočtu v jednoduché excelové tabulce celá řada vystudovaných politologů. Argument složitosti je jen kouřovou clonou pro neochotu cokoliv měnit.

Australský systém je lepší než ten současný dvoukolový, a to i kdyby se konání druhého kola posunulo o týden. Ale není ten nejvhodnější. Zajímavější variantou je takzvané doplňkové hlasování (Suplementary vote — SV). To zmiňuje například expert na volební systémy docent Tomáš Lebeda. Doplňkové hlasování se používá u přímé volby starostů ve Velké Británii, konkrétně v Londýně.

Tento systém je podobnější současnému volebnímu systému a je tak vhodnější než australský model. Volič může kromě první preference udělit i preferenci druhou. Dvě kola se konají jakoby současně, protože první dva kandidáti stejně jako v současném systému postoupí do virtuálního druhého kola. V něm se druhé preference všech ostatních neúspěšných kandidátů přičtou prvním dvěma kandidátům (pokud jim je volič udělil). Ten, který získá větší součet prvních i druhých preferencí, vyhrává. Po voliči se vyžaduje udělení jen dvou preferencí, což je zvládnutelné. Mechanismus přepočtu je také srozumitelný, tudíž by takový volební systém mohl být v očích občanů legitimní.

Volební systémy by se měly měnit málo nebo vůbec, a pokud ano, měly by ctít původní účel a záměr a nepřinášet zbytečné překotné změny. SV je tou cestou, protože je částečně podobný tomu současnému. Bude ale ještě trvat spoustu času, než se případně prosadí.

Pokud se podaří zvýšit atraktivitu voleb a zvýšit volební účast, časem si Senát svoji legitimitu může potvrdit, podobně jako kraje a krajská zastupitelstva, která vykazují podobně nízkou úroveň volební účasti. Do té doby nám nezbývá nic jiného než trpělivě smysl Senátu vysvětlovat.

Této problematice se věnuje kniha Rebuilding Leviathan americké politoložky Anny Grzmaly-Busse. Důležitou publikací je i Dvacet let Senátu Parlamentu České Republiky v souvislostech. K volební účasti pak vyšel článek politologa Karla Kouby Proč ubývají voliči a neplatné hlasy ve druhých kolech českých senátních voleb?