Srpen 1988 a cesta do neznáma
Alena ZemančíkováLze stěhovat rodinu z paneláku v Plzni do pohraničí s bryčkou taženou koněm? V létě před třiceti lety to možné bylo, i přes všechny těžkosti dané dobou. Extrémy počasí byly tehdy neznámým pojmem.
Skončil srpen, přízračně horký měsíc, který vzbuzoval dojem, že už se nikdy neochladí a nikdy už nebude pršet. Tak jsme si zvykli žít v tropech, že když se jen nepatrně, jen na 25°C, ochladilo, na našem obnoveném koupališti na Lhotce jsem plavala odpoledne jen já a dvě staré dámy (na staré dámy je vždy spolehnutí).
Plavalo se krásně, na rozdíl od dní, kdy bylo koupaliště narvané tak, že do něj pouštěli další návštěvníky, teprve když někdo odešel. Je na tom vidět, jak snadno si zvykneme na extrémy a jejich nepohodlí, a když se věci pohybují v normálních parametrech, nemáme zájem.
V srpnu 1988 jsme se stěhovali. Už půl roku jsem měla místo v Západočeském divadle v Chebu, půl sezony jsem tam dojížděla, a teď, o prázdninách, jsme se stěhovali i s rodinou do domu, který jsme si tu koupili a trojsměnou bytů k němu vůbec přišli.
Ten dům stál (a stojí dodnes) v obci těsně u státní hranice se Spolkovou republikou Německo, tehdy ještě NSR, a tu hranici daleko do kraje vymezovala skutečně hmatatelná železná opona, stěna z ostnatého drátu, se strážními věžemi každých nevím už kolik metrů. Přímo na stráni nad naším domem stála rota pohraniční stráže, potok, který nám teče pod okny, je potok hraniční. Celé to vypadalo hrozně dobrodružně a pošetile, stěhovat se do takového domu.
Jenže vlivem všech těch okolností a vlivem toho, že kdosi z Chebu se nutně potřeboval přestěhovat do Plzně a ta paní z onoho domu zase chtěla být blíže svým „mladým“, to bylo poměrně levné. Naše poměry a platové podmínky zrovna stačily na úvěr od spořitelny, co bylo nad odhad, dostali jsme od rodičů.
Dům měl tu výhodu, že se v něm dalo rovnou bydlet. A po poradě s rodinou jsme dospěli k názoru, že „to už brzy praskne“ — moje angažmá v divadle se zdálo být toho praskání příznakem.
Stěhovali jsme se z plzeňského sídliště pěšky, měli jsme totiž v tu dobu koně, k němu bryčku, a přece nepovezeme koně a vůz na náklaďáku! Byla to cesta skutečně osudová, cesta, která nevedla zpátky.
https://www.marxists.org/cestina/marx-engels/1848/manifest/index.htm
Díky a srdečné pozdravení.