Vláda stále ještě nezveřejnila zprávu o financování neziskových organizací. Ministryně financí za ANO už přesto stihla vyjádřit plán škrtnout jim tři miliardy. Její krok se ale prý nemá dotknout sociální oblasti, Andrej Babiš se pak nechal slyšet, že na sport se taky sahat nebude. 

Největší neziskovka, Fotbalová asociace ČR, tedy na rozdíl od všech ostatních neziskovek zjevně nemusí vykazovat ani transparentní účetnictví, ani žádný progres. Zkuste si v hlavě vyjmenovat tři české fotbalové reprezentanty a jejich poslední utkání — jestli je fotbal v České republice fenomén číslo jedna, pak to o nás vypovídá hodně. Možná že slovo „neziskovka“ nakonec v případě fotbalového svazu odkazuje k bodům uhraným na mezinárodní úrovni, kdoví.

Je tedy zřejmé, že populistický útok hnutí ANO podporovaný fašisty i komunisty (s obvyklou výjimkou Jiřího Dolejše) nesměřuje na tyto nedotknutelné dojičky veřejných financí, ale především na projekty integrační a vzdělávací, jež Babiš nazývá po vzoru diskuse na Novinkách „politické“. Spořádaný český měšťan si při takovém označení vybaví skupinu marxistů bažící po funkcích a zdrojích. Nedovede si už totiž ani představit, že by někdo byl ochotný pracovat s nasazením jen pro hodnoty samotné.

Už stokrát bylo navíc napsáno, že zredukovat výdaje na občanský sektor neznamená „uspořit“, protože služby jím zajišťované stát nedovede zajistit zpravidla vůbec, natož aby je dovedl zajistit levněji.

Taky je potřeba si uvědomit, že miliarda má tisíc milionů. Například všechny spolky zabývající se rovností žen a mužů — tedy převážně prevencí a řešením domácího násilí, která u nás zažije každá třetí žena —, dostanou ročně řádově 7 milionů. Pokud by paní ministryně Schillerová škrtla podporu veškerých takovýchto programů, zbývají ke škrtnutí ze slíbených tří miliard ještě pěkné dvě miliardy a 993 milionů, přičemž stát za tak směšnou cenu ztratí veškerou podporu jednoho z důležitých a zanedbaných závazků vůči mezinárodním dohodám.

Kde jinde se chystá Schillerová škrtat, aby to dávalo aspoň trochu smysl, zůstává ve hvězdách. Z organizací zabývajících se životním prostředím zaznívá už několik posledních let zoufalství — spojovat v dnešní společenské atmosféře pojmy „ekologie“ a „organizace“ je sebevražda.

Nejvyššími ústavními činiteli v čele s prezidentem soustavně napadaný sektor tak již dnes funguje v hrubě poddimenzovaném stavu a často na hranici vyhoření. Současná i všechny předchozí vlády, neschopné vypracovat komplexní strategii pro boj s klimatickou změnou, přitom mají v ekologických organizacích v podstatě jediného prostředníka kontaktu s realitou.

I tyto organizace budou novou garniturou zcela jistě vyhodnoceny jako „politické“ a čeká je osud Cimrmanovy pohádky připravující děti na drsnou realitu života s názvem Jak chudák do ještě větší nouze přišel.

O falešnosti vládního útoku na neziskovky už stihli napsat kolegové z Hospodářských novin, Hlídacího psa nebo Alarmu. Položme si však ještě jinou otázku: Proč většinové společnosti nevadí, že se jí před očima demontuje občanský sektor, ba dokonce tomu ještě sama tleská?

↗

„Nenechme Soroše, aby se smál jako poslední!“ V Maďarsku se Orbánovým konspirátorům podařilo přesvědčit polovinu veřejnosti, že George Soros kandiduje ve volbách. Jak daleko to dojde u nás? Repro DR

Odpor vůči „neziskovkám“ je poháněn zvnitřněným imperativem neoliberalismu: „Právo na existenci má jen to, co si na sebe dokáže vydělat.“ Podle tohoto imperativu by se samozřejmě museli nezaměstnaní shazovat z útesu a pacienti v hospicích by museli prodávat losy.

I v případě „produktivního“ sektoru je však tahle logika zjevně uplatňována selektivně. Existuje spousta pochybných projektů s neprůhledným účetnictvím a léty prohlubovanou ztrátovostí, do kterých stát dál investuje stovky milionů. Typickým případem je i Velká cena silničních motocyklů v Brně.

Neoliberalismus přísně uplatňovaný na neoblíbený občanský sektor nabízí v případě MotoGP jen dvě možnosti: buďto si na sebe dokáže vydělat, a pak nepotřebuje stamilionovou dotaci, nebo si na sebe nedokáže vydělat, a pak nemá právo na existenci.

MotoGP však našlo třetí cestu: dokáže si na sebe vydělat, přesto má astronomické dluhy, na jejichž sanaci dostává astronomické dotace, a přesto se můžou všichni přetrhnout, aby ho „zachránili“. Kde se vzala ta iniciativnost a jak to, že jí lid tleská?

Pořadatelé používají oba navzájem se vylučující argumenty a chtějí tak dokázat, že jejich akce je současně pompézní i nemohoucí. Není ovšem vůbec jasné, v čem by ta akce měla být potřebná nebo společensky prospěšná, což je nakonec ten jediný argument pro to, aby do ní tekly peníze daňových poplatníků hned ze tří pater státní správy: člověk nejdřív motorky zaplatí jako občan České republiky, pak jako krajan Jihomoravského kraje a nakonec i jako obyvatel města Brna.

Automotodrom už několikátý rok žádá stát i město o peníze na splácení dluhů. Ty pořadatelé od roku 2015 inkasují přes veřejný neziskový subjekt, takzvaný Spolek pro pořádání Grand Prix, založený za účelem „financování Velké ceny z veřejných prostředků“.