Komunistická diktatura u nás před rokem 1989 nepřipustila fungování skutečně nezávislého nevládního sektoru. Je to logické, diktátoři a autoritáři celého světa vždycky nenáviděli neziskovky. Jde o organizace, které nevznikly z jejich popudu a ani nejsou pod jejich kontrolou. To považuje každý diktátor a každá osoba s autoritářskými sklony za nebezpečné a nepřijatelné.

Proto také komunistický režim krátce po převzetí moci u nás okamžitě ovládl veškeré organizace včetně spolků a dosadil do nich své lidi. Řada organizací pak byla protiprávně zrušena a kdokoliv se sdružoval mimo oficiálně povolené struktury nebo se v povolených strukturách nechoval dle diktátu strany a vlády, byl tvrdě perzekuován. Své o tom, mimo stovek dalších lidí, věděli například čelní představitelé Jazzové sekce, kteří prostě jen chtěli vydávat hudbu a tiskoviny o umění a nehodlali se podvolit komunistické cenzuře, za což byli režimem těžce perzekuováni a také odsouzeni ve vykonstruovaných procesech.

Vlastník domku, kde Jazzová sekce sídlila, Josef Kupka, dostal po výslechu infarkt a krátce na to zemřel, Pavel Wonka zemřel ve vězení, Tomáš Petřivý zemřel po policejním výslechu v Bratislavě. Díky mezinárodnímu tlaku médií a politiků se podařilo donutit režim a jeho zmanipulované soudy k relativně nižším rozsudkům, než jaké byly původně plánovány pro ostatní členy spolku, který odmítl komunistický diktát.

Následkem absolutní kontroly všech organizací často docházelo za vlády bolševika i k absurditám. To když vedoucí představitelé organizací, jako byl zahrádkářský svaz či svaz včelařů, byli nuceni k plamenným projevům obhajujícím socialistické zřízení. Stav všeobecného patolízalství a směšného poklonkování přestárlým a do sebe zahleděným potentátům skončil s rokem 1989. Ačkoliv mi tehdy bylo 12 let, měl jsem sám pocit jakési úlevy, kterou nedokážu jasně popsat. O společenských proměnách jsem toho pochopitelně zpočátku věděl málo.

S rozpoutáním něžné revoluce však přišly do veřejného prostoru myšlenky, které se mi vryly hluboko do mysli. Mladá demokracie po roce 1989, jakkoliv měla i své chyby hlavně v oblasti ekonomické transformace, správně ústy svých elit postulovala, že silný nevládní a neziskový sektor je nutnou a zdravou součástí demokracie. Domnívám se, že v devadesátých letech i dlouho po nich by bylo u politka nemyslitelné útočit na nevládní neziskový sektor jako takový.

Extremisté, prezident

Situace se nám ale změnila. Dnes jsme už delší čas svědky koordinovaného útoku na nestátní neziskové organizace ze strany extremistů, prezidenta, jehož ostatně také považuji za extremistu, ze strany populistických politiků, zastupovaných u nás agentem ve výslužbě Andrejem Babišem, a dokonce i z pozic, kde bychom to nečekali, to jest z politických stran takzvaně demokratického spektra.

Tak kupříkladu přítel neonacistických motorkářů, kteří pomáhali protiprávně napadnout a obsadit ukrajinský Krym, Jaroslav Foldyna, říká všem svým odpůrcům ve dnes už kultovním videu: „Jste pos*aní z neziskovek!“ Nepochybuji, že pokud dá tomuto agresivnímu nahnědlému politikovi ČSSD a potažmo občan ještě větší moc, ukáže nám, že je schopen s neziskovkami tvrdě zatočit, stejně jako to kdysi dokázali bolševici.

Mluvčí prezidenta republiky Jiří Ovčáček, který navzdory slibům prezidenta, že bude sjednocovat společnost, pomáhá Zemanovi šířit vzájemnou nenávist a nevraživost mezi českým obyvatelstvem, pro změnu na Twitteru posílá neziskovky, ale také novináře a „pražskokavárníky“, do prvních linií v Sýrii.

„Přestaňte tady planě žvanit a přejděte k činu. Zbraň do ruky a jděte bojovat do Sýrie!“ napsal na Twitter v diskusi o smysluplnosti útoku našich spojenců na Asadův režim v odvetě proti použití chemických zbraní. Kdyby se Ovčáčkův sen naplnil, nebyl by prvním ani posledním autoritářem, který nepohodlné osoby posílá na frontu.

Jak uvedl deník iDNES, organizace Člověk v tísni mu v reakci na jeden z jeho hloupých twitterových výroků odpověděla: „Pane Ovčáčku, nadšení nejsme, ale zatímco Vy nekorektně tweetujete, my už se sedm let staráme každý měsíc o čtvrt milionu civilistů přímo v Sýrii. A řadu našich kolegů to stálo život.“

Na Ovčáčkova slova zareagoval mimo jiné i Jan Kuzebauch z Kraslic, sám nasazený v zahraniční misi jako policista: „Jsem držitelem statutu válečný veterán. Mám vysokou úctu k lidem, kteří byli nasazeni ve válečném konfliktu ve službách naší vlasti. To, co si dovoluje mluvčí prezidenta, je hanba, která padá na hlavu jeho nadřízených…“

Pan prezident v útoku na neziskový sektor ovšem nezůstává za Ovčáčkem pozadu.

„Dámy a pánové, jsem známý přítel neziskových organizací, ale někdy si říkám, že by měly hospodařit za své a nevysávat státní rozpočet, protože 11 miliard korun je opravdu hodně peněz,“ vyplodil letos v lednu v Poslanecké sněmovně prezident Zeman v projevu, v němž chtěl podpořit menšinovou vládu hnutí ANO. Ponechme stranou, jak si náš prezident představuje, že mají neziskovky hospodařit za své, protože pak bychom museli zpochybnit jeho inteligenci, o níž je polovina obyvatelstva tak skálopevně přesvědčena.

Chudák miliardář

Zajímavé je spíše to, že tomuto „příteli neziskových organizací“ vadí miliardy použité na podporu tisíců lidí s postižením, tisíců sportujících dětí, stovek kulturních projektů, které oživují náš život ve městech i na vesnicích, na dluhové poradenství lidem stiženým exekucemi či na pomoc matkám samoživitelkám v těžkých životních situacích, ale jaksi opomněl zmínit přibližně dvě miliardy, které byly dle nedávných zpráv v médiích v minulém roce přiděleny jednomu jedinému člověku — Andreji Babišovi v rámci dotací pro „jeho — nejeho“ firmu Agrofert. Dotační podporu ubohých miliardářů ze státního rozpočtu zřejmě Miloš Zeman považuje za nezbytnou.

Andrej Babiš bude ostatně poslušně a evidentně tak nějak na pokyn z Hradu prověřovat výdaje státu na financování neziskovek. Musíme doufat, že tato malá pijavička sama pevně a neodtrhnutelně přisátá k peněženkám nás všech správně rozpozná, která nezisková organizace je pro stát zbytečná nebo kde nakoupili v loňském roce moc pastelek, a sníží tedy výdaje státu na nestátní neziskový sektor, zatímco výdaje pro blaho Agrofertu v příštích letech pravděpodobně dál porostou.

Nutno podotknout, že Babiše přece jen nelze označit za extremistu, je jen nehorázným populistou, který se za účelem odvedení pozornosti od vlastních finančních skandálů vrhne s kýmkoliv proti čemukoliv.

To Tomio Okamura, jehož pitomost byla přezkoumána i soudně a soudce došel k závěru, že přezdívka Pitomio není tak úplně od věci, bere svůj boj proti neziskovkám opravdověji, až bych řekl tak nějak po hitlerovsku. Na svém webu Tomio.cz v zábavném psychoticko-paranoidním videu s názvem STOP parazitům z neziskovek označuje tři nevládní organizace Helsinský výbor, Transparency International a Společnost pro občanské svobody za nástroj Georga Sorose.

Ten chce s jejich pomocí umístit v Evropě miliony nelegálních přistěhovalců, z nichž jsou všichni potenciálními teroristy, kteří ohrožují národní bezpečnost a snaží se svrhnout vládu. Příznivci konspiračních teorií plesají, členská základna roste a ze směšné fašistické straničky vedené bavičem plyšových zvířátek se nám díky slabému odporu politických elit stává jedna z nejvýznamnějších politických sil v zemi.

Domnívám se, že podobně jako seriálovou postavu Sheldona Coopera měla dát maminka malého Tomia už v dětství vyšetřit.

Potřebujeme je všichni

Skoro všichni ti odpůrci neziskovek (kteří zároveň obvykle pomlouvají i novináře a všechny intelektuály souhrnně označované za pražskou kavárnu, zkrátka, kteří se ve všem podobají diktátorům a autoritářům) přitom nijak nediferencují. Nebezpečné a zlé jsou podle nich všechny. Mluví o nich prostě jako o těch „zlých neziskovkách“. Nezávislost na státu a svobodná vůle těchto organizací je evidentně děsí.

Protože můj článek v této chvíli už nejspíš čtou jen lidé, kterým má smysl to říkat, chci poprosit o jediné. Pojďme mluvit s lidmi kolem sebe o neziskovkách. Řekněme jim, že když se jim stane autonehoda, bude to nejspíš nezisková organizace, která jim pomůže s nákupy, rehabilitací nebo se zvládnutím těžké deprese.

Pokud je potká mrtvice, bude to nezisková organizace, která je bude učit znovu mluvit, chodit a nad rámec povinné, státem hrazené péče jim poskytne pomoc a asistenci. Pokud se jim narodí dítě s postižením, ať už s mentálním, nebo fyzickým, budou to neziskovky, které jim poradí, co dál, a které nabídnou hendikepovanému asistenci, volnočasové aktivity, tréninkový byt nebo chráněné zaměstnání.

Nikomu nepřeju nic zlého, ale kdo si troufne říci, že tuto pomoc nebude nikdy potřebovat? Upozorněte je, že je to neziskovka, která pořádá na obci ochotnické divadlo, zábavu, festival nebo bál. Jsou to neziskovky, které jim pomáhají bránit životní prostředí, najímají právníky a odborníky třeba na změření exhalací v jejich městě.

Neziskovky pořádají sportovní aktivity pro jejich děti, neziskovky nabízejí kroužky pro malé modeláře nebo šachisty. Neziskovky pomáhají zahrádkářům nebo včelařům. Je to neziskovka, která jim poradí, jaká mají spotřebitelská práva, a řekne jim, jak se bránit, jak podat reklamaci nebo co nemusí zbytečně zaplatit.

Jsou to neziskovky, které se pokusí vám pomoci, pokud se vám zhroutí svět, přijdete o všechno a octnete se na ulici. Jsou to neziskovky, které pomáhají obětem trestných činů. Neziskovky pomohou ženám, které týrá manžel, nebo ohroženým dětem ze sociálně narušených rodin. Neziskovka pomůže alkoholikům zvládnout abstinenci po prodělané léčbě. To neziskovka vás upozorní, že to, co používáte, vyrobil otrok nebo dítě v některé chudé zemi. To neziskovky skutečně pomáhají v místech, odkud přicházejí migranti, aby se tam dalo žít, aby tam byla čistá voda nebo škola pro děti, zatímco naši politici o tom především žvaní.

A jestli jednou drtivě zvítězí ve volbách Pitomio, budou to neziskové organizace, ty naše, i zahraniční, které budou bít na poplach, aby nám vůbec zbyla nějaká lidská práva.