Tento týden schválil francouzský parlament definitivně, zato bez podpory levé i pravé opozice na návrh hnutí prezidenta Emmanuela Macrona všeobecný zákaz používání technologií, zvláště těch takzvaně chytrých, ve školách, kde se vyučují děti do patnácti let. Výjimky jsou možné jen ze speciálních pedagogických důvodů a jsou vázány na konkrétního studenta. Poslanci tím zásadně zpřísnili dosavadní normu, kdy pravidla stanovovaly školy samy. Čtyři dobré důvody pro tento moudrý zákaz vidím následovně.

Rozptylují. Všechny ty přechytřelé telefony, tablety, hodinky a notebooky soustavně svádějí dělat vedle toho, k čemu mohou podle některých ve výuce snad sloužit jako pomůcka, ještě něco jiného. Zejména něco jiného. Být na Facebooku a chatovat, googlit si výlet na víkend, vybírat a objednávat nový svetr, vyřizovat došlé maily. Ideálně to všechno najednou. Moment, nemám tam teď nový lajk u fotky z grilování? Jo, už jsem zas u perského tažení Alexandra Makedonského, dávám samozřejmě pozor, koukal jsem, jestli byl Bukefalos černý, nebo bílý. Hlavně že vím, kde to najít.

Učí nepamatovat si. Ono nemusím přece nic biflovat, „hlavně že vím, kde to najít“, se stalo stejnou mantrou jako předtím to biflování. Jen s tím rozdílem, že z googlení neuvízne opravdu vůbec nic. Navíc google sám tento problém vyřešil svým příkazovým řádkem: kde to najít? Přece na googlu. Když čtu argumenty diskutujících v nějaké facebookové debatě, nápadně se zas shodují s popisem oněch věcí na Wikipedii. Každý vypadá sečtěle, totiž doma u počítače, a chytračí, přitom opakuje, co mu komp během pár vteřin vyplivne. Při osobním hovoru tohle úplně mizí, iluze vědomostí je najednou pryč.

Vytvářejí závislost. Už tak dlouho mi od něj nepřišla žádná zpráva. Už deset minut mi nepřišla. Radši se znovu kouknu, jestli jsem se nepřeslechl. Čím to je, že mi nepíše? Tak ta přihrávka včera nebyla nic moc, ale jako dát to moh. Nebo ho naštvalo, že jsem večer nemoh ven? Kamarád, no, by to moh chápat, sakra. Prosím, můžete zopakovat otázku, já to přeslechl. Co? Přechodník ženský množný? K čemu mi to bude? Už abych byla pauza a moh jsem dohrát ten novej levl.

Jsou asociální. Konečně přestávka. Lavice zůstávají obsazené, většina lidí se nehýbe z místa, vyndávají mobily z lavic nahoru a koukají, co se na onom světě stalo nového. Všichni musejí mít ten zatraceně nejnovější model, jinak je skoro lepší nechat ho v aktovce.

Zkrátka ve Francii pochopili, že dotovat veřejné školství, v němž si děti půlku dne hrají na mobilech hry, které nedohrály doma, je zmařená investice. A to dokonce i tehdy, když nás Bill Gates a Apple přesvědčují horem pádem o opaku. Tomu, kdo snad ještě trochu váhá, doporučuji v té věci četbu knih německého neurologa Manfreda Spitzera Digitální demence a Kybernemoc, které obě vyšly i česky, a pro vše uvedené jsou v nich důkazy.

Jestli to totiž s důrazem na vzdělávání chceme myslet vážně, musíme se především začít znovu umět soustředit, něco skutečně vědět, umět si poradit bez nápovědy, samostatně myslet a třeba to i použít v hovoru s živými lidmi naproti sobě. Hovor bude zajímavější.

Je to ojedinělě pozoruhodný krok Macronových liberálů ve snaze obnovit smysl vzdělávání, které je přece předpokladem vzdělanostní společnosti, odolné proti znovuvynalezeným pravicovým populismům. Totiž tak to přece i naši liberálové tvrdí. Jen pak zpravidla zůstanou u toho mluvení, protože něco zakázat si sami dávno zakázali.